DMD č. 07. pro 7. 4. 2025. Téma: Fraktura rohu

Tlupa piktmužíků se spokojeně prala na stráni za pahorkem. Bylo to velmi veselé uskupení plné nohou, rukou, hlav, vousů a kiltů. Najednou se celý chuml zarazil a rozpadl na jednotlivé fígly.
„Bědoš!“ ozvalo se z leva.
„Jejdanánku,“ kontrovalo mu z prava.
„Zpaprčenec, matlák!“ ozývaly se výkřiky z různých koutů.
„Co to tu tropíte?“ otázala se Žanina. V uctivé vzdálenosti ji následoval zvědavý hrozen děcek.
„To Poťapaný Vilík,“ začal Yan Habáně neochotně, ale pod keldiným pohledem ochotně pokračoval: „možná měl upito maličko speciálního mazání a možná majzl béhovado do čela tou svou tvrdou palicí a možná se tomu béhovadu ulomil roh.“

Fotografie se zlomeným růžkem. Černobílá. Marie ji otočí. Z druhé strany je napsané datum: 17. prosince 1924.
“Kdo je to?” zeptá se Františky.
“Teta Doramo.”
“Ale… to je svatební fotka! Ona byla vdaná?!”
“Jo. Pamatuji si ho jen málo… Promiň, už zase brečím.”
Pořád je to příliš čerstvé. Tetinu o mnoho starší fotografii pořád ještě ukazují v televizi v pořadu Federální kriminální ústředna pátrá , ale ony dvě vědí. Vyklízejí její věci. Vědí, co se s tetou stalo oné noci pod Mlíkárnou…

I když, jak se ukáže o mnoho let později, nevědí nic.
Fotku schovají.
Za mnoho let jim někdo poděkuje.

„Co to bylo za fešáka?“ otočila se Amy za neznámým blonďákem.
„Rosin amant,“ zakřenil se Jake a hbitě uhnul letící lampě.
„Co?“
„Týpek, kterýho zachránila před přepadením. A teď sem furt běhá.“
„Dělat mi bordel na stole!“ zavrčela Rosa a obloukem švihla do koše srdíčkovou bonboniéru. „Idiot!“
Nazítří do koše letěl puget růží a popozítří plyšák.
„Romeovi se moc nedaří,“ zaculil se Jake.
Zničehonic vešel orchestr. S blonďákem vyzbrojeným lesním rohem v čele.
„Roso, sladká Roso…“
„A dost!“ skočila po něm a smýkala jím pryč. „Vypadni!“
*
„Ehm… Přežil ten chudák?“
„Málem ne. Ale měl kliku, odnesl to jen frakturou rohu!“

„Snad to stihnu!“

Judy Hopkavá, policejní nováček, se do výzev pustila s neuvěřitelnou vervou. Zatím z ní dělali „holku pro všechno“. Úkol zněl: Donést kávu!
Mnoho nohou. Judy nadskakuje a jen náhodou nevylije ani kapičku z jediného z pěti kelímků.

Jenže ouha! Na obzoru je Benjamin Clawhauser, chodící katastrofa, se svým nemotorným gepardím ocasem. Judy znovu nadskočila. Kelímek s kávou se za letu otevřel a dopadl na náprsenku šerifa Boga, statného buvola. Zapotácel se, noha navíc podjela po zapomenutém banánu a náčelník policie se zaklínil mezi skříněmi. Ve snaze osvobodit se si natrhl…

„Oua, šéfe! Učebnicová fraktura rohu!“
„Clawhausere, kušujte!“

"To já jsem slyšel o chlápkovi," vypráví Lev hospodským kamarádům, "který vzal rohatý půllitr s Velkopopovickým kozlem a snažil se jej zavěsit živému kozlovi na jeho roh."
"To je tedy týrání zvířat! Vždyť mohl tomu kozlovi roh zlomit," konstatuje Tadeáš.
"Doufám, že ho ten kozel za to aspoň pořádně potrkal," přidá se Jimram.
"To už nevím," odvětí Lev. "My to tady každopádně dělat nebudeme. Jednak tu jsou půllitry s klasickým uchem, a hlavně, nemáme tu žádné rohaté stvoření."
"Leda by tu někdo měl parohy," zažertuje Tadeáš.
Jimram zareaguje:
"Brzdi, kamaráde. Opusťme raději tuto choulostivost a zůstaňme pěkně u presumpce neparohatosti."

