Moje články

Najdi jehlu v kupce sena.
Najdi tři kluky uprostřed Vysočiny.
Kopečky, údolíčka, úbočí a rokle tu vytváří bludiště. V chronicky vlhkém terénu se špatně hledají stopy, a pokud náhodou nějaké objevíš, brzy mizí pod kopýtky ovcí, které zde courají.
Potřebuješ znalost území a těch, které hledáš. A zatracenou dávku štěstí.
Vyrazili na průzkum, povídal Charles.
Najdeš je. Radši dříve než později.
Padá noc, ale tobě trocha tmy nevadí.
Jsi poblíž hranic, ale co. Detektorem se nezdržuješ.
Míříš přímo do Zóny.
Nic ti neudělá, ale to není žádný zázrak.
Od nízkých mraků se odrazí světlo ohně.
Tohle zázrak je.
Máš je.

Bledý úplněk pomalu šplhal na oblohu a vrhal své pableskavé světlo na majestátní hrad.
Stojíme na místě s dobrým výhledem, jak je naším zvykem.
Měsíční paprsky se odráží v temných vodách jezera, po němž občas proběhne vlnka, jak se oliheň protahuje.
Úplně ta nejlepší scenérie, aby se objevil upír.
A právě proto tu čekáme. Bohužel se zdá, že zbytečně.
„Nechoděj za úplňku spíš vlkodlaci?“ projeví své pochybnosti Gwen.
„Taky bych myslela, ale dostala jsem tip,“ povídám. „Prej bude dneska nějaká divná noc...“
„To teda je,“ ukáže Gwen k jihu. „Hele.“
Slabě, ale přece tam poblikává Jižní kříž.
„Houstone, máme problém.“

„Když budou chtít změnu následnictví procpat parlamentem až budu členem, tak to zablokuju,“ dumá Calum.
„Do kandidování máš času až moc a v jednom nic nezablokuješ,“ mávne rukou Norman. „A potom,“ pokračuje, „je tu precedens. Hlavy rodů si taky následníka určujou. To znáš sám.“
Nejstarší potomek třetího syna sestry současné hlavy klanu přikývne.
„U krále to má přece jinej důvod,“ oponuje Malcolm, který utrpěl více historického vzdělání. „To bývaly strašný boje o moc, podplácení, věznění, vraždy, všechno. Šílený, jak se k sobě ty děcka chovaly, od malička. A po kolik generací. Úplná epidemie.“
Norman pokýve hlavou.
Její ozvěny zažil sám.

Hihňání.
„Co to tam mají teď?“ ptá se San.
Vykouknu za roh.
„Malfoye,“ povídám. „Draca,“ dodám a San zhasne nadějeplný výraz.
„Prováděj tokání,“ objasňuji situaci.
„Kozeny.“
„No, moc jim to nejde,“ k pozorování cvrkotu se přidává i Gwen. „Bylo by to úsměvný, kdyby... jejda.“
„Udělala krok dozadu a někoho porazila? A když se zvedala, opřela se o jeho svaly?“ odhaduju.
„Tak něco. Šílený. Doufám, že to není nakažlivý.“
„Ša po nádraží...“ mumlám si začátek onoho pofidérního citátu, „ale ne, to není nakažlivý, snad. Neboj. Já vim, co s tim je.“
„Je to rozbitý,“ pokývá hlavou San.
„Ne. Je to puberta.“

„Charles mě zabije,“ dívá se Norman dolů do údolí, kde výsměšně povlává napůl uvolněná celta. Muchničky se svých pozic nevzdávají.
„Slíbil jsem mu, že všechno vrátím v pořádku. Chtěl si vyrazit taky.“
„Ale nezabije,“ povídá Calum. „Jste teď přece parťáci, ne?“
„No...“
Víceméně.
„Jde to.“
„Nezabije,“ potvrzuje i Malcom. „To bych mu neradil,“ udělá ramena. Pak se ale zasměje.
„Zkusíme to znovu kolem poledne, to by už mělo bejt lepší. A co vůbec, přece by tě nezabil kvůli pitomý celtě.“
„No... kvůli celtě? Asi ne.“
S bratrem už víceméně parťáci jsou. Ale pořád mezi nimi visí ten nevyslovený problém.
Následnictví.

