DMD č. 03. pro 3. 4. 2026. Téma: Dnes nezapomeň zemřít

Podařilo se jí probudit dřív než čekal. Rukou opatrně ohledávala zem pod sebou. Modlila se o správný kousek hlíny. Tady! 

Nutila se dýchat mělce a pomalu. Prsty hnětla a tvarovala hlínu.

Nejtěžší okamžik. Jako ve spánku se přetočit a dostat ruku k uchu. Natlačit hlínu dovnitř. Nechat svět utichnout. Probudit se.

Postavila se. On si vychutnával její nenávist a zoufalství. Přiložil flétnu k ústům, ale ona ho zalepenýma ušima neslyšela.

Začal hrát. Skočila, vytrhla mu flétnu z rukou a vrazila mu ji do hrudi.

Když ji našli sedět vedle jeho mrtvého těla, vzduch unikající z plic zahrál poslední čistý tón.

Každý rok přicházejí okamžiky, kdy hořce lituji dávných rozhodnutí. První taková chvíle nastává obvykle v říjnu, alespoň pokud jde o prváky. 
Slohové práce, jejichž autor nikdy neslyšel o anglickém slovosledu a slůvko po slůvku vyhledané ve slovníku sází bez hlubšího rozmyslu, se mi na stole ocitají pravidelně. 
Druhý zádrhel přijde okolo Vánoc při pravidelných řízených dialozích (nový, moderní výraz pro ústní zkoušení). To potom proti vám sedí upocený človíček a souká větu: Dont frget to dáj.
Ve snaze napomoci opravuji výslovnost posledního slova, leč výsledkem je nešťastné: Dont frget to dáj tudej.
Nevím, zda je to doporučení, nebo už výhružka.
 

My netopýři žijeme celý rok na hraně mezi životem a smrtí. 
V zimě jsme tuzí a studení jako naše okolí a vypadáme neživě. Ale když náš klid něco naruší, umíme se rychle probudit. Oskenovat okolí radarem (vrápenci se dokonce umí jako radar otáčet). Ještě napůl studení a spící přeletět jinam. Případně jít znovu spát, protože se kolem zas potlouká stejná banda bláznů jako loni a dělá si za každého netopýra čárku do notesu. 
Mimo zimování, kdykoli spíme, zchladneme a ztuhneme. 
Ale když nechladneme a jen se rozplácneme a nehýbeme, to není torpor. To je jen postprandiální somnolence po vydatné večeři. 

Keď Bastián odišiel, zase je iba púšť. Teteliace sa prúdy a čiastočky mnohofarebného popola. 

Natiahne iskrivé laby pred dom z čierneho obsidiánu, vytrasie z kostí kúsky smrti. Fujazdí po dunách, cerí zuby, ostrí pazúry, unaví sa. Večer aj tak vždy nakloní hlavu smerom k horizontu. 

Keď spoznáte svoj zmysel, čo potom? Vrčí a otiera hlavu o skaly.

Ďalšie dieťa ho nájde ležať v púšti. „Prečo plačeš?“

„Je krása, ktorú nikdy neuvidím.“

Usmeje sa. Objíme plápolavú hrivu. Zostane chvíľu. 

Graógramán vstane. Rozpálené steny domu sa líšia. Na každom múre ohňom maľovaný cykas, neónová praslička, praparaď, studený plameň.

„Pre teba, na pamiatku.“

Muž se přivine k ženě. 
„Na co myslíš?“
„Na Dauschingerovou —“ nezarazí se včas. 
„Nebo na toho chlapa?“ Muž se odtáhne. „Víš, jak končí bezcenné běhny?“
Ubohé duše, které se rozhodly už v nevědomí mezi smrtí a narozením. A muž jim vyhověl. 
„Pamatuji si to.“
Pověděl jí kdy a jak. Ukázal kde. Když to nestačilo, uviděla sama.

