DMD č. 19. pro 19. 4. 2020. Téma: Rekonstrukce

Krev mi buší ve spáncích.
Vidím rozostřeně.
Všude jsou střepy.
Jedna pneumatika se ještě točí, přerušuje ticho pravidelným klapáním.
Ležím zkroucený pod svým sedadlem. Auto je na střeše.
Blíží se nějaké postavy. Mají zvláštní krok.
Proti světlu lamp je nevidím zřetelně.
Snažím se zakřičet, ale vyjde ze mne jen chrčení.
Všimnou si mne.
Zrychlí.
Cítím, jak mě někdo vytahuje z auta.
Něco si šeptají a pak se rozhoří hořák.
Jeden vytrhl kus plechu z auta a ten druhý mi ho přiložil na zraněnou nohu.
Projela mnou strašná bolest.
Smrad spáleného masa.
"Áááá! Co to děláte?" vykřiknu.
Kovový hlas odpoví:
"Rekonstrukci."

Kostra stála uprostřed sálu. Byla krásná a impozantní a vzbuzovala zasloužený ohlas. Jen část kostí byla původní, nalezená v sesuvem odkryté vrstvě. Celkový vzhled byl dotvořen pomocí počítačem vytvořené rekonstrukce. Podle zubů to byl dravec asi dva metry vysoký.
„Neměli jste to dělat, vytahovat ho ven. Měl zůstat v zemi.“ Ten stařík působil zvláštním dojmem, ale kdo by mu věřil. Když se v novinách objevila zpráva, že byl nalezen mrtvý, nikdo tomu nevěnoval pozornost.
Dnes ráno kostra vypadala nějak jinak. Nepohnul s ní někdo? Snad není poškozená? Ne. Vypadala nepoškozeně, jen zuby… Ty dlouhé, špičaté zuby pokrývala vrstva zaschlé krve.

1. Najít pozůstatky františkánského kláštera,
2. na základě nálezů zrekonstruovat podobu a orientaci jednotlivých klášterních budov v prostoru,
3. určit polohu klášterního kostela,
4. rozpoznat ve vykopávkách kostela chór,
5. objevit ostatky Richarda III. (nepravděpodobné).

Zkuste si být 527 let zahrabaní bez rakve v hrobě, co je vám malý, a poslouchat, jak na vás nahoře plivou pisálci a herci. Chtěl bych vidět pana geniálního autora, jak mi ty sprosťárny říká do očí, dokud jsem seděl na trůně. Ale k věci. Naplánované to měli náramně, jenomže já to zkrátka dole nemohl vydržet a juknul jsem na ně hned první den vykopávek.

Už je to tady! Na domovní nástěnce visí oznámení, že loni odhlasovaná rekonstrukce balkónů vypuká již za čtyři týdny.
Požadavku vyklidit balkón snad nějak vyhovíme. Dále je tam však uvedena otázka, kdo si bude chtít nechat balkón též zasklít. A výzva vyjádřit se ANO či NE.
Naše balkóny jsou de facto lodžie, neboť ze zdi vyčnívají jen výrazně menšinovou částí plochy. Zasklením uživatel získá další uzavřenou plochu bytu. Na druhé straně ztratí jedinou plochu otevřenou. Jedno se bude hodit v zimě, druhé bude chybět v létě.
Jako majiteli se mi tedy nabízí otázka téměř hamletovská. Zasklít balkón či nezasklít balkón?

Zvednout ruku. Zahýbat prsty. Odlišit hlasy od vlastního dechu. Prohlédnout si svou tvář v zrcadle. Napít se vody bez utonutí. Vzpomenout si na chuť čaje. Vyslovit první slabiku. Udržet tužku. Potom knihu. Rozlišit studené od horkého. Posadit se. Poprvé znovu ucítit bolest. Zjistit, co jsou slzy. Chytat útržky slov, rozhovorů, vzpomínek. Dumat nad starými jizvami. Usmát se. Znovu si znechutit růžičkovou kapustu. Zamilovat si vůni papíru. Vstát. Kostrbatě napsat své jméno. Brodit se barevnými vizemi okamžiků, které ještě nejde spojit dohromady. Poprvé nezapomenout tváře dcery, matky, vnuka, když vyjdou ze dveří. Poprvé se projít bez opory. Sevřít v ruce hůlku.

