Hra o dědictví

Seděli jsme s Liamem na střeše. Na nohy nám svítilo první jarní slunce a ptáci zpívali. Po tom všem, co se stalo v poslední době mi tohle připadalo poměrně surrealistické.

Po týdnech, jako byly ty poslední jsem s ním šla ráda ven. Možná to na mě bylo poměrně rychlé, ale to ještě neznamenalo, že jsem ho neviděla ráda. Dalo by se říct, že to bylo spíše naopak. Po všem, co se stalo byl pozitivní kluk, který toho moc nechce a nepotřebuje oboustrannou konverzaci, skvělou změnou.

Doufala jsem, že takhle to chvíli vydrží a já budu ještě nějakou dobu bez starostí.

V krabici ležela hrací deska, pár figurek, balíček karet a kostky. Uprostřed hrací desky byla černá chiméra, která měla hadí ocas a křídla netopýra. Když jsem desku rozevřela celou, vypadl z ní zažloutlý papírek.

Stálo tam: „Jak nahoře, tak i dole, čas se hroutí, odpovědi mizí." A hned pod tím: „Co bylo dřív, se může zásadně změnit. Jen ten, kdo se ptá správně nalezne odpovědi."

Chvíli jsem na to zírala a nemohla pochopit, jak jednoduchá celou dobu byly dědečkova poslední slova. Teda alespoň pro mě - očividně totiž mluvil o své závěti, ve které mi vše odkázal. Ať je konečně konec!

Chvíli jsem váhala, ale potom jsem popadla baterku a začala lézt po úzkém žebříku, v podstatě do nicoty. Aspoň tak mi to připadalo, kdyby tam bydlel obří pavouk, který by mě chtěl sežrat, ani bych to nevěděla. V těhto věcech jsem byla úplný zelenáč.

Opatrně jsem slezla až dolů a stejně tak se otočila, až jsem cítila studené žebřiny na zádech. Osvítila jsem celou místnost. Naštěstí tam žádný obrovský pavouk nebyl.

Vlastně tam nebylo v podstatě nic. Byl tam jen stůl, kufr a pár svíček. Otevřela jsem kufr a tam našla deskovku. Otevřela její krabici a tam našla něco neuvěřitelného.

Chvíli jsem zírala na dědečkův rukopis. Na konci stránky bylo ještě něco. Bylo to hodně naškrábané, ale nakonec se mi podařilo to přečíst.

„Tam kam světlo nemůže, ale přece by mělo, leží to, co bylo ztraceno."

Nenapadlo mě to hned, ale čím déle jsem na koukala, tím to bylo jasnější. Šlo o zahradu. Zahrada teď ale moc dobře nevypadala. Bylo tam jen jedno křoví a pod ním...

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem si toho nevšimla. Poklop. A tam zase ta mezera, přesně na pečetní prsten. Nejdříve se nic nedělo, ale pak se poklop odklopil a tam tma a pavučiny.

Nemohla jsem spát. Bylo už dávno po půlnoci. V uších mi hučelo ticho, a ačkoli venku silně pršelo, to, co jsem slyšela vevnitř - nebo spíše neslyšela - bylo hlasitější.

Přemýšlela jsem nad vším, co jsem za poslední dny objevila, a pak mi to došlo. V dědečkově pracovně býval deník.

Vzpomínala jsem, jak tam vždy psal takové zvláštní věci, ale zkusit jsem to musela. Byl v trezoru. Heslo na čtrnáct písmen. Zkusila jsem to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. MEZ BEZMEZNOSTI

Trezor se s cvaknutím otevřel a hned na první stránce to bylo: Nemoc šílených dětí. To nemohla být náhoda.

Později, když jsem listovala v té zvláštní knize, vypadl z ní zažloutlý papír. Vypadal jakoby byl složený a zase rozložený tolikrát, že se skoro začal trhat.

Rozložila jsem ho a přečetla: „Nemoc šílených dětí." Pod tím bylo už jen datum - asi 60 let staré.

O pár hodin později jsem seděla za počítačem a snažila se přijít na to, co to znamená. Jediné co mi ale internetový vyhledávač našel byla nějaká desková hra a původně novinový článek o pár dětech, co se ztratily asi v době data z toho papíru z knihy.

Napsala jsem to všechno Liamovi a čekala na odpověď.

Nevím, co jsem čekala. Možná, že když najdu tu knihu, něco mi to objasní, ale to se nestalo. Nic to neobjasnilo a klid nepřišel. Místo toho přišel Liam. S výrazem jako z romcomu.

„Nechala jsi v kavárně deník." Vyhrkl a vyndal zápisník z batohu.
„Četl jsi ho?"
„Samozřejmě že ne." Odpověděl mi, ale úplně jsem mu to nevěřila.
„Mimochodem..." začal dřív než jsem stihla cokoli říct. „...babička si myslí, že se vezmeme. Našla fotku našeho tance v novinách pod titulkem Prodaný ženich. Prý jsi pro mě dobrá partie a nemám to pokazit." Musela jsem se smát. Tohle snad nebylo skutečné.

Prohledávala jsem jednotlivé police dědečkovy soukromé knihovny, která ale stejně měla několik pater, a už to pomalu začínala vzdávat. S každou hodinou bylo jasnější, že to nemá cenu - nikdy ji nenajdu.

Vzdala jsem to a svalila se pod stůl, který byl na knihovnu nesmyslně velký. Ugh, musím jít hledat a -

V tom jsem to uviděla. Otvor tak akorát na pečetní prsten. Vytáhla jsem dědečkův prsten, který mi odkázal stejně jako všechno ostatní, a deska povolila.
Vyklopil se šuplík a v něm kniha - Manipulační jízda. Na první stránce jsem našla písmeno a číslo. Postupovala jsem knihou a našla heslo: MEZ BEZMEZNOSTI.

Zírala jsem na knihovní papírek. Datum bylo asi měsíc před dědečkovou smrtí. Číslo výpůjčky a především název knihy - Manipulační jízda - mi vůbec nic neříkalo.

„To si půjčil děda?“
„Nevím jistě, ale je na jméno E. Gray." Takže ano, pokud jsme neměli v rodině někoho se stejnými iniciálami.“
„O čem ta kniha je?“ zeptala jsem se pomalu.
„To nevím. Můžeme se po ní v knihovně podívat.“
„Tak jo, zítra tam zajdu." Přitakala jsem.

Dalšího dne jsem se vzbudila brzy. Našla jsem, že v knihovně mají otevřeno od osmi, a chtěla tam už být.
Byl v tom háček. Děda tuhle knihu nevrátil.

„Tohle místo miluju." Řekl Liam zatímco jsme čekali na kafe. Rozhlédla jsem se po kavárně a vedle našeho stolu spatřila tchýnin jazyk v oprýskaném květináči.
„Chodíš sem často?"
„Občas. Hlavně když potřebuju zpomalit."
„A teď potřebuješ?" Zeptala jsem se a zakousla se do sušenky, kterou jsem dostala.
„Trochu, ale taky je tu příjemná atmosféra a dobré kafe." Aha, takže si chtěl povídat. Nebudu lhát - to není moje silná stránka.
Najednou se na mě upřeně zadíval. Už nevypadal tak uvolněně, ale spíš vážně.
„Tvůj dědeček...četl?" Ztuhla jsem.
„Proč se ptáš?"
„Tohle jsem našel pod figurkami." A podal mi zažloutlý papírek.