Moje články

„Já Severusovi úplně rozumím,“ Gwen leží na zádech ve své posteli a zírá do závěsů. Je hluboká noc. (Podle ní, podle mě je časný večer.)
„Jen si to vem. Nadprůměrně inteligentní, talentovanej, nezapadá, ve škole ho šikanujou. Vystuduje, je zpátky, a zase. Nadprůměrně inteligentní, talentovanej, nezapadá a ve škole ho šikanujou.“
„Jako studenti myslíš, jo?“ ujišťuje se San.
„To taky. Pak se mu div, že je nerudnej.“
„To si myslíš jen ty a dva miliony fanynek,“ mávnu rukou. „já naopak vidím, jak von šikanuje jiný. Sundej si růžový brejle...“
„Opuštěnej. Sám. Proti celýmu světu.“
„Dva miliony, Gwen. Minimálně.“
„Neruš. Sním.“

Norman skousne spodní ret.
Do městečka jsou to tak tři, čtyři míle. Asi o tři, čtyři míle dál, než by si myslel, že dokáže.
Ale tak co už.
„Pojď, pomůžu ti,“ obrátí se na bratra.
Poprvé, co pamatuje, je ten silnější a jistější.
„Nic mi není,“ odsekne Charles, ale sám se sotva postaví. Asi si poranil nohu. „Nepotřebuju tě. Jseš malý, ufňukaný, slabošský budižkničemu!“
V Normanovi se vzedme nečekaný vzdor.
„Jo, a to jsou moje DOBRÝ vlastnosti!“
„Pch!“ Charles se pokusí o nejistý krok. Neúspěšně.
Norman je pořád ten silnější.
„Tak pojď, ty otravnej idiote,“ podepře bratra.
Cesta bude dlouhá.

Nekonečná svoboda je cizí koncept, který jednomu může přerůst přes hlavu.
A pak je tu Kodex, který vám dá hranice.
Vran si užívá bezstarostné léto. Courá se, dobře jí, dobře spí. Víceméně nic neřeší.
Někdy narazí na ostatní.
Dnes narazil.
A později ještě jednou.
Bejček je klidný, usměvavý. Podělí se o králíka.
„Tohle je život,“ podotkne. „Ne se plazit před Lidmi.“
„Potřebujou, abysme jim vobčas píchli,“ nesouhlasí Vran.
„Ale houby. Jen počkej. Za pár let se může všechno změnit. Všechno.“
Vran pokývá hlavou.
Nastane nepřehledný zmatek.
„Už můžete,“ ozve se po chvíli Vranovo volání. „Už jsem si na něj sed!“

„Je to vůbec divný,“ podotknu, studujíc dnešní rozvrh, „že v Bradavicích nemají obecný předměty. Třeba matematiku.“
„Nevadí,“ povídá San, „já matice nikdy moc nedala. A potřebovala jsem ji?“
„Potřebovala,“ podotknu.
„Ale houby. I tak vidím, že jste jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet.“
„A která jseš pak ty?“ rejpne do ní Gwen.
„Já jsem nezúčastněný pozorovatel,“ vytáhne San tužku.
„Ne, vona je za třikrát šest. Za druhou vodmocninu třista štyriadvaceti, za...“ nedám se.
„To jsi spočítala z hlavy?“
„Jasně.“
„Tess, já mám takový podezření, jestli nejsi taky Havraspár.“
„To teda nejsem!“
A jestli náhodou jsem, tak co.

Tři na jednoho?
Není to fér. Je to rozumné.
Cvičitelka, rezidentka a hlídkař. Tři... no, detektivové je moc silné slovo.
Policajti.
Jeden podezřelý. Pravděpodobně z nebezpečného jednání, případně z ublížení na majetku (to ti jeleni), možná z dvojité vraždy a určitě z porušení Kodexu.
Poslední ze zločinů je nejvážnější; koneckonců je to Přeměněný. Kdo poruší Kodex, je nebezpečný, nevypočitatelný. Jednou ráno se probudíš a je tu další Smrtonoš.
Nebo hůř.
Měli by tenhle problém hlásit? Možná. Ale komu?
Nemůžou být žalobci, soudci a katy.
Ale jsou Přeměnění. Zjistí pravdu.
Svůj nepořádek si uklidí sami.
Na Bejčka došlápne tvrdá bota Zákona

