DMD č. 03. pro 3. 4. 2026. Téma: Dnes nezapomeň zemřít

Když se Matthew probral, byl přesvědčený o tom, že zemřel. Doufal, že zemřel. Místo toho civěl na levandulové tapety v Annině bytě. Z posledních sil se snažil najít stélu, ale seznal, že ji ztratil nebo mu ji Anna sebrala.
"Příště tě na té podlaze nechám chcípnout," pronesla Anna chladně, "ale teď tě potřebujeme."
Sama mu na kůži nanesla pár léčivých run, aby mu pomohla od nejhoršího. Velký monokl pod okem mu ovšem nechala.
"Jamesův dědeček plánuje zničit svět, James tě potřebuje."
"Tak to mě radši zabij," kňoural Matthew. 
"Zapomeň. Tu čest přenechám Jamesovi," řekla Anna, ale koutek už jí cukal. 

Při pohledu do hodovní síně byste uviděli dvě postavy sedící vedle sebe na dubové lavici. Jedna s korunou, v honosném oděvu, druhá oblečená prostě. A přece si navzájem podobné.

Kdo by se podíval lépe, uviděl by krále shrbeného, vyhublého a přes úsměv ve tváři ztrhaného. Všiml by si také, že krále ten druhý s hlubokým smutkem v očích něžně podpírá. Možná by nepřehlédl ani malou lahvičku, která už prázdná stála vedle králova poháru.

Jenže tu noc se nedíval nikdo. 

A tak byla korunovace nevlastního bratra zesnuvšího krále překvapením. Zvlášť pro zlou intrikánskou královnu, která měla za pár dní porodit následníka.

Sny stále představují nebezpečí. Veškerý výcvik, příprava a pár mírně pochybných psychologických pokusů je nedokázaly spolehlivě odstranit.

Pořád se mu vracejí vzpomínky na to, jak zůstal sám, prohraboval se troskami. Modřiny a rány pokaždé na stejných místech – kolena, dlaně, nos.

Co má dceru, všímá si rizikových oblastí, společných všem dětem bez rozdílu, ať pocházejí z Westalisu, nebo z Ostanie.

O to ironičtější je, že ho dnešní sen tolik vyděsil, když v něm dostal nový úkol: Dnes nezapomeň zemřít.

Už to v minulosti párkrát udělal. Pro činnost tajného agenta je to nezbytné. Vymazat stopy existence.

Jenže teď měl dceru a manželku.

„Lidi, průšvih,“ vpadne do místnosti Magda, „Karel je nemocný!“

„Cože?!“ zděsí se Jana. „Kdo bude hrát Vávru? Je volný Marek?“

„Nemůže, hlídá dvojčata…“

„A co Vašek?“

„Má nohu v sádře. Bude to Pepa..“

„To snad ne! Ten si nepamatuje text! Improvizuje! Posledně se nezeptal, jestli je kafe od žida nebo ze spolku. To zná každej! Kafe vypil, ale místo aby padl na stůl, začal po mě loudit pusu! Hrajeme drama a on z toho udělá frašku!“

Magda významně pohlédne ke dveřím.

„Jé, ahoj Pepo“ hlesne Jana, „Už jdeme?“

Před vstupem na scénu na něj ještě zasyčí:

„Proboha, dneska nezapomeň umřít!“

„Do bažin, do bažin, tam se ropuch nabažím!“

Kočár zastavil uprostřed noci. Princ sklapl, rozrazil dvířka a vyskočil jako skokan. 

„Miláčku, kvákni! Kdepak chytáš mušky?““

Rozevřel náruč.

„U všech slizkých obojživelníků!“ vyjekl. „Pak, že v bažině chcípl pes.“

Kolem to žilo. Do kotníků se zažíralo bahno, do uší komáři a vydatný řev stovek kuňkajících žab.

„Teď babo raď!“

Rozsvítil se při vzpomínce na babičku a její dětská rozpočítadla. 

„Plave mýdlo po bažině…“

Sklonil se k vítězce a procítěně ji políbil.

„Nic?!“

Padl na koleno, vytáhl prsten a mávl s ním žábě před očima. 

