DMD č. 11 pro 11. 4. 2024. Téma: Na pěst

Můj vzor, kterýho já obdivujákuju, je Olčetrhend. On neni opravdickej, je vymiškovanej vymyšlenkovanej jednim německým spisovatelem.
Ale jak on je vymyšlenkovanej! Úplně generálně.

Olčetrhend je správnědlivej. Když se chce někdo prát, tak bum - a dorazí ho. Ale jenom, když je zlej. Jindy ne. Slabochů se zastává.

Má nej kámoše Vinetoula a ten ve volnym čase náčelníkuje, ale ne moc často, aby moh prošívat dobrožůžo s Olčetrhendem.

Ale taky má Olčetrhend jinej románek. Jednou svojí pěst našije do na svojí pěst vydá zašít dobrodrůžo mezi Jarabáky. Tam má přes dívku Kára Benemzí.

Olčetrhend je prostě správnej chlap bez básně a Hanky.

Naposledy se dočetl, že je důležité se dívat na ruce.

Ruce v pěst prý značí nejistotu. Ale nejistotu z čeho? To už se v chytrých knihách nedočetl.

Pak je prý důležitý pohyb obočí. Vysvětlil však někdo Gellertovi, že nemá hýbat obočím při každé situaci? Navíc pokaždé jinak? Prý se dá ještě poznat zájem z chvějících se nozder, ale to u Gellerta ani u nikoho jiného nedokázal vysledovat. Pokud se tedy zaměříme na lidi. U shirského koně jejich souseda byly pohyby nozder značné.

,,Má tě rád", řekla mu jednou Ariana.
,,Jak to víš?"
,,Prostě to vím," opáčila Ariana a usmála se.

I bez mozkomorů byl Azkaban chladný a nehostinný.
Není divu, že po třech letech pobytu se Lucius Malfoy těšil na návratu domů. Ale ten nedopadl podle jeho představ.
Něco bylo jinak. Na oknech visely podivné talíře, z domu se ozýval hluk: "UuuUáááááá."

"Draco, naklusej sem!"
"Otče! Dobrý den, ty už jsi doma?"
"Co! to! bylo za zvuk! Kde je matka. Kam zmizely portréty předků?!" poukázal na prázdná bílá místa.

"Matka je na Riviéře, chystá ti relaxaci, obrazy jsme uklidili, protože si stěžovali na mudlovskou hudbu."

"Já se teď vydám za matkou a až se vrátím, ať je vše při starém!"

Anička cumlá rukáv, před chvilkou ocucávala jídelní čip. Neměla by dostat dudlík?

Filípek a Petřík se připravují k boji. Naostřené tužky mají posloužit coby kouzelnické hůlky. Nekompromisně končí na stole.

Adam opět klukům rozšlapal lego. Jestli to budu muset řešit ještě jeden den, vyletí mi tlak.

Terezka a Natálka si kreslí. Na ty dvě je radost pohledět. Kreativní, mají fantastické nápady. To Pepíček taky. Právě se na sebe pokouší shodit masivní lavici s kovovým podstavcem. Probouzí se ve mně Flash. Stačím ho odtáhnout dřív, než to zarachotí a nábytek se zřítí na zem. Funím! Miláčkové, dneska jste fakt na pěst!

"Nech to, však počkej!!" Zavolal detektiv a chytl kolegu za ruku.

Chyba. Následovala volnou rukou pěst do nosu. Stisk díky tomu povolil a udělal krok dozadu ke zdi. Kolega však nebyl hotov. Hned mu věnoval další.

Na bílou košili dopadla první kapka krve.

"Nejsem debil, my jsme, pardon, byli tým!"

Už se znovu napřáhl, najednou někdo vešel, velitel. Při pohledu na situaci se zamračil.

"Zatajil nám dopisy od něj!!"

Ozvalo se tiché mlasknutí. "Detektive, za mnou, na slovíčko. Seržante, máte dnes volno." Velitel se vydal ke své kanceláři.

Detektiv jej následoval, nedobrovolně.

Po zavření kanceláře se ozval i zvuk zamknutí.