Charles sedí a třese se. V bezpečí a přece ne.
Norman neví, co dělat. Potřeboval by vyrazit pro pomoc, ale nemůže tu bratra nechat.
Charles začíná lapat po dechu.
Šok.
Tak je to učili. Šok je nebezpečný.
Dostat ho z toho?
Divoce se rozhlédne kolem. Trsy vřesu, tráva, kamení... mělký potůček.
Voda?
Nemám ani nádobu!
Stejně se k potoku rozběhl.
Jak tak Charles lapá po dechu, vletí mu do tváře proud studené vody a on ho vdechne. Reflexivně se rozkašle, nádech, nádech... najednou to jde.
Je z nejhoršího venku.
Norman si sedá vedle něj, jednu nohu bosou.
Bota časem uschne.

Někdy, když nevíte coby, je potřebujete zaměstnat. Tak jim dáte hrozně důležitý úkol.
Bonusové body dostanete, když to zaonačíte jako vyučování.
Po nedávných, stálých, urputných avšak nepřekvapivých deštích je hladina potoka dosti vysoko a jeho vody příjemně rychlé.
A zkalené.
Přelévají se až na zatravněné břehy. Na kterých stojí zmoklým slepicím podobné... zmoklé slepice, tedy Pátá kolej.
„Přece byste nechtěly profesoru Snapeovi říct, že nedostane své potápníčky?“ povzbuzuji je.
S povzdechem a galošemi se opatrně spouštějí do proudu. A nadávají.
Na mokro.
„Třeba by pomohlo, kdybyste si ty galoše nasadily, místo toho, abyste je držely.“
„Když jsou hnusný!“
Jejich problém.

Démonům se nedá věřit.
„Já ji chtěl zpátky!“
Lidé patří do dvojic. Jen se rozhlédněte kolem.
Sklání k sobě hlavy. Šuškají si.
Drží se za ruce.
Tak to je a tak to má být.
Být třetím kolem u vozu není příjemné.
Být třetím, když máte být druhým, je podlá zrada.
Se sestrou nemluví. Je to její vina. Kvůli ní ztratil ženu!
Ale celý plán se zvrtl.
„Cos to tam udělal?“
Démon se usmál, jako by o nic nešlo.
„Chybička se vloudila.“
„Za to tě neplatím!“ ztišil hlas. Co kdyby to někdo slyšel?
Někdo to slyšel.
Jo, démonům se nedá věřit.

Kameny tu padají, nic zvláštního.
Norman otočil hlavu jen náhodou. A viděl. Charlesova červená bunda.
Větší chlapec zmizel.
Normanovi na kratičký okamžik mu hlavou proběhla myšlenka, kterou vždycky popře.
Chtěl jsem být jedináček. Teď můžu mít klid!
Ale ani nedozněla a vrhl se ke srázu, rychle, ale opatrně.
Takhle přece ne!
Lavina se zastavila kousek pod okrajem. Charlesova hlava a jedna ruka trčí ven.
Je zticha, oči má otevřené.
Lano, dobře uvázat. Spustit se. Zachytit.
Táhnout!
Charles žije, cítí tep na jeho zápěstí.
„Tak mi pomoz!“
Dá do toho vše. Charles se probere a přidá své úsilí.
Dokážou to.
Spolu.

„Co to tam šolíchaj?“
Činnost Páté koleje je často předmětem naší zvídavosti.
Gwen se zvedne na lokti, vytáhne triedr, který někde zcizila a zírá do něj.
„Asi dělaj homunkula. Jo. Rozhodně je to TEN homunkulus... doufám, že mu daj kalhoty.“
„Prosím tě,“ mávne San rukou. „K čemu.“
„Je anatomicky nepřesnej,“ komentuje nadále Gwen. „Snad maj důvod.“
„Cože?“ zvednu hlavu.
„Asi má dva pindíky,“ pokrčí rameny San. „Když už se něco osvědčí...“
„San!!! Sem chodí děti!“ zděsím se.
„To bude láska. Opravdová.“
„Saaaan!!!“
„Ale houby. Dávaj mu druhý srdce,“ upřesní Gwen.
„Vždyť říkám, láska. Jak mu jedno zloměj, hned má náhradní!“