Den otevřených dveří neprobíhal podle starostových představ.
Ostudu s povolováním dětských hřišť překryl skandál s přeprodejem lístků na Andrého Rieu, ale volby se blížily. Občany bylo nutno připustit.
Chlap byl úporný.
„Krávy už jste v ulicích měli. A to byl sukces, milej pane. Mojemu Josému byly tenkrát tři a zkoušel na nich balanc.“
„Vzpomínám si. Veřejná výstava uměleckých děl. Jenže to byly plastiky!“
„Jasný, šéfe. Nabízím prima průvod živejch zvířat. Haranti je klidně můžou pomalovat. Tadle čtvrť chcípá na nudu.“
„Děkuji za podnět. Nashledanou.“
Poslední.
Domů!
„Ze mě nikdo vola dělat nebude!“
Otočil se k odchodu. Roh trefil futro.
Křach.

Některé věci se nemění. Bohužel.
Ale jiné ano. Bohudík.
Rány se hojí pomalu, ale ve tvém objetí je to jako doma.
Mám za sebou bolavý rok. Občas si dovolím zapomenout a jen vnímat, že mě má někdo rád.
Ulamuješ si z nabízené čokolády rožek a já se směju, protože si prostě nemůžeš dát normálně jeden čtvereček, že?
(Vzpomínám, jak jsem ti dovolila ukousnout si přímo z obrovské kostky balkánského sýra.)
Je vysokoprocentní, hořkosladká jako naše společná cesta.
Každý máme své démony. Oba bojujeme. Vylézáme ze svých pokojíčků a už zase, aspoň někdy, tomu všemu čelíme spolu.
Odpouštím ti.
A děkuju.

Na vyvýšeném pahorku v záblescích paprsků zapadajícího slunce lidé pozorně sledovali, jak kat plnil svou povinnost. Pomalu, skoro až s něžnou laskavostí, obvinul provaz kolem krku malé dívenky. Už stačilo jen zatáhnout za páku a bude o jednu čarodějnici míň. Inkvizitor vystoupil ze stínu a začal pronášet připravený projev.
Bla, bla, bla. "...z čarodějnictví... byla odsouzena... pověšením."
"Proč neřeknete pravdu, pane Rémy, že jsem byla chytřejší než vy a vy jste to prostě neunesl. A neumíte psát! Roh fraktury písmene Z se píše nejprve doprava a ne obráceně. Měl byste raději pást krysy."
"Vidíte, je jí 6 a umí číst!"

Utíkal. Utíkal o sto šest. Utíkal, až se za kulaté bříško popadal. Nepopadal však dech. Přes svůj věk v něm zůstal běžecký duch z mládí. Stejně mu ale řidič zavřel dveře těsně před nosem. Tak už to v Praze bývá. Achjo, musí si počkat dvacet minut... Anebo ne. To může jít rovnou pěšky. A taky, že šel. Až došel na roh hospody. Jenže už z dálky viděl hrůzný obraz: sanitky, zastavenou dopravu na křižovatce, policisty, postávající lidi. Roh hospody proražen hlavou autobusu. Řidič jako zázrakem živ, i když zraněný. Stejně tak jako cestující. Sedět by v tom autobuse teda nechtěl.

Vratislav se ubytoval v hostinci U Zlomeného rohu. Netušil, kdo tam jaký roh zlomil, ale nejspíš patřil ponocnému, protože ten se tomu domu obloukem vyhýbal. Vráťovi to ale bylo jedno, stačilo mu, že se tam mohl vyspat a posedět u džbánu řídkého piva. A jak už se u piva stává, začal myslet nahlas. "Zatracený Luciferus, nebo jak si říká!"
"Jaký Luciferus?" zeptal se mladý muž od vedlejšího stolu.
"Ten Benátský žvanil, co líže královi Karlovi škorně a komolí můj krásný jazyk."
"Vy myslíte Lucia Benátského, že? V tom případě je mou povinností vás vyzvat k souboji. Za urážku mého otce!"