DMD č. 03. pro 3. 4. 2026. Téma: Dnes nezapomeň zemřít

Stál v prázdném kostele nehybný jako jeden z andělů, kterým však nebyl. Sestával se z masa a krve. Na hlavě měl kápi, ale nestáhl si ji úplně, obličej zůstal odkrytý.

Tvář prozrazovala hluboké usebrání. Ve své vážnosti byla krásná. Trochu smutná, ale přesto ji ti, kteří měli možnost ji spatřit, považovali za nádhernou. Nebylo jich však mnoho.

Ticho kostela narušily kroky. Muž už nebyl sám. Neohlédl se však. Nově příchozího sledoval jen paprsek světla.

Příchozí se zastavil vedle muže v kápi. Nepromluvil, jen pozoroval otevřený Boží hrob. Muž v kápi stiskl jeho dlaň.

Dnes nesmíš zemřít, prosily jeho oči bolavě.

Objektivně vzato to byl příšerný nájemník: Spal ve dne a v noci bděl, hodiny trávil v nehybné nečinnosti, která se náhle měnila v horečnou výkonnost. Stýkal se s podivnými existencemi a obecně se choval excentricky. Zvlášť poslední dobou.

Dnes to ale vypadalo na dobrý den. Ráno se osprchoval, oholil a slušně oblékl. Pak se ovšem při odchodu ve dveřích pleskl do čela: „Jsem to ale hlava!“ Z bytu pak vyšel se zbraní v ruce.

Pokřižovala jsem se a on se ušklíbl: „Jdu na schůzku v Samaře. K večeři mě nečekejte. Ani ke snídani.“

Zvládla jsem jen vydechnout: „Ano, pane Moriarty.“

Rhulad seděl zhroucený na trůnu.

„Kolik šampionů je na programu?“ vydechl tiše a tváří pokrytou mincemi mu projela křeč.

„Pět, můj císaři. Někteří z nich vás jistě zabijí. Nicméně i tak víme, jak to dopadne. Hroby pro ně již máme přichystané.“

„Dobře, chci, aby tam byla Nisall. Musí mě vidět. Musí!“ vykřikl zoufale do ticha trůnního sálu.

„Pošlu pro ni, pane,“ přikyvoval úlisně kancléř.

Náhle se Rhulad propnul jako luk, postavil se a rázným krokem se vydal pryč ze sálu směrem k aréně.

„Nezapomeň dnes zemřít, císaři, a Blouda prosím, ať už nadobro,“ vyprovázel odcházející postavu v myšlenkách Triban Gnol.

Nechtěl jsem nikoho napodobovat, vážně ne. Ale když se dozvíte, že ten týpek, který místo mě zrovna odešel, byl ten olivohorskej páprda, tak vás to trochu semele. 

Mno, prý zamířil na vyspání opičky někam do jeskyně - normálním lidem ukřižování na vystřízlivění stačí - ale Ježíšovi? Ani omylem. 

Tak teď si říkám, že bych ho konečně trochu napodobil...? Ne moc, prostě bych jenom slezl, vždyť našinec prý umí slézat hezky. 

Ááááh - asi mám vyhráno - přichází tajemní bojovníci - ale i když je vede velšská děvka, snad mne osvobodí! 

Nee, jde o Pracovní ligu Judeje, ta jen kontroluje dobu na kříži. Už jdu! Tadadatadatadatada!

Hvězdný v pařátech hrdě dřímá pytlík soli vyvařený z moře jedné planety. Růčo. Tedy, plamenem, samozřejmě. A sáček na substanci vytvaroval z rozteklého plastu, jenž se povaloval kolem.

Jeho poctivě vyrobená substance však neslouží na dosolování Pho, je to dáreček pro jeho nejlepšího nepřítele. Jak štědré...

Vesmír je hluboký, však dnes ho našel. Překvapení střídá zděšení, Šácholan je mžikem zasypán horou soli, smrtelné látky pro prostý stromeček. Chemie je spolehlivá, obrodrak jako symfonii poslouchá ryk umírajícího soka.

