DMD č. 03. pro 3. 4. 2026. Téma: Dnes nezapomeň zemřít

Obzor už se zcela ponořil do tmy, když Tomas vyšel na zápraží. Jeho druh se dotkl ramene drobné ženy, která dřímala na lavici u zdi. Vzbudila se lehce a zvedla k nim tvář s nevyslovenou otázkou.
"Je smířen. Slova modlitby Boží vyslovil sám."
"Zmínili jsme se pastýřům. Jestli v noci odejde, pošlete pro ně, pomohou vám." 
"A pokud ne?"
"Zprávu pro nás můžete nechat i zítra. Budeme se držet nablízku."
Spatřil úlevu v očích znavených strachem. Viděl, jak jimi blýskla k ohništi a v duchu přepočítala zásoby.
"Udělej, co bude potřebovat. Možná ještě bojuje, nehodí se ho obírat o síly."

Nekromant měl zaměstnání, uklízel na pohotovosti u dětské chirurgie. Přijela sanitka, tentokrát boční náraz. Holčině mohli být tak tři a jestli jí sedačka zachránila život, to bude otázka následujících minut.

Ještě než projeli záchranáři čelními dveřmi, vypovědělo její malé srdce. Nekromant byl připraven, než si vůbec zástavy všimli záchranáři, už měl rituál hotový, a zatímco otevíral dveře cestou na sál, pracoval nenápadně pod jejich rukama. Přesvědčil její plíce aby dál dýchaly a její srdce aby hnalo krev, jemněji než by mohli záchranáři a nenápadně opravil co mohl.

 Když ji pak po operaci pustil, doktoři nastartovali její srdce během pár vteřin. 

Sibylla se plížila stíny bradavických chodeb. Bylo jich čím dál méně a ona si připadala zase o trochu víc jako krysa. Držela se u zdi a nejednou se musela krčit ve výklenku, když zaslechla kroky.

Konečně narazila na vstup do komnaty nejvyšší potřeby. Vztekle mumlala o svém neštěstí a konkurenci, kterou měla v nadaném kentaurovi. Ale ona měla přece Zrak! Předpověděla Jeho návrat i smrt Vyvoleného. Měla by být oslavovanou hrdinkou, místo toho od ní studenti chtějí naučit házet křišťálovou koulí. 

"Ano, praprababičko, nezapomněla jsem," mumlala ke zjevení Cassandry Trelawneyové, "je to dnes."

Mocně si přihnula cherry.

"Tak můžeme jít."

ERROR 6789

echo <<”systemická porucha hydraulických obvodů“>>

ERROR 4363

echo <<”kritická hranice interference pozitronického pole překročena”>>

DEBUGG initiated

DEBUGG failed

DEBUGG initiated

DEBUGG failed

echo <<”vyžadováno nahrazení“>>

REPLACE_PROTOCOL initiated

echo <<”nahrazení spuštěno“>>

Zbývalo 31535073 sekund. Ze zkušenosti věděl, že je to dost času. Zadal výrobu nového těla. Pozitronický mozek měl připraven už dávno.

SETUP initiated

echo <<”zadejte počáteční věk“>>

20

echo <<”zadejte gender“>>

F

Zbývalo 4259 sekund. Ke kritickému selhání nedojde. Ostatně on nikdy za svou dlouhou existenci nepřekročil bezpečnou hranici. Dával si pozor. Plánoval. Připravoval se.

Vzpomínal na Giskarda.

R. Daneel Olivaw zemřel.                                           

REPLACE_PROTOCOL finished

echo <<”nahrazení úspěšně dokončeno“>>

Napočítá do deseti. Vystřelí.

Svět na okamžik přestane existovat. A pak…

Kalné světlo úsvitu nahradí reflektor zamířený přímo na něj. Země pod ním je ze dřeva. Ruka, kterou svírá pistoli, má jinou barvu, než dnes ráno.

Kulka letí snově pomalu. Pokusí se ji zadržet. Žena, která ji k němu nese, zavrtí hlavou.

Ještě nemůže vykročit z role. Ještě se nemůže zachránit.

Ještě zbývá poslední píseň.

Pak se pokloní a odejdou z podia.

