DMD č. 23 pro 23. 4. 2024. Téma: Pracovní obuv

Kde se ve zkušebně vzaly právě tyhle boty si později nedokázal nikdo vzpomenout. Možná patřily Johansenově holce - ale copak může mít nějaká holka dvaačtyřicítky? Spíš je popadli Syl a Arthur když rabovali naproti v obchodě pro drag queens.
Každopádně, teď tu byly, třpytivé, na deseticentimetrovým podpatku.
"Zlámeš si hnáty," hecovali se vzájemně. "Sletíš ze stejdže mezi lidi."
Před prvním poloveřejným vystoupením už na tom uměli celkem chodit. "Ty jsi ale hnusná holka!" "A ty víc, panenko!"
Proč?
Protože byl začátek sedmdesátých, a mohlo se všechno. Drogy, holky, kluci, mejkap, štekle na pódiu a v backstagi nekonečná party.

Protože pank, bejby.

Pažout seděl v kuchyni a pohledem temným jak křest knihy v arcibiskupském paláci zíral na vysoké krvavě červené boty, podpatky měly jako dlouhé jehly, a když se Horáček zeptal, cože to je, Pažout zachroptěl, pracovní boty standardní, píše se na krabici, cos mi objednal, Horáčku! A Horáček řekl, ukaž, to musí být nějaký omyl, našel objednávku v počítači a praštil se do čela, já je objednal na e-shop, tak sorry, a Pažout odpověděl, jakýpak sorry, Horáčku, boty vrátíš, ale nejdřív mi v nich za trest zatančíš! Prosím, řekl Horáček, beze všeho, ale pak půjdou, po železářství v nich chodit nebudeš!

Mám samotářské povolání. Klienti se občas pokoušejí vtipkovat, že to v mém případě jinak nejde.
Tenhle týpek se o žerty nepokoušel, za což jsem mu připsal bod. Žádné narážky na mé uši a oči jako na nepovedeném rande.
Byl hlavoun. Snažil se předstírat, že ne, ale čpělo to z něj. Kdo tvrdí, že peníze nesmrdí, je vedle jak ta jedle.
„Jste specialista na obuv. Potřebuji, abyste vystopoval majitelku tohoto střevíce.“ Položil mi na stůl střevíček jako pro vílu.
Nóbl případ. Zajímavá změna po tom, co mě posledně málem udřevákovalo komando holandských dojiček.
Osamělý vlk je neustále jednou tlapou v průšvihu.

Vyzuju si goretexky a plácnu sebou na gauč. Popatřím na boty. Naštěstí jsem je po posledním návratu ze zoologické důkladně vykartáčovala.
Sabina se sehne, aby neshodila provázek z nástěnky a spokojí se s křeslem vedle.
„Tak co?“
„Určitě se mi budou zdát sny ve zdrojáku.“
Když přivřu oči, vidím všude pavouky z černých pásků. „Vítej v klubu.“
„Co ty?“
„Odblokovala jsem devět lidí i s Romanem a Solnickou. Všechny, co jsou tady.“ Zívnu. „V Konstantě nás bylo minimálně pětadvacet.“
Ticho.
„Můžeš odblokovat sama sebe?“
„Ne.“
„Vždyť tady máme dva velemágy. Jaktože to nedokážou oni?“
„Nemám tušení.“
A děsí mě to.

Den se ještě zcela neprobudil. Zima svírá plíce, krátí dech, štípe v nose. Mráz pálí v očích. Otrlí chlapi zvyklí prát se s životem i mezi sebou, ačkoliv nikdy nebrečí, teď slzí.
Čeká je pořádná dřina.
Ohníček dává pouze iluzi tepla. Dým si ztěžka razí cestu mlhou. Sedící muž se snaží ohřát prokřehlé ruce. Stojícího parťáka v pracovních botách zebou nohy. Blíž k ohni už jít nemůže. Chce si zapálit, ale to ho sotva zahřeje.

Koník opodál se pod houní lehce chvěje. Odevzdaně sklání hlavu k hromádce sena. Jeho šíje trochu splývá s bělostí bříz.

Zima ojínila stromy i myšlenky.