Nemá co mít kamarády. To by tak hrálo.
Namyšlenec jeden. Ještě ho v té namyšlenosti budou podporovat. Jako by nestačilo, že tu je a pořád tu byl.
O deset měsíců déle.
Není to fér.
Norman je slabý, bázlivý nepodarek. To Charles je silný, dobře rostlý, odvážný a chytrý!
Měl to být on.
Měl být ten starší.
Charles opatrně popolezl, aby neztratil bratra z dohledu. Výstražnou ceduli ignoroval. Jsou tu všude, odjakživa. Tak co.
Kam jde?
Ještě kousek... Kámen mu ujel pod nohou. Normální.
Tenhle byl ale jiný.
Strhl s sebou, druhý, třetí...
Lavinu.
Popadla Charlese a odnášela, aniž stihl vykřiknout.

Jak najít Přeměněného?
Chyťte vítr!
Dřív to bylo jednodušší. Přeměnění buď byli ve vojsku, a pak jste věděli, kde jsou, nebo to byli rezidenti starají se o bezpečí konkrétních vesnic, a pak jste tuplem věděli, kde jsou.
Dneska?
Rozprchli se, jako když střelí do holubů.
Víte jen o některých.
Nevíte o všech.
Rezka stojí nad mapou, protože ve stoje se jí lépe přemýšlí. Neměla by vyhlásit nějaké... pátrání? Tichou poštou?
Na to je moc malý pán.
Kde by tak mohl...
Když přemýšlíš Kde, přemýšlej Proč. Co tam?
Škodit?
Ne. Zná ho.
Hrát si.
Kdepak se poslední dobou dějí zajímavé nehody?

Velká síň je fajn, víte? Taková prostorná. Svíčky jsou začarované tak, že na vás naštěstí nekape vosk. A ta obloha!
Když prší (prší skoro pořád) je to jako okno do mraků; jakoby nad vámi byla skleněná střecha, akorát můžete krásně koukat, protože se nezaprší ani nezamží.
Úža.
Akorátže...
„Bacha!“
Jak tak obdivuju oblohu, málem jsem vrazila do nějakého prvňáka.
„Pozor!“
Ne, to jsem nebyla já. Lidi tu do sebe prostě vrážej. A do toho...
„Ouvej!“
Kdekterá to bere jako příležitost zakopnout a spadnout na Draca Malfoye. Nebo Snapea.
Měly bychom je zachraňovat.
Gwen se tváří nespokojeně.
„Třetí už dneska nevodklínám.“

Je vám čtrnáct a dají vás „na vychování“ do kláštera, abyste se nepletli pod nohy, dokud nebudete mít ten správný věk na (vhodné) vdavky. Jste sami, trochu vyděšení, hodně znudění. Ten třicetiletý mnich je tak milý a vy jste tak vyspělí, jiní než ostatní...
Je vám patnáct. Utečete spolu.
Pak odejde a nevrátí se.
Ze spánku vás vytrhne hrubá ruka, děs, hrůza, pálivá bolest v rameni. Nechápete.
Utečete.
Je vám šestnáct, usmíváte se na mladého šlechtice. Nezná vás, ale líbíte se mu. Je svatba.
Spadnete z koně.
Proberete se... hrubé ruce, někdo vás věší?
Náhodou přežijete.

Milady nenávidí.
Má důvod.

Norman se plouží po cestě, jak už se tak kluci ploužívají, a kope před sebou kamínek.
Sám.
Tentokrát.
V hlavě mu hlodá tichý, neústupný hlásek.
Na co si to hraješ? Nechápeš, že mají pravdu? Charles? Vychovatelé? Všichni?
Nepatříš k nim. Nemůžeš mít přátele. Jsi jiný.
Nezasloužíš si je.
Oni si nezaslouží tebe.
Nechápou tě. Nemůžou tě pochopit. To přece víš, ne?
Proč jinak bys jim lhal?
Že nelžeš? Neříkáš jim pravdu. Mlčíš.
Jako bys lhal.
Kdyby znali pravdu, nikdy by s tebou nekamarádili.
„Lžeš!“
Kamínek letí do potoka. Norman si špinavou rukou utře nos a zamračí se.
On se nedá.