Venku je New York. Vysoké domy pomalu mizí, dokud znovu nepozná ulici, po které jde.

Bude to trvat mnoho let, ale je zase na cestě do New Jersey.

„Dnes večer…“ konec věty zanikl v sametovém zašustění.

Vlákna zakřupala a zařízla se hlouběji. Metoděj sebou trhnul. Byl sám a obrazy na něj útočily v ostře barevných hejnech. Jek se stupňoval a rostl, zhmotňoval se v křídlech jako rány pěstí. Domovní dveře bouchly a v zámku zarachotil klíč. Znělo to jako lámání žeber. 

„Klidně si chcípni!“ 

Sny se zrychlovaly a přecházely v mžitky. Na ztuhlém hedvábí ulpělo několik skvrnek. Ucítil vlastní krev.

„Už se nevracej,“ proletělo mu hlavou. „Postarej se sám! 

Známá slova mu rvala uši. Zpívala. Zněla tak cize. Získávala nový naléhavý tón i smysl. 

„Táhni!“

Nepřemýšlel a poslechl.

Stáří je hnusný, ale dneska ještě nechcípnu. Rita došlápla na šutr a její draze milovaná pohorka se rozšklebila. Do půlky chodidla. Použily jsme lavinovku i stříbrnou spásu, ale provizorium vystačí tak na cestu do civilizace pro nové boty.

Holky odchichotaly do údolí a já resuscituju. Sama na vrcholu. Kolikrát ještě. Oči sjedou z horizontu. Bývalá louže. Uprostřed se ještě mrskají černá tělíčka. Okraje zarůstá zelený sliz, co pulce nejdřív obejme. Pak je znehybní v šedavou krustu. 

Nad Maja Popluqes se mračí. Když zaprší, ti ze středu mají ještě šanci. 

Zhluboka se napiju. Zbytek vody vracím do batohu. Nejsem kurva bůh.

Jen to dořekl, zvenku k nim dolehly zvýšené hlasy a ozvěny dutých ran. Vyskočili na nohy a otočili se čelem ke vchodu právě ve chvíli, kdy se dveře rozletěly dokořán. Vetřelec pozvedl zbraň a dvakrát vystřelil.

Helena se v ten moment vrhla na Thomase a povalila ho na zem. Oba tam zůstali nehybně ležet, zatímco maskovaní lupiči odnášeli ze Svatyně vše, co mělo nějakou cenu.

Pak bylo ticho. A když už bylo to ticho dost dlouhé a nebezpečí daleko, konečně se pohnul.

„Jsou pryč. To bylo těsný,“ zašeptal a jemně od sebe kamarádku odtlačil. „Zachránila si mi život, díky.“

Neodpověděla.

Mám rád, když po ránu najdu oba dva v posteli. Skočím mezi ně a vrním a oni se vzbudí celý šťastný že já jsem šťastný a tak mě drbou silou velikou až mě občas omylem shodí na zem.
Ale dneska? 
Sáhne na mě a? 
Vyletí.
Ječí. Prý co to je, že tohle v posteli nechce! A že to musí zabít a nejlépe okamžitě a běží pryč a když se vrátí hned se po mě sápe a kroutí mi krkem a čímsi mi po něm rejdí! 
Jak můžu, vytrhnu se a zdrhám! 
„Svině klíště,“ zaslechnu ještě.
To mám být jako já?

Dne 20. dubna 1910, Redding, Connecticut

Nejdražší Ino,
možná ti musím dát za pravdu, že za poslední léta jsem se stal jenom zahořklým a osamnělým starcem. Mou jedinou radostí zůstává dívčí klub a tímto tě žádám, abys v jeho správě pokračovala. 
Poté, co jsem přišel o všechny dcery a svou milovanou vnučku, staly se tyto dívky mou jedinou radostí. Možná je to jenom naivita starce, ale jsem přesvědčen, že peníze, které jim poskytuji, mají skutečnou moc zlepšit jejich život. Ponejvíce pomáhej slečně Quickové.
Nejdražší, loučím se nyní na vždy. Kometa je zde, zítra mě více nebude.
S láskou
Tvůj
Samuel