Faerie Fiction (vlastní fandom)

„Ludomíro, na slovíčko,“ oslovila mladou divoženku Starší Slavěna. „Ne tady, pojď se mnou do Háje,“ pokračovala. Okolostojící žínky rychle odvrátily zrak a úpěnlivě si hleděly svého.
Tak a je to tady, blesklo Ludomíře.
Pod stromy v Háji svítily ve svěží trávě kvítky orsejí a sasanek.
„Jak víš, Ludomíro, síla našeho společenství je v pospolitosti… ale ty naši náruč neustále odmítáš. Odmlouváš Starším, neplníš povinnosti Kruhu. Vrchní Stařešina rozhodla: odejdeš ze Šárky a budeš žít výlučně mezi lidmi, kteří se tě budou bát a odmítat tě. Snad časem prozřeš. Jdi. Máš dvě hodiny.“

Do Háje vstoupila Ludomíra; odešla z něj Alča.

Těžko říct, čím vzbuzovala větší pozornost:
- Upnuté kožené kalhoty, nádherné nohy.
- Rudé Gucchi boots, na zakázku.
- Havraní vlasy, pod pás.
- Divoká tvář krasavice kmene Apsáalooke.
- Aureola vědomí, že je bůh.

Coyotte udělala pukrle rytíři a mrkla na jeho koně s vyvrácenou hlavou a vyplazeným jazykem (“Pamatuješ tu holku, jak jsme panákovaly tequilu z tvýho břicha?”) a zahnula pasáží.

Kavárna U Řehoře Samsy tu byla i po těch letech. Mozaikové stolečky, knihy, hořké kafe. Pravá ruka hmátla pro popelník, našla jenom meníčko.
Pak to uviděla.
V Samsovi bylo vidět!

Jen ta vůně levných cigaret visela ve vzduchu.
I po těch letech.

Libor už Valentýna neprožíval. Po rozchodu s Alčou nejdřív zkoušel Tinder a singles párty, ale brzy začal sebekriticky organizovat pivo s kámošema. Kluci ze skupiny byli však letos všichni pozadaní, takže ho čekalo rande s korporátními kolegy.
Liborovi pípla SMSka.
K jeho údivu to nebyl Marco, ale Markétka z HR. A navíc se ta zpráva vůbec, ale vůbec netýkala práce. Libor vystoupil z výtahu a uviděl kytku na rohožce před bytem.
Mučenka.
A lísteček: „Splaceno.“
Takže byl celý ty roky vážně prokletej!
Ještě, že Markétka rozhodně divoženka nebude. S potutelným úsměvem v duchu děkoval, že místní květinářství má dlouhou otvíračku.

„Pánové, je zle, došel tabák,“ oznámil společnosti s pohřebním výrazem Kubajzz.
„Bohové! Jak máme sundat hlavního bosse bez morální podpory?!?“ Zaúpěl Libor.
„Hele, jste zachráněni, Alča tady má mučenky,“ rozzářil se PJ Viktorix.
„Co to meleš, ty vořechu?“
„Ty kytky na okně. Mučenky. Dá se to normálně vapovat, nekecám, brali jsme to na semináři. Rychle to posušte v troubě, zakápněte trochou melasy a nacpěte, třeba to půjde i z vodnice.“

---

„To byly MOJE kytky!“ Alčiny oči žhnuly zlatorudě a šlehaly z nich jedovatě zelené blesky. Doslova. „A ven z mýho bytu. Všichni! I ty, Libore!“

Rozpad skupiny byl definitivně zažehnán.

“Kámo, si vo dost přišel, když si šel hnít na redutu! Alča byla boží!“
„Jo, měla s náma začít jezdit dávno!“
Liborovy obavy, jestli jeho přítelkyně mezi kluky zapadne, vystřídala zcela nová temná předtucha. Rozpad skupiny soukromě otipoval tak na konec sezóny.
„Jak si podala ty smradlavý rondašíry, tos´ měl vidět!“
„Samo sem ji naučil naše svaté pravidlo, že rondašíři se maj´ hubit,“ ohřál se Libor v odlesku nečekané slávy svojí milé.
“Díky, kluci, bylo to fajn. Někdo medovinu?“ V Alčině náručí zacinkala smrtonosná nálož lahví Elisa.
“To mě poser, prej „bylo to fajn“. Hotová divoženka!“

Kluci neměli ani tušení.