„Sličná má ropucho, dnes večer hynu láskou!“

Hagrid odškrtával jednu položku za druhou: Stany sou postavený, postele ustlaný, v koupelnách ručníky a mejdla, na hajzlíkách toaletní papír… 

Tesák už notnou chvíli Hagridovi oslintával kalhoty ve snaze připomenout, že je čas krmení.

„A teď ty, psisko jedno praštěný,“ odstrčil ho Hagrid. „Přijede velká návštěva. Ne kvůlivá tomu, aby tě škrábali na zadku a krmili dobrotama. Nepolezeš jim do postelí a zablácenejma tlapama jim nebudeš ťápat po bačkorách. Celej tejden se nehneš z hájovny, rozumíš? Enom vyčurat, udělat to druhý a fofrem nazpátek. Vůbec tady nejsi, je to jasný? Dělej ouplně chcíplýho psa. To ti de jako nic jinýho.“

Poloprázdná karafa vína zaraženě stála uprostřed nedokončené črty bojového plánu. Hlasy důstojníků šokovaně ztichly.
„Při vší úctě, madam,“ prolomil ticho první důstojník. „To je sebevražda.“
Upila ze své sklenky.
„V tom případě vás povýšení nemine, pane Laytone.“

***

Frances si unaveně promnula spánky. Sešitá rána opět tepala bolestí. Zaklepání utnulo kočičí vrnění drnčící na hrudi.
„Měla jste přijít. Ukažte tu hlavu.“
Starost skrytá za výtkou v chirurgově hlase.
„Chcete vést abordáž, pokud se střetneme s Hermine...“
„Až se s ní střetneme.“
Věděl, že její rozhodnutí nezvrátí. Věděl proč.
„Jestli vás zase budu tahat hrobníkovi z lopaty, tak vás snad rovnou dorazím.“

Hangáry Mstitele se pomalu otvíraly, piloti naskakovali do strojů a letka Sirius měla co nevidět vyrazit vstříc nepříteli. Komandér Pluto Zane, který jí velel, dal ostatním čas na stažení letových plánů, ohlásil se můstku a byl rád, že z druhé strany slyší známý hlas Abby Malone, rovněž komandéra.
„Nezapomeň,“ začal, protože jakkoliv byl za ten hlas rád, neznamenalo to, že si ji nebude dobírat, „že na té velké modré věci před tebou jsme my ty modré tečky a nepřátelé červené, ano?“
„A ty nezapomeň, že mám vsazeno pět kreditů, že tě dneska konečně sestřelej.“
Ale jinak se měli rádi, fakt.

Vzdoroval. Každý pohyb proti provázku, jímž si jej cosi uvázalo, bolel a pálil.

Lidi, které měl rád, se zatím shlukli okolo. I když mezi nimi vyrůstal, nepoznával je. Skrze jejich prázdné oči, pootevřené pusy i zlá slova pronikala jakási zlá vůle.

„Chcípneš!“

„Pojdeš!“

„Zdechneš!“

Syčeli jeden jako druhý. Všude okolo něj. 

A už se po něm natahovali.

„Rozsápem tě!“

„Dnes!“

„Teď!“

První zaútočil soused Goran. Pěstoval nejlepší brukve ve vsi a také se dokázal krásně smát! Musí se mu bránit, ale smí jemu i ostatním ublížit? Vždyť je chtěl přivést domů, ne pobít.

Zaváhal a první rána jej opravdu zabolela.

Bříza se sklonila smutkem. Mladý muž se opírá o její kmen. Napůl sedí, napůl leží. Bolest se mu rozlézá po celém těle. Má zavřené oči. Soustředí se na svůj dech. Každý nádech neskutečně řeže, ale dává mu tak najevo, že ještě žije. 

Zima a horečka raněnému vykreslily ruměnec na bledou tvář. Nikoho nezabil. Má čisté svědomí, tak jako uniformu. Ta je lehká. Vůbec nehřeje. Sníh studí čím dál víc. Voják zcela zbytečně třímá pušku s bodákem. Chlad s ní odehnat nemůže. „Za chvíli budeš ledový jako já,“ mne si ruce mráz. „A to ti povídám, ne abys zapomněl dneska umřít.“