Pluje před námi a je k nepřehlédnutí.
Vysoká postava, zdůrazněná nadměrnými podpatky. Zasmušilá tvář, využívající existence mrtvolně bledého makeupu. Černě podmalované oči. Rty, zkřivené v pohrdavém úsměšku.
Aspoň má styl.
„Jsem zlý, jsem zlý, jsem zlý,“ cituje Gwen pradávný komiks.
„Až na věky věkův, kámen,“ přikývnu.
„To je jen póza, to známe,“ odhaduje San.
„Vyzkoušíme,“ pokrčím rameny a vytáhnu... plyšové kotě. Vypadá jako živé.
Umístím návnadu, je heboučká a milá... musíte být vtělené zlo, abyste nezačali ťuťat.
Kopne do ní.
Prskání.
Paní Norrisová si to vzala osobně.
Mela.
„A je hotovo,“ povídám.
Tenhle svět se o sebe dokáže postarat sám.

V údolíčku nefouká.
Jasná noc se překlopila do jasného dne. Sluneční paprsky polaskaly kameny, traviny...
Vylezly.
Malcolm spí lehce, tak se ošil první. Otevřel jedno oko...
Černo.
Zanořil se do deky a natahoval si boty.
Calum se zakuckal, když je vdechl.
A pak to už jelo.
Podnikli pokus stáhnout celtu, ale včera ji připevnili příliš dobře.
Teď už jim lezly i do očí.
„Ústup!“ zavelel Calum a jako jeden muž se dali na útěk.
Nahoru.
Tam jednak žerou míň a druhak fouká vítr, ten je odfoukne.
Nasnídají se ze zbytků zásob, a pak podniknou další pokus sbalit celtu.
Bude marný.

„To jsem zvědavá, jestli tohle zabere,“ mířím hůlkou zpoza rohu na smíchy hýkající studentku Jiskropšouku.
„Pokusy na studentech jsou neetické.“
Kdo jsi a proč se jmenuješ Snape?
(Je vám jasné, proč hodlám na oné dívence páchat nezměrné brachiální násilí.)
„Nebojte se, pane profesore,“ užívá Gwen momentu, kdy lze Snapea beztrestně popleskat po rameni, „my to napravíme.“
„Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ mumlám a probírám své možnosti.
„Smrtící zaklínadla nezabírají,“ upozorňuje San.
„Nepotřebuju. Jen ji brutálně rozptýlit...“
Zašeptám zaklínadlo.
Jeho oběť okamžitě odhazuje tužku a začíná dokonce podnikat amatérský striptýz.
Tak snadno se jich ale nezbaví.
„Modrý blešky zaberou vždycky.“

Norman sebou mele, přerovnává si kabát, který mu slouží jako polštář a vůbec se nemůže uvelebit.
„Lež,“ zívne Calum.
„Mně se nechce spát.“
„Kuš.“
Zaváhání.
„Už vím. Povím ti pohádku. To by bylo, abys nezabral.“
„Není mi devět...“
„No uvidíme. Takže...“ Calum začne vyprávět tichým hlasem:
„Na ostrově uprostřed moře žil byl jeden mládenec. Jeho jediným majetkem byl provaz z koňských žíní. Na něm se spouštěl k hnízdům a vybíral vejce.
Měl vejce k snídani, k obědu, k večeři. Jedl vejce papuchalků, kormoránů, alek; vejce čistá i kropenatá, kulatá i oválná. A jednoho dne...“
Calum zívne.
Pokračovat nemusí.
Norman spí.

Pištění zleva.
Pištění zprava.
Pro změnu nadšené.
„A co je zase tohle?“
„To bude drak! Černej!“ vysvětluje nám spolupracující studentka Jiskropšouku. „Jen je musíme nechat správně vylíhnout!“
„Kolik jich máte?“
„Pět!“
„Tess, Tess,“ Gwen do mě nenápadně strká, „to nemůžeme dopustit.“
„Já vím,“ odpovídám šeptem.
Následné hodiny tedy krademe černá vejce.
A likvidujeme.
„Dračí vejce chutnají nějak obyčejně.“
„To jsou kachní,“ poučuju San.
Čtyři snědené. Ale poslední nemůžeme najít.
„Aby se nám tak tady vylíhl plivník...“ strachuje se Gwen.
„A třeba ne,“ napadne mě. „Je nějaká šance, že se žádná z nich nebude devět dní krášlit?“
„Není.“
Dobrý to bude.

