Velhartická jízda

Zahajovací hostina byla v plném proudu. Nedalo by se říct, že by šlo o extrémně velký flám, ale nějaká dobrota a doušek řídkého piva se našel pro kohokoliv. Jednotka byla nakonec rozdělena na dvě: Velhartickou jízdu a Velhartické lvy (to je název pěších vojáků, ne hokejového klubu).
Ondřej už se seznámil s několika budoucími spolubojovníky. Byli to například Jan z Mokrosuk a Matěj z Mokrosuk, rodina vážně hodně zchudlých zemanů. (Nebo to tak alespoň tvrdili.) Matěj byl přibližně stejně starý jako Ondra, tak se sblížili docela rychle. Pak povětšinou sedláci, kterým loupežníci vyrabovali statky, ale hlavně Tomáš z Onoho Světa.

"Kde máš koně, mladíče?" položil kdosi Ondřejovi ruku na rameno. Ten se instinktivně ohnal loktem, ale ztuhl v půli pohybu. Za ním stál asi třicetiletý muž s vlídnou tváří, očividně vznešeného původu.
"Promiňte," pomalu se stáhl Ondra. "Jsem propuštěný panoš. Kromě meče nemám ani misku kaše..."
"Nu, na prince opravdu nevypadáš. Já jsem Bušek II.," usmál se pán. "Neboj se, nejsi tu první opěšalý. Dnešní doba je vážně nejistá. Pojmenuji oddíl Velhartická jízda, a skoro nikdo v okolí nemá koně. Musím vymyslet jiné jméno. Ale nějaké vážně zvučné! Řekni, vyděsí se snad loupeživý rytíř, když na něj vyrazí Velhartická pěchota?"

Ondřej stál v řadě před Velhartickou branou a sledoval tu slepičárnu. Nafoukanec, který vše řídil, kdákal a kdákal ty samé hloupé otázky.
"Jak se jmenuješ?" došla řada na Ondřeje.
"Ondřej."
"Komu sloužíš?"
"Mým pánem je... byl Otakar z Chmelce."
"A odkud pocházíš???" pokračoval v blbých dotazech nadutec.
"Taky z Chmelce..." procedil mezi zuby Ondřej.
"Co umíš neobvyklého?"
"Šermovat dlouhým mečem."
"Jdeš do boje, všichni něčím šermujete!" čepýřil se úředník. "Co umíš, a oni ne?"
"Podepsat se," pronesl Ondřej, udělal náhodný klikyhák na pergamen plný trojic křížků a pokračoval do města. Psaní nakonec není tak těžké, když váš zkoušející neumí číst.

"No, co mi zbývá," povzdechl si rytíř Otakar z Chmelce. "Zúčtujeme spolu."
"Vážně místo mne musíte přijmout za panoše tuhle ostudu?" povzdechl si Ondřej.
"Bohužel. Je to syn mého starého přítele, kterému mnoho dlužím. Král Jan mi vrátil jen zlomek toho, co jsem mu půjčil, takže si dva panoše dovolit nemohu," pravil sklesle Otakar.
"Snad se nebudu muset vrátit zpět ke kapsaření v krčmách..." oklepal se Ondra při vzpomínce na to, co dělal, než ho jeho pán v podstatě vytáhl zpod šibenice.
"Naštěstí ne. Nechám ti svůj starý meč. Královský dvůr vyhlásil tažení proti loupeživým rytířům. Tak se snad uchytíš."