Za vesnicí je skála. Tvarem připomíná zaťatou pěst. Taky se jí tak říká. Lesem k ní vede několik pěšin a po jedné z nich teď pomalu kráčí žena.
Jakubíček pije se svými kumpány. Už kolik dní mluví a ponouká. Každý den přidá pár slov navíc. Už brzy musí přijít ten okamžik, kdy se v nich něco zlomí.
Čarodějka si myslí, že ten okamžik přichází právě teď. A tak obstarala zvířata, nechala pohostinně otevřené dveře a vyrazila na Pěst. Tam je pod sevřeným palcem útulná jeskyně, kde dnes přespí. Nestojí o to, přivítat ve svém domě dav s vidlemi a pochodněmi.

"Jsi si jistá, že je dobrý nápad se tam vydat na vlastní pěst, krásko?"

Constantine si zapálil cigaretu. Ušklíbla jsem se na něj.

"To si piš."

***

Morfeův zámek byl obklopený strážemi. Rozhodla jsem se dovnitř proniknout jediným možným způsobem.

Převlečena za Morfea, s nezbytnou helmou na hlavě, jsem míjela ostatní. Někteří se uklonili, jiní zamumlali: "Můj pane."

Prozatím dobrý.

Podařilo se mi dostat do Morfeovy ložnice. "Skóre!" zajásala jsem, když jsem spatřila svůj cíl. Vzala jsem první z nich do ruky a...

"Jiní by vetřelce udeřili pěstí. Já chci raději vědět, co děláš s mou sbírkou gumových kachniček."

A do...

„Mami, omlouvám se.“ Vstříc jí vyšla skoro na prahu. „Přehnala jsem to. Willi si vás zaslouží oba a já nejsem sama… Možná se dokonce usmířím s Juditou!“
Anetu ta náhlá změna překvapila, ale stokrát raději měla své děti, když se nechovaly jako sobečtí hulváti. Neměla stížností. „Miláčku, to je skvělé. A neboj se, všichni se vrátíme, než se narodí to tvoje malé.“
Lina se usmála.
„Mám tu pro Williho dopis,“ natáhla se pro obálku na stolku u pohovky. „Alexandr mi řekl, že ještě nečte, ale… Chci, aby si ho přečetl, než se vrátíte.“
Dojalo ji to. Její holčička je zpátky.

Nejraději by si dal ránu pěstí! Měl být opatrnější, ale nepřipustil si, že mu uvěří!
„Počkejte,“ snažil se Lydii marně zadržet. „Nemůžete jít sama.“
Zastavila se, otočila, dokonce si dala ruce v bok. „Tak to teda můžu! Nesnažte se mi bránit. Umím se o sebe postarat.“
Snažil se udělat uklidňující gesto, ale zřejmě si to špatně vyložila, protože se na něj zamračila ještě víc.
„Nepochybuji, že se o sebe dokážete postarat sama. Ale před chvílí odbila půlnoc, dovolte mi, abych vás doprovodil domů.“ Zhluboka se nadechl, než dodal: „Se mnou vás nikdo neuvidí.“
Zvědavost převážila. „Jak to děláte?“
„Iluze,“ přiznal.

Jsou na pláni kouty, které neradno zkoumat.
Rezavé trubky vržou v poryvech větru. Mramorová skluzavka se loupe a drolí.
Po první jízdě se růžové a hebké dlaně zbarví do šeda.
Druhá zahalí vlasy těžkou, lepkavou pavoučí sítí.
Když sjede dolů potřetí, vzduch se prudce ochladí, pustoryl zvadne a z keře se ozývá tiché sténání.
Čtvrté sklouznutí způsobí, že se jeho stín od něj oddělí.
Nejde přestat. Napopáté prsty sevřou srdce..
Vítr šeptá do ucha jména, která předtím neslyšel. Jména mrtvých a zapomenutých, dělníků a vůdců lidu.
Jméno Josifa Visarionoviče Stalina.
Klouzal se po jeho zaťaté pěsti.
Jsou děti, které nezestárly.