Ovce občas chcípnou jen tak.
Jehňata jen tak chcípnou často. Zvlášť maličká.
Jelen vám vychcípne, na zimu; kráva? To je neskutečně složitá trávicí soustava na nožičkách. Kůň dostane koliku a hotovo.
Stane se.
Poslední dobou nějak často. Čeho je moc, toho je příliš.
Rezka nevěděla proč, prostě ji to napadlo. Její ruce bezmyšlenkovitě sestavily detektor, projely nad zdechlinou jelena... v dobrém stavu, však v krmelci má jako příkrm loňská jablka.
Cink.
Tady? Uprostřed bezpečné oblasti?
Kde asi?
Cink.
Krmelec.
Cink.
Jablka.
Nebylo to poprvé, co v okolí nakažená jablka viděla.
Cink.
Teď je to její starost. Přeměnění si provinilce ohlídají.

Sedím a pohihňávám se. Občas se uchichtnu, někdy si lehce odfrknu. Hlasitě se nesměju.
Ještě ne.
„Teeess?“ Gwen je chronicky zvědavá. „Co to tam máš?“
„Ale nic,“ mávnu rukou, tužkou provedu úpravu v textu a usměju se.
„Ne, fakt, ty jsi našla nějakou dobrou, co? Vlastně špatnou...“ přidá se San. „Nebuď sobec, poděl se.“
„M-mmmm,“ zavrtím hlavou a ochranitelsky zakryju sešit.
„Glosy. Vona tam má glosy. Vona tam má svý fungl nový glosy... Teeess!“
„To nejsou glosy.“
„A co to tam teda máš?“
„Si píšu... neukážu! To píšu jen tak. Pro sebe!“
„A co je na tom vtipnýho?“
„Von zmodral!“

Říkají tomu Internet. Nikdy jsem ho neměl otevřít.
Bohužel.
Zjistil jsem existenci fanfikce. Nikdy jsem ji neměl otevřít.
Bohužel.
Dobře, jaká může být nejhorší...?
Ehm...
NEJSEM:
Vlodemort
Volfemort
Volsemort
Volxemort
Volzemort
Darth Valer (nevím proč)
Voldremot
Voldemint
Voldremort
Voldimort
Voldement
Volximort
ani Voldrimort!

Má msta bude strašná. Jen dostat do Bradavic nějaké jednoduché autorky...
Získání přístupu do Bradavic - splněno.
Odstranění slabého avatara - splněno.
Pak ty tři. S těmi budu hotový za chvilku.
Netuším, co tu dělají ty přerostlé želvy.
Z toho žlutého chlupáče byl roztomilý koktejl.
Ale tu obtěžující hnidu ne a ne zabít. Zkusím...
Ne, ten meč vytáhnout nesta...

Někdy je skoro slyšíte.
Jako Přeměněný si nepamatujete dřívější svět. Znáte ten dnešní.
Obydlená území plná lidí, ovcí a muchniček; ani jedněm z nich nerozumíte. Tichá poušť barvy zeleně, kde se ozývá jen šumění větru v trsech vřesu a vaše kroky na ujíždějících kamenech.
Bylo to dřív jiné, tvrdí polorozpadlé stavby i rezivějící kostry aut.
Případně jiné kostry.
Cítíte je. Tadytam. Máte dojem, že stačí jen odhrnout závoj a vstoupíte do toho světa.
Turisté si vyfotí scénický hrádek a zajdou do místní kavárničky. Vychutnají si čaj, koláček, výhled na moře a teplo v dnešním sychravém dni.
Leze to na mozek.

Stáli opření o zábradlí a plivali do potoka. Sorley vypadá, že mu něco vrtá hlavou.
„Edgar neplatí daně,“ vypadlo z něj nakonec.
„To má dobrý,“ zaregoval Norman.
„Cože? To vůbec nemá dobrý!“ překvapeně odpověděl Sorley. „Je blbost neplatit daně!“
„Jo. Když neplatíš daně, nemůžeš volit,“ přidal se Malcolm.
„Ale to nemusíš,“ Norman nechápal problém.
„Ale to musíš! Když nevolíš, necháváš rozhodovat ty ostatní!“
„Edgarův hlas stejně nic nezmění,“ mávne Norman rukou.
„To nemůže vědět, třeba i změní.“
„Spíš nezmění. Proč platit?“
„Za svobodu se vždycky platí. Rodiče mi to vysvětlili. Tobě ne?“
Norman potřásl hlavou.
On nikdy daně platit nebude.