Stmívalo se.
Strávit noc v domě, pod střechou. To se může zdát jako dobrý nápad. Jenže...
Staré domy jsou vlhké, zaprášené, plné divných zvuků, můžou vám (nepravděpodobně) spadnout na hlavu, nebo se můžete (pravděpodobně) přerazit, když si uprostřed noci skočíte odskočit.
Proto se rozhodli rozbít tábor venku.
Křížení opěrných zídek jim poskytlo oporu. Vysoká tráva, kterou ještě nestihly oškubat ovce, zase příjemné lůžko.
A pak se, jako zázrakem, rozlouply mraky. A otevřela se obloha.
Hluboká, bezměsíčná, posetá nezměrným množstvím hvězd, jen do ní spadnout.
Díváš se nahoru a utopíš se v ní. Svět nemá hranice.
Až na temnou linku obzoru.

Sklepy, jsou-li, můžou být nebezpečné.
Obsahují klumpry, které jsou úžasné, ale častokrát zamotané a nestabilní. Také staré napůl shnilé schody, které ti nečekaně povolí pod nohou.
Do sklepů se nechodí v jednom.
Dolů se spustí Norman, protože je nejlehčí.
Zvuky přehrabování.
„Dobrý?“ volá dolů Malcolm, jen aby se neřeklo.
„Je tu pěkná truhlička, beru nahoru,“ ozve se zpátky.
Truhlička je hezká, intarzovaná. Škoda, že na denním světle se ukázalo, že její dýhování dílem nabobtnalo, dílem popraskalo.
Není k ničemu.
„Co máš vevnitř?“
Opatrné nakouknutí. Tady nikdy nevíš.
„Ále, jen nějaký listí.“
Polymerové bankovky se sypou na podlahu.
K ničemu nejsou.

Papírek k papírku, co nechávají válet studentky Jiskropšouku, a máme docela solidní sbírku.
Ano, jsem masochista. Proto ji občas prolistuju a úpím.
„Nemůžu se koukat, jak pořád trpíš,“ povídá Gwen. „Nechceš ten materiál využít nějak účinějc?“
„Jako jak, účinějc?“
„Otop. Podestýlka sovám. Ém...“
„Origami?“ navrhuje San.
„Já ale netrpím... teda, já ale trpím ráda. I když...“ oko mi padne na naprostou zhůvěřilost, „chtělo by to probrat. Tadytu věc s těhotným Snapem klidně recykluj.“
Zazní hlasité ticho, které přehluší veškeré zvuky. Otočím se, ale zahlédnu už jen mizící stín.
„To nebyl on, žejo. To určitě neslyšel.“
„Jak bych ti to řekla...“

Poklady se hromadí. Nejdřív všechny shromáždit, pak probrat. Přijít na to, proč tu byly zanechány; tato opuštěná vesnice není od prvního osídlení co by kamenem dohodil, ale ani nijak extrémně daleko. Zcela jistě tu nejsou první paběrkovatelé.
Hromada papírových krabic. Kdysi možná cenná, ale nyní se papír skoro trhá pod rukama.
V té nejspodnější něco je.
„Tyvado!“
Boty. Vybledlá oranžová, jak neobvyklé. Svršek nelepí, je to pravá kůže.
„Ty by mi mohly bejt,“ dumá Norman a zkouší.
Jsou mu.
Po dvou krocích je opustí podrážky a začnou za sebou zanechávat černou drť.
„Mno...“
Stojí za tu práci s novým podražením?

Piúúú, piúúúú...
Cožeto? Tohle zní jako blastery.
Opatrně vykouknu zpoza rohu.
Generál Grievous s droidy dobývá Velkou síň. Co je na tomto obrázku špatně?
„Máme crossover,“ zamumlám. „zpacifikujem, voberem a nakonec zjistíme, o co jde. Chci světelnej meč .“
„Nemám tu kluky,“ upozorňuje Gwen, „To nebude jednoduchý.“
„Ale já mám... eh, dřevěnej bokken. A dvacetikorunu.“
Nadechnu se a vyrazím do akce.
Grievous se zachechtá, vezme meč... do nohy...
„Jejda!“
Málem mě přesekl.
Bims! Bims!
Trefuju kloub.
Grievous prodniká manéver Beruška a po všech šesti peláší do...
Buch.
McGonagallová aktivovala kamenné rytíře.
„A je klid.“
Z trosek nohy vypáčím meč.
Zbytek zrecyklujeme.

