Zahrada (Jiří Trnka)

Jednou takhle kluci onemocněli. Naštěstí ne zápalem plic, kterým jim vyhrožoval kocour v dobách nepřátelství.
Ani otravou krve... kterou jim taky vyhrožoval asi minutu poté.
Měli prachobyčejnou rýmu, nezbylo jim než zůstat doma a vzpomínat na dobrodružství v zahradě.
Vtom vyplul zpoza mraků měsíc, ozářil dvůr a ze stínů vyplul slon se spodkem koštěte na hlavě.

„Jsem princezna smutná.
Sudička ukrutná
proklela mě, že se píchnu
o trn – o trn – o trnííí,“ zazpíval.

„Brabo!“ jásal chlapec, který díky slonům posledně objevil kouzlo poezie.

„Kdo mě jenom zachrání
před...“ Slon zaváhal.

„... beblahým bobáním!“ napověděl nadějný poeta.

Slon–princezna se zatvářil vyloženě zoufale.

Stačí zavřít oči a znovu zamířím krajem zalitým letním sluncem k zídce s kováním na vršku. Nebe je bez mraku, stíny jsou malátné. Jenom kobylky poskakují mezi stébly.
Je noc plná tajemství, kdy se scházejí psi ze širokého okolí a sbírají v zahradě psí víno. Zpod obřího lopuchu je pozoruje pětice očí.
Další noc je plná lamp obkroužených světly. Připomínají pampelišky. A na dvorku hraje pět slonů veršované drama se zpěvy a tanci.
Stačí otevřít oči na konci tunelu ve voňavém křoví a člověk v jezírku ve skrytém koutě zahrady objeví velrybu.
V první knížce, kterou jsem přečetla úplně sama.

To šli jednou do práce čtyři členové pátracího týmu, který neměl žádné jméno, a přišli k zavřené brance vnořené mezi dvěma kmeny tlustých stromů.
„Pánové, vyndejte všechno z kapes,“ přikázala Klaudie.
Vyndali tedy všechno z kapes.
Byl tam jeden pečlivě naolejovaný sig (ten byl Felixův).
Lupa.
Posmrkaný kapesník.
Nůž.
Samopal.
Sto nábojů.
Tři mobily, jeden s prasklým sklíčkem.
Provázek.
Zpráchnivělá stehenní kost. Všichni věděli, čí je.
Nedojedená bageta se salámem.
Notes.
Tužka.
Slánka.
Ale nebyl tam žádný klíč.
„Pánové, co teď?“ zeptala se Klaudie.
„Zkusíme vzít za kliku,“ navrhl Felix a jak řekl, tak udělal.
Branka zavrzala a otevřela se.

To tak jednou šli do školy. Nebyla to první, ani druhá třída, ale úplně jiná škola, o které snad nikdo ani neví.
Ulice byla celá zlatá a béžová, lemovaná rozkvetlými stromy.
Když míjeli zeď porostlou psím vínem, holčička zašeptala: „Tati, řeknu ti tajemství, ale je přísně tajné, takže ho nikomu nesmíš prozradit.“
„Ani mámě?“
„Mámě trochu.“
„Chodíme sem do zahrady s holkama.“
„Ale zeď je porostlá psím vínem…“ pomyslel si táta. Proto s kluky branku už znovu nenašli.
„Je tam trpaslík,“ pokračovala holčička.
„A velryba.“
Holčička se na něj podívala. „Je to tajemství. Musíš počkat, až ti ho prozradím. Nepředbíhej.“

„V té zahradě se pořád něco dělo. Proč jsme tam přestali chodit?“
„Jak je to…“ Bylo to příliš dávno, tak dávno, že je lepší sklopit oči.
To ráno se ve větru tetelilo něco nového, neuličnického a neklukovského. Nitra chlapců se třepotala a třásla touhou, kterou nedokázali pojmenovat, ale věděli, že k ní nepatří ani hon na kocoura, ani velryba v bezovém keři, ani stříbrný rak... Proto od branky, kterou tenkrát neměli čím otevřít, na dlouhé roky odešli. Nastalo jaro dospívání.
Dnes rezavou branku obrůstají úpony psího vína, jen díky nim stále stojí.
„Kluci, kdo má něco na otevření, prohlédněte kapsy!"

Kluci stáli před zarostlou brankou do staré zahrady. Největší vzal za kliku. Vrátka zlověstně zavrzala a pootevřela se. Opatrně se protáhli dovnitř. Byl tu chlad a tajuplné přítmí.
„Je tu kocour?“ zeptal se s obavou ten nejmenší.
„PSSSST!“ přiložil si druhý ukazováček na rty.
Nehnutě čekali.
Vylekal je drsný hlas. „Copáák páánovéé? Že chcete něco ukrást?!
Ne, to ne!“ vyděšeně volali jeden přes druhého.
„Sem se nesmí!“ vynořil se z křoví kocour.
„Ale my…“
„Povolení máte?“ přerušil je.
„Nemáme.“ řekli zkroušeně.
„Tak vyklopte kapsy, nebo hybaj pryč!“ poručil neoblomně.
Neradi přistoupili k transakci. Přišli o své poklady, ale mohli zůstat.