Sedíme, jak já říkávám, „na bidýlku“. Relativně v úkrytu.
My a možná ještě někdo.
Pátá kolej, o publiku netušíc, rozvíjí své teorie.
„Prej něco staví v Zapovězeném lese? To není fér!“
„Ale když jsou tam, tak Sevík může bejt celej náš!“
„Nojo, když se nám schovává!“
„Že on vám tam za nima chodí! Normálně tam za nima chodí a odehrávaj se tam ty, orgie! Sexuální!“
Málem se udusím mandlí.
„Si upadla? Prohlídla sis je? Však není úchyl...“
„Škoda...“
Gwen natáhne misku s mandlemi v čokoládě směrem k profesoru Snapeovi.
Ten tu oficiálně není a nikdy nebyl.
Asi by radši otrušík.

Generace Přeměněných se počítají jinak.
První, z které přežila hrstka. Považovaná za nebezpečí, za dobytek.
Dokud nebylo líp.
Druhá, vzešlá z války. Ukotveni v Kodexu už od Proměny. Zažili strach, nebezpečnou práci, ale taky už opatrný respekt.
Někdy.
Třetí. Napravíme chyby předchozí doby. Bude lépe.
Bejček patří k téhle generaci. Nezažil nejistotu, věznění, pohrdání. Zóna pro něj není nebezpečná, Zóna je na hraní.
Lidé jsou slabá rasa. Ale dají se využít. Můžou mít pro vás prácičku. A co, když zaplatí.
Mají špatné svědomí z minulosti? Ať platí!
Ne vždycky se Kodex ujme.
Kdyby byl o generaci starší, zvolil by Smrtonoše.

Nepleťte se jim do toho. Mají vrozené správné instinkty. Jsou zodpovědní!
Naprosto zodpovědně, vedeni správným instinktem se Charles s Normanem řezali jako koně. Zase.
Norman prohrával. Zase.
Podařilo se mu vysmeknout, víceméně náhodou.
Úprk.
Stud.
„Naučím tě nějaké triky,“ sliboval Sorley. „Nesmíš se dát.“
„To se ti to říká...
Norman byl z jejich trojice s přehledem nejmenší.
„Vy se s bratry neperete?“
„Mám sestru. Malou,“ mávne Malcolm rukou.
„Já taky,“ přidá se Sorley. „Takový otravný nic. Hm. Asi mi chybí.“
Nečekaná závist.
„Tak co s tím provedeme?“
Dospělí nezakročí. Respektují svobodu vyjádření dětí.
Ještě tak kdyby se sourozenci respektovali navzájem.

„Cože? Žádný hlášky z hodnocení porotců jmenovaných i nejmenovaných literárních soutěží?“ diví se Gwen. „Na to jsem se vždycky těšila!“
„Ne. Prej by to autorům ublížilo. Sarkasmus...“
„Ti by nepoznali sarkasmus, kdyby je o půlnoci kousnul do zadku,“ kroutí hlavou San.
„To už teprv ne. A nejsou tam jen špatný... dobrá.“ Už mlčím.
„Co glosy? Kam se poděly glosy?“
„Žádný glosy.“
„Žádný? Glosy?“
„Ne, simtě. Teďka prej máme autory pohlaví obého i nevyjádřeného respektovat jako ty... individuality a rozvíjet jejich osobnost.“
„Vždyť kolikrát žádnou nemaj,“ podiví se San.
Gwen soptí.
„Já je budu respektovat jako individuality, až toho budou litovat!“