Adam se přivine k Noře. 
„Na co myslíš?“
„Na tu ženu. Trpěla přes dva měsíce, než se mi ozvala. Nechtěla mi ani říct, jak se jmenuje. Spěchala, prý málo času, a ten chlap ani nevystoupil z auta.“ 
„Provází ji duch.“ 
„Ano. Zahlédla jsem vraždu.“

"Tak co, jak šel test?" zeptal se Oliver svého spolužáka v lavici. Byl to student na výměnném pobytu, jmenoval se Henrik. 

"Celkem hladce, na Baroku není nic těžkého. Akorát mi není jasné, co znamená to Memento mori."

"Pamatuj na smrt."

"To vím, ale proč? Lidé můžou zapomenout umřít? To si jako dáváte vzkazy na ledničku: Dneska kup vejce, jogurty a nezapomeň zemřít?"

"Spíš že se nemáš vyvyšovat nad ostatní, protože stejně umřeš jako všichni."

"To dává smysl, ale když už člověk stejně umře, není lepší, když před tím žil nejlépe jak mohl?" 

"Můžeš si to vyložit i takhle, jestli chceš."

Kde vedoucí sehnal tyhle dva paznehty? zuřila. Prý laboranti... "Milí kolegové, bezpečnost především. Vysoké napětí, tlakové lahve. Navíc - aparatura stála dvacet milionů. Zpočátku budete pracovat pod dozorem, po přezkoušení samostatně. Budete se chovat zodpovědně a podle předpisů, nepodceňujte..."
"Pfff," odfrkl jeden.
Postavila se proti němu a upřeně se mu zadívala do očí. 
Uhnul zrakem.
Nadechla se, ale koutkem oka něco zahlédla. Otočila se.
Ten druhý si bezmyšlenkovitě pohrával se zajišťovacím řetízkem tlakové lahve. Sundal ho a jak vytahoval z kapsy mobil, vrazil do lahve s acetylenem loktem.
Zakývala se a začala padat. Tlakovým uzávěrem rovnou na hranu ocelového laboratorního stolu. 

Dnes nezapomeň zemřít, mohlo stát v diáři Božího syna. Zemřít v den, který budou křesťané jednou nazývat Velkým pátkem. On tenkrát ani nevěděl, který je den. Vymlátili to z něj. Pak už nevěděl vůbec nic.

Dnes nezapomeň zemřít, stálo v diáři Daniela von Draka v den jeho dvacátých šestých narozenin. Opravdu ho odvezla záchranka, ale on přežil. Od té doby ví, že čas je jen půjčený. Může se v něm pohybovat, může v něm žít, vracet se nazpátek, ale nikdy už nepodlehne pocitu, že má všechen čas světa.

Dnes nezapomeň zemřít, stojí v Danielově diáři každý den zbytku jeho života.

Když začal poprvé vykašlávat krev, měl Curse záchvat paniky. 

Pro natborna by to ve stejné situaci byla nedostatečná reakce, ale klony měli trénink. Věděli, co mají dělat. Nemělo by ho to rozhodit.

Rozhodilo.

Crossguard ho našel, jak se schovává ve skladišti, posadil ho na bednu od zásob a držel ho za ruku, dokud nepřestal škytat a lapat po dechu.

“Já umírám?” dostal ze sebe nakonec. Crossguard přikývnul.

“Ale to my tady všichni,” dodal rychle, když se Cursovi zase zkřivil obličej do pláče. “Jen si musíš pokaždé najít tolik práce, aby si to nestihnul, a musel to odložit na další den.”

Do Kostelní ulice nakoukne dubnové slunce před polednem. Maminka s Filipem zahýbají ke hřišti, Markéta se sotva plouží. Její stín se na bělavé kůře platanů kroutí a pitvoří. Číhá u každého kmene. Není k unesení. Holčička zavírá oči, roztahuje ruce a poslepu prochází známou alejí. 

Filip už je na koni. Ještě je potřeba ho povysadit, nevyleze na žlutou obludu sám, ale nahoře se udrží. Zírá na sestru.

Holčička se tulí k červené žirafě ležící na boku, aby na ni dosáhli i malí. 

Slunce v nadhlavníku. Stín splynul se zvířetem. Šepot není slyšet. „Vezmi si ho, prosím. A tmou ho smaž.“