DMD č. 23 pro 23. 4. 2024. Téma: Pracovní obuv

Jakubíček padá k zemi. Ostré zuby potrhaly kůži těla i látku šatů na cáry. Krev teče pomalu.
Čarodějka vykročí. Její kroky se rozléhají tichem, které na návsi panuje.
Snaží se našlapovat lehce, skrz tenkou podešev cítí každý kamínek, každou nerovnost. Boty si šila sama. Do jejich kůže už se toho vepsalo hodně. Studená ranní rosa a ostré trny ostružiní, blátivá ornice a čerstvá kravská mrva. Teď je poznamená Jakubíčkova krev.
Když pokleká vedle mrtvého těla, cítí čarodějka v zádech pohledy. Ví, že jsou plné strachu a odporu. Nesoustředí se na ně. Zatlačí mrtvému oči a odříká modlitbu. Pokoj jeho duši.

Matej blaznieš. Obhrýzaš surové mäso v otcovej komore, bojíš sa svetla. Skrútený spíš pod jeho posteľou. Neobväzuj si ústa onucami, nezanášaj uši voskom. Tvoja tvár je zveria, chlpatá, doškriabaná.
To nekričí na teba. Otec je mŕtvy, Kata i matka. Dedina spieva falošnými hlasmi. Dávia ťa otázky, bosky drvíš sklo, nocou sa ženieš k svätostánku.

Nič ti nie je sväté, Matej. Choroba ťa zatemnila. Kam ťaháš kňazovo telo?
Máš obuté jeho topánky, oblečené rúcho. To nestačí, aby prezradil spovedné tajomstvo. Musíš mu rozlepiť skrvavené ústa.
Rán už stačilo. Bude vravieť.
To čo sa dozvieš, ťa vydesí. Hlavne, keď to bude pravda.

„Neříkej mi, že vás k tomu donutil nejvyšší,” řekl Uriáš šokovaně. „Všichni tady v jednom kuse pobíháte boso, tak co tak najednou?”
Petronel se pyšně narovnal: „Nedonutil! Tohle je můj vlastní nápad. Jistě mi to vyslouží místo na výsostech.”
Uriáš si přiklekl a zamrkal, ale ne, zlatavé sandály, ze kterých se vpředu tyčil kříž do půli lýtek, nezmizely.
„No to je něco,” zazubil se a do jednoho krucifixu cvrnknul. Ten se vylomil, propadl dírou v mracích a svištěl na zem.
„Ty zmetku pekelná!”
I extravagantní obuv je stejně užitečná jako běžná, když ji zrovna chcete mrštit po jednom konkrétním čertovi.

Na kroucení vždy měla vlohy
její pracovní obuv
bosé nohy
pod reflektory svíjí boky
otočka a dva malé skoky
dav jásá a tleská
žena je to vskutku hezká
tančí aby žila
pohání ji vnitřní síla
žije aby tančila
nic by už nezměnila
každičký večer přeje si na pódiu být
nikým nenechá si své poslání vzít

Bum bum raka taka
hudba vyvolá v ní draka
i když svaly při tréninku někdy selžou
její boky nikdy nelžou
drop, shimmy, úkrok a arabeska
není zítra
pouze dneska
srdce bije o sto šest
sdílet svůj um má tu čest
natahuje ruce
otevírá svoje srdce

Vysoké, kožené, staromódně střižené, pod vysokou borovicí. Majitele nevidět. Jen Mikeš obcházel kolem, pomrskával ocasem a občas zaprskal.
Pokrčili jsme rameny a boty odnesli pod střechu. Mikeš zůstal pod borovicí.
Přišel ráno. Nažral se a místo své obvyklé ranní rutiny (vytrousit co nejvíce černých chlupů na nejsvětlejší dostupný kus předsedova oblečení) si mňoukl, abychom ho pustili ven.
To nám bylo podezřelé. Šli jsme s ním.
Z borovice se rychle, ale neohrabaně sesunul zrzavý černě pruhovaný kocour.
Zahlédl nás a prosebně se zadíval na boty stojící před prahem.
Mikeš zasyčel. Předseda ho okřikl. Cizí kocour bleskově doběhl pro boty a zmizel.