Skluzavka, shora dolů (jak jinak). Tomu říkali oni. Taky tomu říkali kalhotovrah a látkotrh.
Ve skutečnosti to byla vhodně ukloněná skalka, která po dešti (takže pořád) jela jako namydlený blesk.
Když ji, kluzkou, pokryjí vlhkým kapradím, kluzkým, bude klouzat víc?
Klouzala!
Až moc.
„Fůůůůj!“ ošklíbal se Malcolm, který skončil v hnědé hromadě páchnoucí jako... páchnoucí.
Aspoň byla měkká.
„Tady někdo umřel? Hele, ucho!“ zkoumal svůj objev.
„Asi ne. Smrdí to jako kompost,“ pokrčil nos Sorlay.
„To teda ne! Ucho!“
„Houba, hele!“
Blemc.
„Ucho!“
„Dědkovo ucho! Fůůůj!“
Tak dobrá. Pojďme si hrát.
„Dědský ucho! A támhle hnije babský!“
Kupodivu, měli pravdu.

Povídají, aby řeč nestála. Nedávné šokující události byly pomalu překryty událostmi méně nedávnými.
„Zvláštní, ale s těma démonama se občas cítím skoro bezpečně.“
„Vím. Když už tu mají kolem courat cizí chlapi, tak ať to jsou aspoň... bezpečný cizí chlapi.“
„Přesně. U cizích nikdy nevíš. U démonů, když je teda poznáš, víš.“
„Prý si je teď můžeš najmout!“
„Vážně? Tuhle se jeden stavoval...“
„Ten černovlasej tu courá pořád!“
„Ten ne. Tenhle byl jinej...“
Nenápadnost, trpělivost, porozumění. Schopnost vypíchnout ze slyšeného to podstatné. Jemné ouško staré dámy.
I když na to nevypadá, věk by na to měla.
Znalost lidských povah ne.

O některých lidech říkají, že mají zelené prsty.
To znamená, že jim pod rukama všechno roste, raší a pučí, ne že jsou zvyklí psát zelený inkoustem, i když o Gwen by mohlo platit obojí.
O mě ani jedno, mně chcípne i kaktus.
Gwen tedy podloudně získala jakési sazeničky a nyní s nimi... podloudničí.
Jinak se její činnost nazvat nedá.
„Co to bude, až to bude?“ tážu se, zírajíc do temnoty bublající v kotlíku vypůjčeném z učebny lektvarů.
„Překvapení. Pro Voldemorta,“ Gwen se rozzáří. „Jen jednou lokne a bude se divit. Mudla z něj bude.“
„Jak?“ divím se.
„Český pohádky, přece!“

Měla jistou pověst, kterou o ní roztrušovali místní mládenci. Tak se Vran zeptal (vždycky se zeptá).
Odpověď byla pohoršené „Ne!“, tak pokrčil rameny a šel si po svém.
Clarissa potřásla hlavou a vrátila se do domku.
Bohužel nebydlela sama.
Když ten večer na jejího přítele „Ne“ nemělo kýžený účinek, rozkřičela se. Překvapením i strachy. Jen si ho udržet od těla...
Co jí padlo pod ruku, to po něm vrhla. Neměla nejlepší mušku a květináč prorazil okno. Už se zdálo, že prohraje, když dovnitř vtrhl Vran a násilník následoval květináč. Vran vyskočil za ním.
Bude učit důležitou lekci.
Ne znamená Ne.

Sešli se v přístavu. Tady bylo vždycky co zajímavého vidět.
„Hlavně nikoho neobtěžovat,“ znělo zlaté pravidlo.
Norman měl rybáře rád. Většina z nich se o děti nestarala.
Malcolm je měl taky rád. Většinu z nich znal.
Sorley se svezl s nimi.
Na loď. Tu velkou.
Nikoho neobtěžovali; pomáhali nakládat prázdné pěstební koše.
Možná se trochu poprali, v dobrém.
Možná, nikomu to neříkejte, jeden z nich spadl nebo byl postrčen do vody a ostatní dva ho skočili zachraňovat.
Nebylo třeba.
Možná vymysleli další zábavu.
Při proskakování lodním okénkem se nedotknout okraje.
Výzva i neskutečná zábava. Menším to jde lépe.
Jednou vyrostou.

