DMD Bonus č. 7 pro 24. 4. 2022.

Nikdo již nevěděl, co nebo kdo to byl bájný Fénix. Zůstala jen fráze: „Fénix povstane z popela.”

Ta se použila vždy, když se něco nepovedlo, kdy se původní představa nesešla se skutečností. Kdy proběhlo neštěstí (spojení stalo se, se nikdy nepoužívalo) a J-oh-uiové mohli být nešťastní, pak nastal čas pro Fénixe. L-en-aové jim dali naději, pocit, že se nic nestalo, že Fénix vše obrodí...

K-or-in měl však v sobě jiný pocit, svíravý, nepříjemný, že by L-en-aové měli říci pravdu, krutou, nepříjemnou, ale možná více obrodnou....

A věděl, že by jej zajímalo, jak to cítí jiní J-oh-uiové.

Ale nikdy se nezeptal.

Jako fénix z popela vstaneš každé ráno, vynoříš se z oparu, pod kterým se skryl celý svět tam dole, čerstvě vykoupané rosou z hodiny mezi psem a vlkem. Pomalu, nesměle se tvé paprsky roztančí po vzdálených i blízkých skalních stěnách a zalijí je narůžovělou září. Trvá to dlouho, než obejmeš svět docela, než prohřeješ nocí zkřehlé a spánkem ztuhlé kosti poutníků. A oni jdou, opatrně, váhavě vykračují na cestu dnem, který je čeká. Až do večera je budeš provázet a sčítat jejich kroky. Než těsně nad blednoucím obzorem zabliká první hvězda. Než v nekonečně barevném divadle shoříš a zmizíš docela.

Ačkoli byl Angličan, čaj nepatřil mezi jeho oblíbené nápoje. Ovšem tady, na rozlehlých plantážích nad Kandy, nepřipadalo nic jiného v úvahu. Seděl na zápraží obchůdku nabízejícího místní sortiment, usrkával z otřískaného hrníčku, vyplivoval zelené lístky a pozoroval sběrače, plahočící se po prudkých svazích porostlých čajovníkem s obrovskými pytli na zádech. Neskutečně těžká práce. Oni ale nic jiného neznali. Za celý život nepřekročili hranice svého rodného údolí. Každé ráno vzali vak, pomalu stoupali kopcem a otrhávali keře. V poledne náklad vysypali, dali si krátkou pauzu a pokračovali dál. Přesto vypadali… neřekl by šťastně, ale… vyrovnaně, jakýmsi zvláštním způsobem smířeni se světem.

První záblesk přišel zcela bez varování. Trvalo několik vteřin, než se mu vrátil zrak. Když se vzápětí zablesklo podruhé, mhouřil oči, ale stejně ho to oslepilo. Hned nato si zakryl tvář paží, takže další proudy světla už neviděl. Zacpat uši si ovšem nemohl a zvuky, které bez zraku nedovedl identifikovat, ho děsily. Zem rachotila tak mohutně, že měl dojem, že ho kamení za chvíli pohřbí pod sebou. Zažil už toho hodně, přesto tiše skučel hrůzou. Pak najednou... ticho.
Chvíli trvalo, než se odvážil otevřít oči. Hrobka byla otevřená. Jsou v svrabu.
*
„Nikdo nám sakra neřekl, že se bude dobývat ven!“

„Nesnáším Sever,“ bručel Marigold, když ten den už potřetí zmokli. Byl prokřehlý a mokré oblečení hřálo pramálo.
„Chtěl jsi dobrodružství, tak trp,“ popíchl ho Geralt.
Marigold nemusel říkat, že takhle si to rozhodně nepředstavoval. To bylo jasné všem. Že si představoval, jak na cestě potká ženu v nesnázích, ze kterých ji bude moct hrdinně zachránit, to raději nahlas nevytruboval. Zaklínač s čarodějkou by se mu vysmáli.
Ale on chtěl taky dokázat něco velkého. Byl slavným básníkem, to ano, dokonce i nechvalně proslulým milencem, ale chtěl být i něčím víc.
Ale teď by jeho chtíč nejvíc uspokojila káď s horkou vodou.

