DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2013. Téma: Do větru

Lysolaje, 13. 7. 1954
ZBYŠEK: (vytahuje zapečetěnou obálku) Schovej si prosím tě tohle u sebe.
Otevři to, jestli se něco stane. Nezapomeneš, že ne?
AMBROŽ: Co je s tebou? Co by se mělo stát?
ZBYŠEK: Nevím. Ale určitě to pak zjistíš. Nemluvím do větru!
AMBROŽ: Já vůbec nechápu, o co jde.
ZBYŠEK: (zoufale) To pochopíš. Pomůžeš mi? Kvůli malému. Jestli to nakonec
nebude třeba, vezmu si to zpátky. Spoléhám na tebe. (Odejde).
AMBROŽ: (prohlíží si obálku) Co to do něj zas vjelo? Nejen že chodí jak
mátoha, teď se snad zbláznil úplně a mluví z cesty.
KONEC ÚPLNĚ POSLEDNÍHO SETKÁNÍ

„Miloval jsi mě, opustila jsem všechno a odešla za tebou.“
„Nemusela jsi jít.“
„Milovala jsem tě, dala jsem ti svůj život.“
„Život jde dál.“
„Bez tebe nemůžu žít – věděl jsi to tehdy a moc dobře to víš i teď.“
„Můžeš. Stejně jako já bez tebe.“
„Nejen beze mě – hlavně s ní.“
„Ano…“
„Dal jsi mi své srdce. Nemůžeš mi ho jen tak vzít a dát někomu jinému.“
„Můžu. Udělal jsem to.“
„Jestli mě opustíš, bude to navždy, nikdy to nebudeš moct vzít zpátky.“
„Vím.“
Sklopila oči a zvolna se rozplynula do větru. V tom samém okamžiku zatoužil vše vzít zpátky.

AVELIN VON KORNSPITZCH (vhazuje hrst popela do větru): Vhazuji hrst popela do větru!
SBOR (táhle a pochmurně): Ona vhazuje hrst popela do větru.
HUGO VON KORNSPITZCH (melancholicky sleduje ruku svojí sestry): Má sestra vhazuje hrst popela do větru!
SBOR (táhle a pochmurně): Jeho sestra vhazuje hrst popela do větru.
AVELIN VON KORNSPITZCH (spouštějíc ruku podél těla): Vhodila jsem hrst popela do větru!
SBOR (táhle a pochmurně): Ona vhodila hrst popela do větru.
HUGO VON KORNSPITZCH (melancholicky sleduje spouštějící se ruku svojí sestry): Má sestra vhodila hrst popela do větru!
SBOR (táhle a pochmurně): Jeho sestra vhodila hrst popela do větru.

Dnešní večer byl vyčerpávající. Nucená konverzace, společenské úsměvy, chování hodné dámy.
Tak moc jsem se snažila být nudná, nijaká. Přesto svírám v dlaních dopis.
Připadala jsem mu okouzlující. Chce mě opět vidět. Poznat mě.
Nechci taková být, vzbuzovat v něm touhu po poznání.
Nechci!
Vyčerpaně klesnu na kolena. Nevím co dělat.
Chci utéct i zůstat. Chce se mi plakat i smát. Chci ho lépe poznat i zatratit.
Dost!
Nikdo mě nepřinutí ho slepě následovat. Bude to mé rozhodnutí. Můj osud.
Můžu utéct… zavřít se v pokoji dokud neodjede… chovat se nespolečensky…
To je ono!
Ukážu mu, jaká umím být „dáma“.

Venkovská cesta. Strom.
Fouká. Estragon drží mezi prsty pírko.
VLADIMÍR Tady jsi.
ESTRAGON (mlčí)
VLADIMÍR To je pěkné. Hned bych si lehl!
ESTRAGON To není pěkné. Sliby se mají plnit.
VLADIMÍR Skoro jako by to bylo včera! Prachové peří…
ESTRAGON A bylo?
VLADIMÍR Co?
ESTRAGON Bylo včera?
VLADIMÍR Když je dneska, určitě bylo včera.
ESTRAGON Dobře bylo. (rozvazuje si tkaničku)
VLADIMÍR Bylo.
ESTRAGON Jak jinak. Sundej mi botu! (funí)
VLADIMÍR (tahá za botu) Kde se vzalo?
ESTRAGON Tobě ve vlasech.
VLADIMÍR (stojí s botou) Čekal jsi tu sám?
ESTRAGON (tiše) Na tebe. (pustí pírko, to odletí) Co kdyby konečně přišel?

