Merlin BBC

“Raggedy man… goodbye!.”
Ta slova mu znějí v mysli jako zaklínadlo.
Poté, co za sebou nechá spoustu mrtvých i opuštěných, Jedenáctý Doctor odvrátí zrak a předstírá, že zlo nevidí.
***
“Goodbye… John!”
Stojí na ulici, v rukou bezmocně svírá telefon, z něhož zaznívá hlas jeho nejlepšího přítele. Nemůže udělat nic, aby zastavil jeho pád.
Poté, co ztratí Sherlocka, si John zacpe uši a předstírá, že zlo neslyší.
***
“Arthur!”
Poté, co mu Arthur zemře v náručí, Merlin se zatvrdí.
Bloudí světem, nemůže zemřít a nedokáže s nikým hovořit. Nechce mluvit a dát průchod zlu, které ho stravuje zevnitř.
Jmenuje se zlomené srdce.

,,Merline!" zařval Artuš.
,,Co je?" odsekl Merlin, na což mu Artuš věnoval jeden ze svých královských pohledů. ,,Chci říct, ano pane?"
,,Včera jsem ti říkal, že chci polévku s mrkví. Kde je?"
,,Zkoušel jste někdy sehnat mrkev v zimě?"
,,Ne. Ale ty to zkusíš. V téhle zimě mi vždy polévka s mrkví udělá nejlépe."
,,Ale to je nemožné."
,,Kdepak, jako můj sluha musíš vědět, že pro tebe není nic nemožné. Tak jdi!"
Merlin se otráveně vydal hledat mrkev. Ale mrkev v zimě nebyla zrovna moc k mání. Nezbývalo mu, než zase trochu podvádět. I když kouzelná mrkev chutnala trochu divně.

Dokoukávám poslední díl a pláču. S poslední minutou přijde těžké vystřízlivění. Je konec. A začíná mě na prsou tížit velký balvan, který je tak horký, že propaluje mou duši. Co bude dál? Skončilo to, asi dobře, ale on zůstal sám. Je to dobře? Asi je to správné. Dopadlo to, tak jak mělo, ale proč je mi teď tak smutno a nemohu se nadechnout? Takhle to nemělo skončit. Nechci to.
Jdu radši spát. Zavřu oči a vrací se. Je zpět a kolem něj nejede náklaďák, ale přímo proti němu jede jeho nejlepší přítel na koni a zdravý. Merlin nesmí zůstat sám!

,,Vstávej!"
Artušovi na hlavě přistál polštář.
,,Merline! Nemůžeš mě budit trochu ohleduplněji?"
,,Ne. Nic jiného tě totiž neprobudí," řekl Merlin. ,,Tak vstávej! Donesu ti snídani."
Artuš mu hodil polštář zpátky, ale Merlin se stihl vyhnout. Za chvíli se vrátil se snídaní.
,,Co to je?" divil se Artuš.
,,Tohle? Přece tvoje snídaně."
,,Ne, Merline. Tohle je tak tvoje snídaně. Vždyť je to jen kousek chleba."
,,No dovol. Moje snídaně? Já na rozdíl od tebe nepotřebuji držet dietu."
,,Chceš mi snad říct, že jsem tlustý, Merline?"
,,To ne, ale minule jsi přeci nemohl dopnout pásek."
Artuš přemýšlel, proč ho ještě vůbec zaměstnává.

Bledý a hubený kluk, který nikdy nedorostl svým uším. Bastard a to se neodpouští.
Zatvrzelou odpovědí všech na nevyřčenou otázku jeho zlatých očí je hra světla a možná to o něčem vypovídá. Přesto musel odejít.
Sluha, lhář, zrádce. Neuspokojivá maska občas moudrého idiota. Osud je těžké břímě, ale on ty okovy miluje. Jsou jistotou, tisíckrát vyslechnutou, nezpochybnitelnou.
Možná jen... Freya. Balinor.
Někteří lidé jsou stvořeni k velikosti, ne pro štěstí. Bolí to, ale představa Artušova Albionu je útěchou.
Nesmrtelný. Přesto jeho život právě skončil.
„Ani ten největší z mužů nemůže znát svůj osud.“
Zvlášť když není ničím než krutým vtipem.

Za úsvitu sa Merlin potkýnal dolu schodmi, zíval, a bdelou časťou mysle dúfal, že nikoho nestretne... až kým pred kuchyňou nenarazil na Gwen.
V prvej chvíli sa zľakla. Potom spoznala Merlina, vydýchla si, a vzápätí sčervenela.
„Gwen?“ Merlin sa spýtal váhavo. „Všetko v poriadku?“
„Ja som... len či... vieš o tom, že...?“ Zasekla sa. Z vrecúška vytiahla zrkadielko, čo dostala od Lady Morgany, a nastavila ho Merlinovi.
Na pravom líci mal v spánku otlačený ornamentálny vzor výšivky, ktorý obaja spoznali. Artuš mal tú tuniku na sebe včera večer na hostine.
„Ah, Gwen...“ Merlin preglgol. „Na to existuje úplne logické vysvetlenie...“

Artuš otráveně zvonil na slouhy, než se do ložnice doplahočil šesti poschodími Merlin.
„Nemůžeš spravit ty dveře? Ráno tu profukovalo a nesnesitelně vržou. Nemohl jsem spát.“
Merlin toho rána už nosil vodu a zametal ve stájích. Zatvářil se, jako kdyby po něm Artuš chtěl nemožné.
„Jdi se vycpat. Artuši, ty jseš totiž – čaroděj.“
Artuš se na posteli posadil a zazíral mezi dveře na Merlina, který se se založenýma rukama opíral o rám.
„Chtěl jsem říct... všechno tohle se ti zdá, sníš,“ opravil se Merlin bleskurychle a vycouval. Hozená židle tak pouze vylomila dveře. Nutno dodat, že panty už potom nevrzaly.

Nebylo neobvyklé, že Artuš přišel z hostiny opilý.
Nebylo neobvyklé, že Merlinovi vnutil zbytek své medoviny a dožadoval se pomoci se svlékáním.
Neobvyklé však bylo, že se vplížili do Morganiny komnaty. Že navlékl Merlina do jejích šatů. Že ho s výrazem dítěte, které zkouší, co ho stihne za neplechu, povalil na Morganinu postel. Že se dřív, než byli odhaleni, stala jistá trapná věc, která učinila veškerým dalším neplechám zadost.
Merlin zprudka otevřel ústa a v čelistech mu bolestivě zapraskalo. Najednou nemohl zavřít pusu.
Po týdnu kašovité stravy se to spravilo. Památkou na onen večer však Merlinovi nadosmrti zůstaly vrzavé panty.

Každé jeho slovo studí, až máš pocit, že shoříš. Začínáš litovat, že jsi mu řekl pravdu, ale není cesty zpět. Mlčíš, už nemáš co dodat. Místo očí máš dva kusy ledu a do hlasivek jako kdyby ti zarazili hřebík.
Zabouchl ti dveře před nosem.
Na kamenné podlaze přivineš kolena k hrudi a snažíš se v holých dlaních udržet střepy, do kterých se rozpadl tvůj směšně vyhrocený vesmír. Čekáš, v plicích kapalný mráz.
Čekáš dlouho. Zevnitř slyšíš řinčení.
Pak ticho.
Pak svoje jméno. Váhavě, ochraptěle.
Ledy se bortí. Myslel sis, že jsou pevnější a ty otužilejší, ale pro samou vodu nevidíš.