Ruce pana Kanga jsou drobné, možná až ženské, s dlouhými jemnými prsty, nehty úzkostně čistými. Tvář pana Kanga má výraz neměnný, ale ruce vysílají signály o vnitřním životě. Je zvyklý rozhodovat a být slyšen. Když jeho prsty začnou klepat na vyleštěnou desku stolu, ostatním v místnosti se srdce rozběhne stejným tempem. Pan Kang touží po moci. A moc touží po panu Kangovi. Když předvedou další ženu, ruce pana Kanga se na chvíli zastaví a dlaně se orosí potem. Stojí před ním žena, kterou miloval. Ruka se rozběhne a podepíše příkaz k přesídlení. Na rozdíl od žen ho moc vzrušovat nepřestává.

Farma stojí na samotě v kopci pod lesem. Úchvatné výhledy do kraje. Dole u řeky se rozprostírá příjemná vesnička. V zimě, když na silnici leží taková ta klouzavá čvachtička, je kopec v podstatě nesjízdný. Respektive, dolů většinou auto nějak sklouzne, ale nahoru to bez řetězů nejde. Občas farmář někoho vytahuje traktorem.
V lese se v létě těží kůrovcové smrky, sem tam nějaké auto zapadne v rozbahněné cestě. A farmář ho vytahuje traktorem.
I ve vsi se stává, že někdo někde zapadne, uvízne nebo vyletí ze zatáčky. A farmář ho vytahuje traktorem.
Jen když lehl s Covidem, musel jednoho nešťastníka odmítnout.

Světla baterek osvětlovala noční les jen sporadicky. Todd a Neil naštěstí cestu k jeskyni znali důvěrně. Vedly je i zvuky, které normálně do lesa nepatřily.
Z nitra jeskyně se ozývalo náhodné halekání. Kluci se na sebe podívali. Ani to nemuseli vyslovit. Charlie.
Skutečně - zmíněný mladík stál s rozpřaženýma rukama uprostřed ostatních a provozoval jakési hlasové cvičení.
„Snažíš se vyhnat veškerou zvěř z lesa, Charlie? Nebo vábíš samičky?” popíchl ho s úšklebkem Neil, když se skláněl, aby vešel do jejich úkrytu.
„Nuwando, Neile! A máš snad něco proti mému zpěvu? Navíc,” dodal Charlie samolibě, „jdete pozdě. Kritizuj, až budeš chodit včas.”

Dřepím v křoví na okraji luk, mírně se svažují až k rozpraskanému asfaltu dálnice pokryté kvetoucími šlahouny ostružin. Ranní slunce vysouší rosu a vyhání revma z mého kolene. Opodál leží mezi kmeny stádečko muflonů, přežvykují, co do sebe za šírání nasoukali, pod dohledem majestátního berana s šesticí rohů zakroucených okolo hlavy. Mám hlad, ale tolik, abych risknul zmutované ovce, ještě ne. Jediný další pohyb v dohledu jsou motýli nad loukou, dálnice i stezka pod ní jsou, jako většinou, bez života. Vypadá to na další den s tenčící se zásobou konzerv, ale jeden může vždycky doufat, že přeruší rutinu pořádným úlovkem.

Nebylo šťastnějších dnů na Antaresu. Viole a Seanovi se narodil chlapec Seth.

Mezi ním a Samuelem bylo devět let a Samuel byl ukázkový starší bratr. Učil ho veškerým hrám, které znal. Vyprávěl mu příběhy o rytířích a pomohl mu vyrobit si první dřevěný meč - že šlo jen o dva svázané kousky dřeva Sethovi nevadilo.

Sean věděl, že by měl Samuela poslat k Luthomarovi, který mu slíbil zařídit budoucnost. Táhlo mu přeci jen na patnáctý rok.

Ale při představě, že denně neuslyší smích synů při některé z her, se rozhodl, že vyčká.

Nad Antares však mířila mračna. Nevítaná bouře se blížila...