Moje články

Špatně si přečetl smlouvu, ale bylo potřeba ji podepsat rychle. Co by se mohlo stát?
Spousta věcí. Auto mu "pane" přestalo říkat první, po něm byt. Manželka mu tak neříkala nikdy, ale s "miláčku" se také začala obracet na jiného.
Na začátku byl panák na vzpamatování se. Další byly na odvahu, na zapomnění, na zdraví i lepší zítřky. Brzy zjistil, že lidé, kteří ho míjejí, od něj odvrací oči. Raději se z opojení vůbec neprobírat.
Dávno se mu z očí ztratila jakákoliv cesta, nejen ta rovná.
Až toho dne. Cizí člověk přišel, utrousil dobrý skutek a natáhl k němu ruku.

Vedro ždíme z tvé tváře další a další kapky potu.
Padaj' a mísej' se s kapkama krve.
S kapkama, protože ne, nejsi jako řešeto.
Byl to skoro zázračnej tanec mezi kulkama.
Ale stejně neutečeš, hrdino.
Můžeš se bát
nebo hrdě čekat na smrt.
Ale tahle nepřátelská zem
tě pohřbí
ve svých útrobách.
Možná myslíš na svou holku,
možná na kámoše, kterej pad',
možná na dřívější vítězství
v týhle válce,
stejně už se myšlenky rozplývaj'.
Byl jsi z těch kluků, kteří si rádi hráli na vojáky, na velkolepá vítězství i hrdinskou smrt.
Tak proč se z tvé tváře dávno vytratil smích?

Ten most znám dávno, ač jsem nečekala, že tu budu sama stát a hledat konec.
Tedy až na to, že tu nestojím sama. Ale konec hledáme oba.
Nejdřív vypadá, že uteče. Pak mám chuť utéct já.
Ještě později stojíme vedle sebe a mluvíme.
O neštěstích a nespravedlnosti světa. O uhašených plamíncích naděje, udupaných, pokořených.
O té zatracené, zpropadené naději. O úsměvech a snítkách víry.
Tady, na místě, kde má všechno skončit.
Mluvíme a cítím, že váháme.
Byl to jen záchvět slabosti?
Ten okamžik je ale prchavý, to setkání nedotknutelné.
Můžeme to oba dotáhnout do konce.
Nebo každý sám začít znovu.

Jsme stromy v bludném lese, jsme záchvěv naděje i příliv zklamání.
Tolik stromů a tolik cest mezi nimi, tolik setkání i tolik rozchodů.
Máme různé výšky i různě zapuštěné kořeny, jsme solitéři i jednotlivci v davu.
Jsme les, živý a proměnlivý, sami živí a proměnliví.
Jak snadné by bylo říct, že to nemá cenu, jak snadné by bylo smířit se s bludným kruhem nadějí a konců.
Ale jsme les, živý a proměnlivý, sami živí a proměnliví.
Je tak strašně nepravděpodobné, že se v tom našem obrovském světě potkají dva a vydrží se mít rádi.
Přece každý den začíná takový vztah.

Zavírám pracovní mail i diskusi pod nejnovějšími zprávami. Mám všeho dost. Pryč s odpovědností dospělých.
Ale pak zamrkám na svého drahého a za chvilku se vytrácíme z bytu jen s pár drobáky v kapsách a občankou pro všechny případy.
Touláme se městem a zas jsme dva puberťáci, kteří zkouší, co vlastně můžou tomu druhému říct. Obdivujeme svět kolem a plánujeme, co všechno jednoho dne dokážeme. Za pár peněz si v centru dáme langoše s kečupem a prostě se máme. A závodíme, kdo první přeběhne náměstí.
Ačkoliv máme do konce večera kapsy úplně vysypané, svět okolo nás je zcela v pořádku.

Bim bam, bim bam.
Už doléhá známý zvuk našich zvonů.
Jednou za čas odlétnou, ale vrátí se úplně stejné. Dál stejně vyzvánějí, pošramocené na svých duších, unavené věčnou neláskou.
Zvoní v nich odevzdání, v těch stále stejných, unavených zvonech, které se sem pokaždé vracejí.
Jednou ale přijdou lidé, kteří nebudou dobří leda na oplátku. Přehlédnou předsudky, odloží černý šat, uvěří si a usmějí se na svět kolem.
A přinesou nové zvony.
Naučí je znít po svém. Zazvoní smích, zazvoní radostné očekávání.
Nevrátí se k nám zahořklé zvonění.
Snad už dnes svolávají ke křtinám těch budoucích hrdinů.
Bim bam, bim bam.