DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2013. Téma: Do větru

Budík: „Píp píp píp píp.“
Zmožený zaměstnanec: (spí a ve snu se mu odvíjí příběh o dvou sličných děvách v plavkách na pláži. V oparu, který se zvedá z moře, pluje pirátská loď s krvežíznivými piráty na palubě. Ve vzduchu je slyšet cinkot zbraní)
Budík: „Píp, píp, píp.“
Zmožený zaměstnanec: (probouzí se)
Budík: (hlasitěji) „Píp, píp, píp!“
Zmožený zaměstnanec: (otáčí se na bok a zamáčkne budík) „No do háje! A já chtěl vědět, jak to s těmi děvami dopadne!“
(unaveným hlasem) „Dovolená v háji a venku zima.“
(když je dostatečně probuzen, teple se oblékne a odchází do fičícího, ledového větru.)

prostředí: bazar, krámek se vším, osoby: arabský obchodník, turista)
AO: „Vidím, že pán hledá něco speciálního?“
T: „Sháním, nevím jak to popsat …“
AO: „Má pán na mysli toto, …“ (vytahuje starou lampu)
T: „Nene, já bych raději …“
AO: (sundá plachtu, pod ní je meč zabodnutý do kamene)„A co třeba nádherný meč? Netuším však, zda se vám podaří vytáhnout. “
T: „Ne, spíš něco jako …“
AO: „Už vím!“ (na stůl rozhodí koberec)
T: „To je ono!!!“ (posadí se na koberec a začne poskakovat) „Co je s tím? Je to rozbité?“
AO: „To si jako myslíte, že Vám bude létat, když je úplné bezvětří?“

PAULINA: Má paní, ještě nejste zcela zdráva.
HERMIONA (s kufrem v ruce): Nejdražší Paulino, jsem mrtvá. Nedělám si naděje na úplné uzdravení.
PAULINA: Někdo vás pozná. Lidé nejsou slepí.
HERMIONA (zamíří ke dveřím): A přitom tak často vidí, co není. A ještě častěji nevidí, co je. (Významně si posune klobouk níž, až jí stín skryje tvář.)
Pomohla jsi mě pochovat a za to ti děkuji, ale nemohu trávit své dny v kryptě. (S pohnutím k PAULINĚ.) Vrátím se. Jen mi dej čas.
(Loď. Hermiona nastavuje tvář vánku.)
A tak se královna, co prý byla do větru, nechá nést jeho křídly…

SCÉNA IX.
(Cesta do Roklinky. Pipin a Smíšek sedí pod stromem a na někoho očividně čekají)
PIPIN: Dnes přijde.
SMÍŠEK: Říkal to.
PIPIN: Určitě přijde, uvidíš.
SMÍŠEK: Říkal, že přijde.
PIPIN: Musí tu být už brzy
SMÍŠEK: Dnes přijde
PIPIN: Říkal to.
SMÍŠEK: Určitě přijde, uvidíš.
PIPIN: Říkal, že přijde.
(vchází Lindir)
LINDIR: Pán Gandalf dnes nepřijde. Snad zítra
SCÉNA X.
(Vrchol Orthanku. Saruman s Gandalfem)
SARUMAN: Takže ty odmítáš?
GANDALF: Ano!
SARUMAN: Pak ti není pomoci. Tví přátelé se nedočkají.
(Saruman odchází. Gandalf usedá, zapálí si dýmku a začne do sílícího větru vyfukovat kouřové lodě.)
GANDALF (zamyšleně): Snad zítra.

SBOR
Končí zima, mrazy,
jaro už přichází!
JARO
Ano, moji drazí.
Věj větříčku polehoučku, rozfoukej ten led…
ZIMA (vstoupí)
Ne, to nebude tak hned!
JARO
Nastává přece můj čas!
ZIMA (odstrčí ho)
Zase bude sníh a mráz!
Árie
Zase vládu v rukou třímám,
Mocným hlasem shůry hřímám:
Vichr severní ať duje,
sníh ať vzduchem poletuje.
Málo v lednu napadal,
proto ať teď padá dál!
Země se zas uzavírá,
mráz ji celou pevně svírá.
SBOR
Vítr přináší naše lkání:
Proč nejde jaro? Proč se mu brání?
JARO (zdálky)
Však já se přemoci nenechám!
SBOR
Přijď, jaro, ach, vrať se k nám!