Autor musí uvažovat, nejen co bude postava provádět, ale také jak bude vypadat, co si oblékne a podobně. V případě fanfikcí má práci ulehčenou. Tvůrce původního díla postavu definoval, teď jen upravit ji do nekanonických poměrů.

Například Draco Malfoy, jako ministr kouzel, bude oblečen v temně zelených hábitech šitých na míru. Protože není nic horšího, než ke gala oděvu obout okopané boty, o jeho pracovní obuv, černé kožené polobotky, bude pečovat skřítek, neboť pan ministr na to nemá čas.

Naproti tomu bystrozor Potter se bude o své pracovní boty z baziliščí kůže starat sám, aby ho nikdy nenechaly ve štychu.

„To nemyslíš vážně Františku,“
V místnosti panovalo nezvyklé ticho. Jen někdo podupával pod stolem.
„No co jako?“ odkládal František vestu na svou židli.
Levé křídlo stolu se na něj ani nepodívalo.
„Že jsem jednou přišel pozdě?“
„Nedávno jsi v metropoli prohlásil, že se mezi scifi a fantasy dnes prakticky nerozlišuje!“* zvýšil hlas Žamboch.
Parkety zavrzaly.
„Měl by zaplatit cenu nejvyšší.“ zvážněl Šlechta.
Kotleta se rozhlédl po přítomných.
„Vracej,“ vybídl ho ledově Neff z čela stolu.
„Slitování!“ neřekl František a místo toho se nevrle sklonil pod stůl, zul se a položil na něj své kanady. Kanady podepsané mistrem Kulhánkem. Podepsané krví.

"Tohle si mám obléct?" zeptal se Geralt štítivě. "Co je špatného na tom, co mám na sobě teď?"
"Nic, pokud se hodláš plazit stokou mezi příšerami. Tohle je společenská událost."
"Nevidím v tom zrovna rozdíl," zavrčel.

*
"Vidíš, vypadáš... co to je?!"
"Boty. Pracovní. Pro všechny příležitosti," odvětil sveřepě.
"Měls nachystané elegantní taneční - co přesně hodláš na tom banketu dělat?!"

*

Yennefer si vyždímala sukni a odhodila několik řas. S povzdechem si zula zničené střevíčky.
"Mělas pravdu, měli bychom chodit do společnosti častěji. Takového zeugla jsem dlouho nepotkal... Jde se ti dobře, Yen?" zeptal se nevinně.
Další řasa ho trefila do zátylku.

„Co je?“ zavrčel RC-3105 na řadového klona, co si asi myslel, že je s tím očumováním komanda u jídelního stolu děsně nenápadný, a vlastně si jeho nadskočení celkem užil.
„Vy jste to komando, co včera v simulátoru pokořilo nepokořitelný scénář?“
„Jo,“ přikývl RC-3112, zívaje. Běžňák zazářil a ptal se dál.
„A fakt jste toho superbota ubili botou?“
„Služební zbraně nefungovaly, tak jsme improvizovali,“ pravil nesměle RC-3111.
„A byla to bota našeho seržanta,“ dodal RC-3103, „takže vlastně zbraň hromadného ničení.“
„Cože?“ nechápal voják.
„No, on je Wookiee, takže to byla okovaná šestapadesátka a superbot mohl být rád, že nemá čichové senzory.“

Charity zmizela v kuchyni a Rabastana nechala svému osudu. Po krátké obhlídce její knihovny se ocitl u sbírky, kterou opravdu neočekával.
„Pracovní obuv,“ osvětlila mu, když se vrátila s vínem, sklenicemi a vývrtkou. „Z různých našich představení. Třeba tyhle…“ Ukázala na jedovatě zelené jehly se vzorkem hadí kůže. „… jsou Rojvůlovy manželky. Tyhle…“
Růžové lodičky s mašlí.
„Umbridgeová,“ řekl.
„Její divadelní esence. Tyhlety jsou Lockhart. Překvapivě nepohodlné.“
„Víc než tyhle?“ zeptal se s pohledem na asi dvaceticentimetrové modré platformy s křídly. „K jaké roli patří?“
„To je koncept svobody,“ odvětila a podala mu sklenici.
Usmál se na ni. „Tak na zdraví.“