Čekal na tuto chvíli věčnost, ale nečekal, že osmóza si bude dávat načas... Dloubne do sesychajícího Šácholana. „Šupky, ještě chci stihnout večeři,“ zamručí.

Ellas Market nabízí řecké speciality nejvyšší kvality. Martha Protopsaltisová se na zákazníky usmívá.

Na většinu zákazníků.

Na sedmnáct mužů v potápěčských skafandrech, kteří vběhli do obchodu rabovat, místo úsměvu zaječela: "Táhněte, banditi, tohle je už pojedenácté!"

"Podvanácté," opravil ji unisono Aristides Protopsaltis a jeden z banditů, který se usilovně snažil pod šnorchl vecpat melomakaronu z ošatky na pultu, zatímco sledoval přesun zboží z regálů do pytlů svých společníků.  

"Ruce vzhůru," ozvalo se ze dveří skladu. "Jsem detektiv René Ocelot. Budu střílet!"

Výstřel všechny ohlušil. Detektiv si omylem prostřelil nohu.

Bandité prchali. Ten s melomakaronou zahuhňal k detektivovi: "Nezapomeň zemřít dnes."

From The Journals of Hypatia, Volume 3

Today is the Remembrance day for New Alexandria. Like every year, we will gather at the memorial, the mayor will have his speech that few of us will listen to. Again Eustathius will not come, he still hasn’t forgiven himself. We will recite names of the people we lost in the fire, including my beloved Sarabhai.

I still miss you. I tried to let go, but it only made me more miserable. So I’ll come to the Remembrance day, like every year.

And like every year, part of me will die inside again.

Stokrát pózoval pro scénu Ukřižování. Sto ukřižování na jedno Vzkříšení! Proč to lidi zajímá víc? Umřít umí koneckonců každý. Zmrtvýchvstání je oproti tomu neobvyklý kousek...

"Mistře, bez toho přemýšlení, šlo by to? Kdybyste se tvářil spíš zbožně... Děkuji!"

Dáma ho maluje jako mimino, ale sekýruje pořádně. Ale aspoň nemusí ležet matce přes nohy - vždycky si stěžuje, že jí přitom ztuhnou - a tvářit se mrtvě.

 Radši se vidí živý.

"Až s tímhle skončíš," ozval se anděl, který si doteď něco v rohu matlal z hlíny, "za dveřmi čeká další. Golgotu už má hotovou, tak jenom postavy. Nezapomněl jsi, že?"

"Kdepak," vzdychl.

Myslela si o sobě, že se dokáže ovládat, ale po té větě sebou trhla.

Říkají, že bude žít…

To přece není možné. Nesmí. Jestli se probudí… a promluví, je ztracena.

Radši zemřít, než žít jako mrzák, pronesl Jaime, ale nezdálo se jí, že by dostatečně chápal vážnost situace.

Tyrion se tvářil pobaveně. Mrňavý zvrhlík. Mohl snad něco tušit? A pokud ano, promluvil by? Samozřejmě si nedělala iluze, jí by ublížil více než ochotně… ale tímto by ohrozil i Jaimeho.

Soustřeď se na podstatné, napomenula se. Chlapec musí zemřít. Čím dřív, tím líp.

Měla dokonalý plán. Nebylo její chybou, že nedopadl…

Strojíme se na hostinu, dřív než slunce zapadne, máme se hlásit u rodičů pro požehnání. Zapadlo dneska dřív. Už ve tři.

Nezvyklé, pak si vzpomenu na páteční prokletí a bolestný smutek zašimrá mě v nose, vizualizace není nutná, tak zavřu oči a myslím na symboliku. 

Můj muž mě ještě popohání, zaber ať stihnem požehnání. 

A já se trochu zamračím, snažím se, nějak jsem se však zasnila, zas.

Strojíme se na hostinu, nestihli jsme to včas a utíkáme už od rodičů. Vzkázali jen na cestu slova zřejmých labužníků: Dnes nezapomeň zemřít. 

Však víme, že jdem na hostinu. Na to se nezapomíná.