-Tyvado já diktuju a vono to píše.
-Haló?
-A mluví, nějaká technológie, pokročilá. Ty, jak žiješ?
-Normálně. Procházka po parku, přiběhl medvěd, tak jsem ho kopnul s otočkou a on utekl.
-Co je medvěd? Něco jako ovce?
-Ovce? Ta není nebezpečná.
-Asi neznáš vovci. Normálně ne, ale když ji to popadne, seš v háji. Sejkorka, taky.
-Sikorsky? Jednou jsem tím vrtulníkem letěl a sestřelili nás, tak jsem vyskočil. Bylo to jen patnáct metrů, takže dobrý.
-Neznám vrtulník, ale patnáct metrů je oukej. Nejhůř jsem skočil ze dvou set. Hojil jsem se dva dny.
-:)
-Dvojtečka závorka?
-Půjdem na pivo?
-Že váháš.

Tyhle budovy jsou prastaré. Absence komínů vysvětluje, proč byly opuštěné mezi prvními. Jsou v dobrém stavu, ale očividně už dávno prozkoumané. V knihovně se krčí jen zažloutlý rozpadající se slovník plný jakéhosi nábytkového písma a podivný čtverhranný předmět. Jeho plastový povrch je po těch letech lepkavý.
„Co to je?“ dívá se Norman zvědavě.
Calum se ho pokouší otevřít. Dlouho nepoužívané panty skřípavě protestují, pak náhle povolí.
Zvláštní klávesnice? Tmavá plocha?
„Starej počítač.“
„Nehoupej nás. Počítač přece poznám,“ povídá Malcom.
Znají je všichni. Velké skříně šumící v místnosti, které pojídají elektřinu.
„Jakej počítač? Kam tady strkáš děrný štítky?“
Správný otvor nenajdou.

Kvílení.
Tentokrát to není ani Ufňukaná Uršula, ani Mary Sue chudinka. Je to, pouze a jedině, nová příchozí.
„Nefunguje mi ajfooooun!“ štká. „Jak mám poslouchat podkásty?“
„Ani hudbu si nepustíš,“ upozorňuje Gwen.
„Mizérie. Občas trpím, že mi nejede MPtrojka,“ povzdychne si San.
„Discmana jsem ani nezkoušela,“ pokrčí rameny Gwen, „ten je jasnej.“
„Můj starej soňák jede. Magič taky,“ vytáhnu dotyčný předmět.
„Akorát tenhle má rozbitý přetáčení. Chceš hudbu?“ podám Mařence kazetu a tužku. „Druhá strana je lepší. Přetáčej.“
„Cože?“ kouká, jako by viděla latimérii. Podivnou.
Tak kazetu radši přetočím sama.
„Pojďte, holky, vohulíme to.“
We will, we will rock you!

Kdyby tyhle ruiny navštívili před pěti lety, měli by ještě větší problém.
Barevné střípky. Poklady dětských snů.
Prozaičtější poklady dospělých snů; dosud celé porcelánové hrníčky. Sklenice.
Jsou drahé, křehké a objemné. Budou muset zůstat tady.
„Příště vezmem tvého koně,“ navrhuje Malcolm.
„Nemám koně,“ oponuje Norman.
„Ale k minulým narozeninám jsi dostal hřebce...“
„Hm.“
Vraník byl velký, rychlý, ohnivý a trochu lekavý. Pocházel z dobré krve. Měl rád rychlost.
Norman ne.
„Jak vyhrál ten závod Vysočinou.“
„Hm.“
„Každej ho chtěl.“
„Jo. Prodal jsem ho na chov.“
Spousta velkých, rychlých, ohnivých a trochu lekavých hříbátek.
Norman bude radši chodit pěšky.
Koně drncaj.

„On nebude tak zlý.“
Bude, bude, myslím si.
„Nikdo mu nerozumí.“
To je pravda.
„Potřebuje jen opravdovou lááásku.“
Takže asi tebe?
„Dám mu děťátko!“
Povzdechnu si. Navrhnout zdejším mařenkám, aby se pokusily rozebrat si objekty milostného zájmu přes sofistikovaný způsob dražebních nabídek se ukazuje příliš náročné pro mé nervy. Teď se, prosím, předhánějí o Voldemorta. Voldemorta!
„Já mu dám dvojčata!“ kontruje druhá přihazující.
„Já sedmerčata!“
Šokované ticho.
„Sedmerčata poprvé...“
„Sedmerčata? Jak sedmerčata?“ zuřivý šepot.
„Sedmerčata podruhé...“
„Normálně, sedmerčata.“
„Ty chceš mít sedmerčata?“
„Ne, já to jen plácla...“
„To jsi ale v háji!“
Buch!
„Voldemort přiklepnut dámě v růžovém.“
Reklamace nebereme.