Na pustém poli, jak cáry ve větru se vlají
Vlasy té panny, jež lásku vzývají
Láska co byla, a více tu nebude
Milý jí odešel, kdys dávno do boje.
Zůstala sama, stát zde v širém poli,
Zem pustou skrápí, velikých svých očí solí,
Na místě lásky, jež kdysi zde lehávala,
Stojí zde osika, čeká, jak čekávala,
Až milý dojde, a budou zas spolu
Chytne ji za pas a položí dolů
Zas budou spolu, však dnes už jen na věčnosti
Osud je rozdělil, ale nevyhrál nad věrností
Jak drobná osika, klátí se ve větru
Čeká na milého, vrátí se? kdy? věku…

KOČKAREV: Ivane! Víš vůbec, cos provedl? Já se snažím, div se neuběhám, mluvím div mi huba neupadne a ty mi nakonec utrhneš takovou ostudu! To jsi kamarád? Agátu poveze do kostela Žvanikin! Víš, o co ses připravil? O krásnou a bohatou nevěstu! Víš, co jsi? Kretén! Kdybys byl co k čemu, tak půjdeš za Agátou, omluvíš se jí a oženíš se! Pokud by si takového idiota, jako tebe, vůbec chtěla vzít!
PODKOLATOV: (váhavě) Snad máš pravdu. (rozhodněji) Jdeme!
KOČKAREV: To je slovo chlapa!
PODKOLATOV míří ke dveřím. Náhle se zastavuje.
PODKOLATOV: Ne, nejde to. (váhá) Venku moc fouká...
KOČKAREV: Ivane…!

Sherlock by to jistě považoval za zbytečně nesmyslný zvyk, přesto si tento měsíční rituál, „divadýlko“ John rád pěstoval. Byla to jistota, automatická činnost, která se mu prosákla pod kůži.
Scéna byla pokaždé stejná – jeden žulový kámen v zemi v místech pod stromem. I jeho role v tomto výstupu byla chladně neměnná.
Ta záležitost byla už dlouho uzavřená, ustálený pocit,který zbyl, všechno už tisíckrát přehráno. A přesto dnes, když obloha byla sterilně šedá, Johna cosi donutilo vystoupit z té zažité herecké role a zašeptat do větru „Vrať se.“. Opřel se zády o malou zídku, zaklonil hlavu a představení završil potleskem.

Superman stojí uprostřed jeviště. Je puštěný větrák. Jeden z kulisáků je oblečený v černé, aby ho nebylo vidět, a mává jeho kápí – tvoří iluzi, že Superman letí
Superman (melancholicky) : Ach, jak nádherné jest, když mi vítr cuchá vlasy! Cítím tesknotu nad svou rodnou planetou, však Země je také nádherná… Která z nich je mým domovem?
Změna scény, kuchyně v domě Kentových, paní Kentová sedí u stolu a plete. Dovnitř vchází pan Kent.
Pan Kent (zvědavě): Kdepak je ten náš kluk?
Paní Kentová (s povzdechem odloží pletení): Ach, já nevím. Asi zase někde lítá.
Pan Kent: No, to je mu podobné.

Expozice
On: „Vem si šálu, bude tam větrno.“
Ona: „Venku se nepohne ani lísteček.“
On: „Ale tam bude větrno.“
Kolize
Ona: „To je horkovzdušný balón! Ty ses zbláznil!“
Krize
On [telefonuje]: „Ten plamínek nám zhasl. Klesáme.“
[Koš sedá na hladinu.]
Ona: „Copak ty nevíš, že tu umřeme?“
Peripetie
Hlas z telefonu: „Zkuste ten hořák znovu zapálit. Máte zapalovač? Nebo sirky?“
Ona: „V kabelce mám zapalovač!“
On [udiveně]: „Ty kouříš?!“
Katastrofa
Ona [po delším štrachání]: Já ho nemůžu najít!“
[Koš nabírá vodu. Oba vyskakují, motají se do právě splasklého balónu a tonou.]
Konec
Režisér: „Tati, tohle prosím přepiš.“
Scénárista: „Už zas?!“