Není nic uspokojivějšího než zákonem povolené mučení. (Tedy vzdělávací proces.)
Profesor Binns má volno a já se snažím vtlouct do hlav Páté koleje něco z české historie. Je nebetyčně důležitá, protože její magie dokáže porazit Voldemorta*.
„Na co musíme myslet, vyhazujeme-li někoho z okna?“ táži se po skončení výkladu.
Ticho.
„Kam dopadne,“ řekne Gwen.
„Jasně,“ doplní San. „Vidle - dobrý, umřou, začne válka, vyhrajem. Hnůj - špatný, přežijou, začne válka, prohrajem.“
„Taky je špatnej obézní testrál, sestava létajících košťat a skákací hrad ve tvaru Hvězdy smrti,“ nedá se Gwen.
„Napadá vás dobrý příklad?“ nedávám Páté koleji pokoj.
Hihňání.
„Profesor Snape.“
Taky blbě.

Drobné problémy řeší.
Ale ty řešili vždycky. Proto tu koneckonců jsou.
Velký problém se před nimi tyčí jako balvan.
Místo činu ohledali. Minulost obětí vyzkoumali. Kudy dál...
Dědictví není víceméně žádné. Taky se o ně nikdo nepřihlásil. Jsou na mrtvém bodě.
Lišce to moc nevadí. Je spousta drobností, o které se musejí starat. Každodenní život.
Jestřábovi to taky moc nevadí. Nechává to osudu. Ono se to hne, až bude správný čas.
Rezce to vadí. Nesnáší, když svět nedává smysl.
Smysl hledá v knihách.
„Lidé jsou vlastně strašně jednoduší,“ povídá slečna Marplová.
Rezka se zamyslí, ale pořádně tomu nerozumí.
Ještě ne.

Když bylo načase vyzvednout Ostrovana před další dobrodružnou výpravou, Norman se zdržel. Nebylo to naschvál, ale byl tomu rád.
Přiklusával k domku starého Edgara. Ten pronajímal jeden až dva pokoje studentům z lepších rodin; Malcolm bydlel níž ve městě.
Edgara neměl rád, protože. Znáte to. Některé lidi nemáte rádi.
Jsou falešní.
„Půjde váš student ven?“ slyšel Malcolma, jak se ptá. když byl ještě za rohem.
„Myslíte mladého pána ze Sorley?“ odpovídá důležitý Edgarův hlas. „Zeptám se ho...“
Mladý pán šel.
„Sorley, jo?“ ptá se Malcolm, když jsou mimo doslech. „Ty jseš šlechtic?“
„Jo. Vadí to nějak?“
„Asi ne.“
Norman mlčí.

„Víš, co je na světě nejhorší?“
Gwen má chmurnou náladu.
„Pátá kolej? Mařeny? Idioti? Nekanonický pairing?“ hádám.
„Nástup Áíčka,“ povzdechne si.
„Jó, Íjáčka,“ pokývu hlavou.
„Ne, Tess, Íjáček je fajn. AI je děs. Podívej, voni s tím snad píšou i úkoly...“
„To je švindlování!“ bouří se San.
„No, já ti nevím,“ kouknu Gwen přes rameno. „Vono se nezdá, že by to vždycky poskytovalo fakticky správný odpovědi.“
„Neposkytuje, no. Ale to je na tom ještě horší. Že tomu bezhlavě věřej.“
„Jak poznáš, že si to vymýšlí?“ ptá se San.
„Jednoduše, hele. Třeba tady tvrdí, že se Jupiter skloňuje podle vzoru Housle.“

Přeměnění opustili vojenskou službu, ale ukazuje se, že v činnosti Hlídek bude nutné pokračovat. Jak jinak zjistit, že se Hranice Zóny neposouvají?
Teď ještě zjistit proč se posouvají, když se posouvají. A tady se posouvají pravidelně a často.
Nic není ustálené, vládne Chaos. Tak se Racek obrátí na specialisty, aby měli oči na stopkách.
Jakoby toho neměli i tak dost.
Rezka si krátí cestu okrajem Zóny. Není sama..
Červená jablíčka zvou k nakousnutí. Jen ohryzek musíš...
Postava před ní ho jednoduše odhodí. Ven ze Zóny.
Tak proto!
„Co děláš?“
„Vždyť o nic nejde...“
Ale jde.
Bejček má problém.
A velký.