ČARODĚJNICE V NEJLEPŠÍCH LETECH K SYNOVI: Jsi naprostý budižkničemu! Po krčmách chodíš, v kostky a vrhcáby hraješ…
SYNEK: Ale mamuš…
ČARODĚJNICE V NEJLEPŠÍCH LETECH (pokračuje): Neříkej mi mamuš, kolikrát ti to mám říkat, ale u tebe je všechno domlouvání marný… Kde jsem to vlastně přestala (nadechne se)… S lehkýma ženštinama na freje chodíš, jsi prostě do větru… (rozmáchne se rukou, ve které drží pohár s lektvarem a ten vycákne na nezdárného synka)
ĆARODĚJKA NEURČITÉHO VĚKU (sleduje kamarádčina synka, který je náhle větrem odnášen do dáli): Pořád ti říkám, že si máš dávat pozor na to, abys nedělala víc věcí najednou.

Na scénu přichází dívka a chlapec.
Dívka: (naštvaně) Už toho mám plné zuby. Jak se takhle někdo může chovat? Povídám ti, že žádní rodiče nemluví se svými dětmi jako oni.
Chlapec mlčí. Dívka se posadí na kámen.
Dívka: (klidněji) Já vím, jsou to moji rodiče. Ale stejně si myslím, že každý slušný člověk by měl zacházet s ostatními jako se sebou samým. Ne se takhle nadvyšovat. (Chvíle ticha) Až umřu, chtěla bych být zpopelněna a rozprášena do větru.
Chlapec: Abys konečně dosáhla volnosti?
Dívka: Větší blbost jsem snad ještě neslyšela. Přece abych nalítala do plic všem, co mě takhle štvou.

Harlekýn: Navrhuji pokřtít náš nový cechovní vůz náboženskou hrou. Co třeba Zvěstování? Já budu představovat Boha.
Dottore: (polohlasem): Proč nás to nepřekvapuje?
Kolombína: A Panna Maria?
Dottore (polohlasem): V tvém případě bude požehnaný stav opravdu zázrak.
Scapino: Isabella je nejkrásnější.
Ruffiana (uraženě odchází).
Tristano (následuje Ruffianu, cestou spílá Scapinovi).
Pantalon: Já budu anděl! Vím, jak na to!
Harlekýn (nevěřícně): Ještě jsem nepřipravil texty.
Pantalon (zařve): Hádej, co se stalo! Seš v tom!
Kolombína, Dottore, Scapino, Ruffiana (prohýbají se smíchy).
Isabella (váhá mezi smíchem a povznesením).
Harlekýn (složí hlavu do dlaní a mumlá): Proč mám někdy pocit, že mluvím do větru?

Přečetl všechny knihy, aby porozuměl.
Přišla a on pochopil, že se nikdy nemůže vše naučit z knih. Dodala životu jiskru.
Vzplála. Hořela. Vzala mu vše a zmizela s jižním větrem.
Zatřásl zemí, aby ji přivolal. Zapálil oblaka, aby ji ozářily. Rozbouřil vodu, aby mu ji přinesla. Ale jen poslední živel, který nad ní měl moc, ho neposlechl.
„K čemu vlastně bylo celé to drama?“ ptal se ho Vítr, když se spoušť utišila.
„Abych ji našel.“
Hurikán se mu smál do očí. Tornáda vířila ve vítězném tanci. Pasát zpíval své vědoucí písně.
„Tu nenajdeš bratříčku,“ ševelili mu do snů.
„Je povětrná.“

Pár zrnek popela [letí vzduchem]: „Ach! Větře, jen nes nás dál. Za bolest a za všechen žal.“
Jiných pár zrnek téhož popela [taktéž letících]: „Kamkoli letíš, hleď nás vzít, na zemi těžko najdem klid.“
Vítr [trochu ušmudlaný dýmem]: „Kam máte tak naspěch, popela zrnka milá? V Rouenu zvláštní podívaná byla...“
Pár zrnek popela: „Zbyla jsme z ohně, unikla pádu, nechcem se topit v potocích Hádu!“
Vítr [pro sebe, ne tak vzletně]: „Ta řeka dole je ve skutečnosti Seina.“
Seina [naštvaně, protože do ní cosi nasypali]: „Díky ti větře za obhajobu, už zase sloužím tu místo hrobu. Nějaké Janě z Arku.