„Věc se má tak, pane,“ vysvětloval Važuzel, „že došlo k téměř úsměvnému lingvistickému nedorozumění. Velitel Elánius skutečně poslal seržanta Tračníka a desátníka Nóblhócha provést rekonstrukci činu v té vypálené hospodě, ale zjevně ho nenapadlo, že ji opravdu zrekonstruují. Seržant Tračník projevil znamenité nadání se zednickou lžící.“
Na Vetinariho tváři se rozlil úsměv, který se Važuzlovi nelíbil.
„A myslíte, že tímto způsobem provedou rekonstrukci činu na všech místech, kde se objeví mrtvé tělo? Dejme tomu na tom rozpadlém mostě nebo v nedokončeném křídle paláce?“ Ani nečekal na odpověď. „Vezměte si lopatu a vyrazíme na hřbitov, Važuzle. Čeká nás zlatý budovatelský věk.“

Lucčino manželství vypadalo na rozpadnutí. S mužem se hádala kvůli penězům, Lukáškovi i naprostým hloupostem. Přesto se snad dalo napravit – pořád se měli rádi!
Necítila jsem právo plést se do jejich života, ale pomoct jsem chtěla. Jak?! Promluvit jim do duše?
Když už měl Harold mého dumání dost, zavrčel nevrle: „Proč na to jdeš pořád po mudlovsku? Tyhle psychologický kecy… Jsi snad čarodějka, ne? Ovlivňovací kouzlo není obtížné. Použij ho a uvidíš, jak se budou milovat!“
„Ale to je přece úplně nesprávné,“ bránila jsem se. „Neetické, proti pravidlům utajování... A navíc, lásku nemůžeš vyvolat uměle.“
„Že ne?“
Zamyslela jsem se.

Písek skřípal mezi zubama. Železný stisk drtil kosti.
“Kdo jste!?” zavrčel muž. V očích výraz vzteklého psa.
“Nejsi. Tak. Starý. Aby. Ti. Paměť. Nesloužila.”
Odpověď trhaná bolestí. Čepel nože ztupilo překvapení. Na okamžik.
“Co tady, k čertu, děláš?”
Otázka vyvolala vzpomínky. Stejně jako tehdy stála nad propastí. Snažila se popadnout dech. Žebra hořela.
“Běž domů, Fergusi...”
Prosba zadupaná v písku. Zavřela oči.
Teď zaplatí.

Čekala smrt. Ta však nepřišla.
Nekonečně dlouhý okamžik smíření povolil sevření. Hrubé ruce ji popadly za paži. Pomohl jí vstát.
“Nikdy jsme se nepotkali.”
Souhlas stvrzený mlčením. On nezabije dceru svého přítele. A ona ho neudá.

Oči jako velmi temné lampiony zkoumaly.
Nora si po návratu dechu odkašlala. „Stojíš tu dlouho?“
Pokrčení rameny, čas se nepočítá, když neumíte číst v hodinách.
„Jak se jmenuješ?“
Dítě zaváhá, moudře zvažujíc důvěryhodnost tazatelky. „Judita.“
„Kde ses tady vzala?“
Holčička se zamyslela. „Přišla jsem po schodech.“
„To ano, ale...“ Nora zastavila samu sebe ve výslechu. Zhluboka se nadechla. Výslech... Rekonstrukce kriminálního případu... „Půjdeš se mnou domů.“
Odbojné obočí.
„Uvařím ti kakao.“
Mraky na její tváři se rozptýlily. K Nořině překvapení byla náhle držena za ruku. Ohlédla se po dveřích do ložnice. „Karoline? Odcházíme. Ale vrátím se.“ Až kakaem podplatím svědka...

„Jsem si všiml, že na tebe Krůťa bere,“ začal Vašek.
„Žádného neznám,“ houkne nezúčastněně od knížky Bětka.
„Ten traktorista. Vždycky když jede kolem, tak na tebe čumí, div se nenabourá. Čti si na zahradě!“ přikazuje majetnicky.
„Proč?“ nechápe.
„Tam tě neuvidí!“ Hlas potemněl žárlivostí.
„Ale jdi,“ hltá další řádky.
Roztrpčeně odešel. V mysli rekonstruoval možné následky.

Bětku vyrušilo bafání traktoru. Dříve o Krůtovi neměla tušení. Teď ji zajímá. Jak vypadá?
Zaprášený, na sobě jen montérky, místo trika šmouhy od šmíru. Za černými skly brýlí připomíná slepce. Důležitě se natřásá za volantem. Dělá, že ji nevidí.
Zaboří oči zpátky do stránek.