Když je hezky, musíte toho využít. Zahodit tašku doma a vyběhnout do kopců.
Do údolí.
Tady, blízko Gerasdanu a přeci daleko, už před několika generacemi oplotili velkou část úbočí, odstěhovali jeleny a ovce.
Plot udržovali nějakou dobu, teď už v mnoha místech nestojí. Nevadí to. Ovce a jeleni jsou zpátky, ale v mezidobí měly mladé stromky šanci vyrůst a zesílit. Teď už je nespasou do mrtě.
V časném podzimu jsou zplanělé jabloně skryté ve stínu vysokých kopců obsypány úrodou.
Je podniknut nájezd...
V noci je chytne břichabol. Všechny. Kvílí, úpí, trpí.
To se dalo čekat.
Jablka z údolí dozrávají později.

No prosím. Nevím, jestli se mám omlouvat nebo dobře bavit.
Obrázky cé v kroužku San, fotografie pokradené na internetech, text můj vlastní.

Podzim je náhodou skvělé období.
Věděli jste, že za bradavickými skleníky je taky malý, ale přece ovocný sad?
Švestky už jsou pryč. Třešně by taky byly, kdyby tu byly, ale nejsou. Jiné, populární ovoce, je však tak právě akorát.
Gwen, opřená o vhodně pohodlný strom, žvýká hrušku, šťastna, že tuhle úrodu piplat nemusela. Já se právě natahuju po červeném jablku...
„Pozor! Co to děláš?“
Zděšený výkřik mě zastaví. Otočím se. S hrůzou mě pozoruje celá Pátá kolej.
„Trhám jablko,“ oznámím jim.
„To přece nemůžeš! Nevíš, kde bylo! Je to úplně divoký jablko!“
Potřesu hlavou. Dnešní generace...
„Co když je jedovatý?“

Školní výuka zabere jednomu větší část života, se zdá. Ale vzdělání je ten důvod, proč tu všichni jsou.
Probíhá zeměpis. Byla zadána samostatná práce - kresba mapy podle podkladu.
Podklad visí vepředu, Malcolm s Ostrovanem sedí vzadu. Spolu.
Znázorňování vzdálených krajin, kam se nikdy nepodívají, není dvakrát oblíbenou činností.
Minihokej s tužkou a kousíčkem gumy zase ano.
Snaží se být zticha, holoubci, snaží. V zápalu lítého boje avšak přehlédnou obávaný stín...
Malcolm je vytažen za ucho vzhůru a nestačí blokovat střelu.
Gól!
„Co to je?“ táže se učitel, ukazuje na hojně proháněný „puk“, který se zastavil na rozpracované mapě.
„Prosím, Edinburgh.“

Jestřáb znovu probírá důkazní materiál.
Jako by hrál tu hru „co do obrázku nepatří“ s obrázkem, který by se spíš hodil do knížky „Hledejte Walda“.
Domek je uklizený, až na ten nepořádek vzniklý když se to stalo.
Rozbitý květináč už někdo uklidil a kytka je přesazená na zápraží. Líbí se jí tam.
Spona do vlasů. Šátek. Lžička, dva hrníčky s nedopitým čajem.
Přičichne.
Vážně, s čajem.
Důležitá návštěva.
Další změť předmětů, z nichž jeden upoutá jeho pozornost.
K čemu by tyhle dvě potřebovaly zrovna tohle?
Malý čtvercový balíček, v němž se rýsuje kruhový obrys, se tváří výsměšně.
Stejně je prošlý.

Gwen to objevila.
Neptejte se mě jak, zeptejte se jí.
Ten nápad dostala taky ona... dobře, jsem pro každou špatnost.
Vynosily jsme... flitry. Růžovou, tolik růžové jste snad v životě neviděli. Kytičky takový, papírový motýlci a vůbec.
Následovala horečnatá kutilská činnost a když skončila... kousek pod okrajem písčité nálevky se povaluje monstrózní návnada.
V tu chvíli se ukáže San.
„Co to je?“
„Past. Pšt, už jde.“
Zatoulaná Mařka zahlédne objekt...
„Jé, gumička! Ta je super!“
Dva kroky z mírného svahu... a už...
„Jé, mravkolev,“ prohlásí Gwen vyrovnaným hlasem, „velkej.“
Nejsme zlé.
Oběť vytáhneme a gumičku nastražíme na další.
Jsme zlé.