Muž z Acapulca

„Mango? Tady Ananas,“ představil se do telefonu kapitán Lefebvre. „Už týden nemáme žádné zprávy od Marakuji.“
…
„Vám se také neozval?
…
„Ne, Karambola taky nic neví.
…
„Durianovi bych nerad do něčeho strkal nos, ale asi nebude zbytí.“
S tím kapitán zavěsil. Leč ani poslední rada od Manga mu příliš nepomohla. O zmizelém agentovi s krycím jménem Marakuja nic nevěděl ani Durian, ani Pitahaya, ani Guava.
Tu na dveře zaklepal kurýr s balíkem. Lefebrve ho otevřel a zbledl. Uvnitř byla roztrhaná slupka marakuji, provázek, kleště, zápalky a poštovní známka republiky Marina Veneta.
Teď už nás zachrání jen Bob Saint-Clair, pomyslel si kapitán.

Slunce kouzlem promění sešlou mansardu v pohádkový prostor. Champs Elyseés rozkvete vůní žlutých narcisů, lavičky v parku září novým nátěrem. První Café nesměle vystrčí stolečky na ulici a naplní ji vůní máslových croissantů.

Tehdy spisovatel pookřeje a alter ego ustoupí egu.

Proto tu teď leží ve stoce, špinavý a opuštěný. S rozbolavělou duší, krvácejícím srdcem a podvrknutým kotníkem, poražen mizerným chcípáčkem s bicepsem jak oteklá nit, sražen k zemi postranním kopem, který by za běžných okolností vykryl jedním malíčkem.

Bob Saint-Clair se s námahou zvedne a kulhavým krokem raněné šelmy odbelhá do nejbližší nálevny. Už aby skončilo to pitomý jaro!

Šumění moře se mísí s… „Co dělají cikády? Cvrčí. Dost banální. Mohly by pět píseň. Ne, text musí znít mužně.“
„Mohly by zvučet řevem motorové pily. Velmi mužně,“ navrhla Christine, která právě přišla z přednášky a opravdu potřebovala kafe.
François se rozhodl přeskočit k akční scéně. Psací stroj se divoce rozťukal. Když mu Christine přinesla hrnek voňavé kávy, ukázal na novou pasáž: „Nádhera, co?“
„Ten útes má 43 metry,“ připomněla mu Christine podružný údaj z třetí kapitoly.
„Dole čeká obří nafukovací banán!“
Bob Saint-Clair pružným skokem pardála dopadá a odjíždí vlečen motorovým člunem řízeným krásnou Ariannou směrem k zapadajícímu slunci.

Bylo by lákavé zloducha rovnou zabít. To ale není Bobův styl. Bob Saint-Clare rozšíří chřípí, nasaje svěží brízu mexického pobřeží a chladným pohledem přejede zvolna se zužující kruh Karpofových poskoků. Tupí zabijáci potěžkávají v rukou zbraně a krutě se pochechtávají v očekávání masakru. Určitě mu - myslí si pobaveně Bob - chtějí přinejmenším umazat oblek. To by nerad. Bob se s kočičí mrštností vyhoupne ze sporťáku a s úšklebkem vykročí...
Autor si zamne ruce. Jeho úšklebek je od Bobova prakticky k nerozeznání. Konečně má příležitost nakopat zadek každému, kdo ho naštval.
Nevěřili byste, jak účinnou zbraní může být jeden starý psací stroj...

Zítra je úterý, synek určitě počítá s obědem... Za chvíli má přijít Tatiana. Přesněji řečeno Christine.
Vypnul psací stroj, vystrkal paní Bergerovou do kuchyně a sám se zavřel v koupelně. Patnáct minut a bude z něj Bob Saint-Clair!
Jediné, co k tomu potřebuje, je koupel a čistá košile. Vysvlékl se z županu páchnoucího levnými cigaretami, a zatímco se napouštěla voda do vany, připojil ke spleti drátů připomínajících chapadla prehistorického hlavonožce neméně letitý holicí strojek.
Třesk nádobí ho dneska výjimečně uklidňoval.
Ještě trochu navonět, táák...
Špinavé zrcadlo mu vrátilo pohled. Není snad k pomilování?
Jenom ta kravata kdyby chtěla méně škrtit.