Nadšení. Hele, Bradavice! Profesoři, jako živí! A Bradavice, hrad, fakt hustej, ty věže! Ty věže, ty schody, jdou nahoru a dolů a nahoru.
A nahoru!
A nahoru!!!
A pak jsou tu mařeny.
Zvědavost. Jinej živočišnej druh. Chce to pořádný výzkum.
A kontrolu škůdců.
Píšou, to se musí prozkoumat. Píšou blbě. Píšou hůř než blbě! Kromě těch, co píšou skoro dobře, ale ty jsou vlastně ještě horší; co, gramatika, na tu se tolik nehraje; co kánon, AUčko to jistí, ale kdyby aspoň v rámci svého fansvěta dodržovaly svoji vlastní logiku!
Zhnusení.
…
Ale co.
Ono vám nic bezmezného nevydrží napořád.
Bude líp.

Ze sedla do údolí je dál, než počítali. Ale teď jsou si díky rozhledu naprosto jistí, kde jsou.
Támhle dole je moře, a na půl cesty další zajímavá opuštěná vesnice.
Skalní plotny pod nohami kloužou. Tady nahoře se vřes horko těžko uchycuje na jejich okrajích. Světle šedá se dere skrze zelenofialovou.
Dolů je to daleko.
Calum hodnotí terén s jiskrou v oku.
„Pamatujete na trhač kalhot?“
„Zbláznil ses?“ odpoví Malcolm. „Zabijeme se.“
„Lepší mít kontrolou, než uklouznout náhodou,“ pokrčí Calum rameny. „A zkrátí nám to cestu. O dost.“
„Támhleten vřes nás zbrzdí,“ rekognoskuje Norman terén.
„Jste blázni!“
Nakonec jeli všichni.

Pištění Mařeny padající z Astronomické věže zní slaběji a slaběji.
Tak to bysme měly.
Teda já bych měla. Dneska sama.

„Myslím, že se na mě Gwen zlobí,“ povídám San, když sešlapu schody dolů.
„Proč?“ ptá se San.
„Proč si to myslím, nebo proč se zlobí?“
„Jo,“ zní matoucí odpověď.
„Víš...“ ignoruji tedy otázku, „Klofan tu nemá být, a teď když se zmátořil po sežrání Mařeny, je třeba ho dopravit k Siriusovi. Třeba by se Gwen ráda proletěla?“
„Takže ji chceš zaúkolovat?“
„Ne!“ ohradím se. „Chci jí udělat radost. Akorát nevím, jestli jí to udělá radost.“
„Proč se jí prostě nezeptáš?“

Je jim sedmnáct.
Šok ze včerejška zapomenut. Z deště se stalo slabé mrholení, bez potíží vystoupali do sedla, kde se jim otevřel výhled na obrysy okolních kopců.
Našli se.
Chvilka beznaděje pominula, nastává čas na špičkování.
„Tak jak to jde s Becky?“ dobírá si Malcolm Caluma.
„S tou, jak pořád mlčí?“ zbystří Norman. „Už jste si vyšli?“
„Zaprvý, to se neříká,“ opáčí Calum. „Za druhý není můj typ.“
„Prosím tě, proč? Ještě nedávno byla.“
„Bude moc upovídaná.“
„Vždyť sotva otevře pusu.“
„Teď jo. Ale viděli jste její mámu? Slyšeli jste její mámu? Počkejte pár let a bude to stejný.“
Nebude.

Měla jsem jen ty nejlepší úmysly!
Dobře, nebyly nejlepší pro dotyčnou, ale pro lidi, vesmír a vůbec. Šlo mi jen o to, aby zmlkla.
Možná jsem jí neměla dát tu čokoládu, kterou mi s jiskrou v oku podala Gwen? Ale jak jsem měla vědět, že je „vylepšená“?
Mařena se na čokoládu vrhla, jako by týden nejedla, tudíž zmlkla. To je dobře.
Následně...
„Jo! Funguje to!“, raduje se Gwen.
... zbledla, složila se na hromádku a...
... proměnila se v hada.
„Cos do toho dala?“ ptá se San zvědavě.
„Nějakou hadí kytku. Podle překladače.“
„Snake plant. Takže ještě bude blinkat,“ povídám.
„Blejou hadi?“

Jediný, kdo se v noci dobře vyspal, byl z nějakého důvodu Norman. A měl to zapotřebí.
Teď sedí nad rozevřenou mapou a přemítá, kde vlastně jsou. Útěk je vedl přes vřesoviště, táhlý kopec, kusem rašeliniště do kterého zahučeli; jsou v tomhle údolí nebo tamtom? A kde že je sever? Slunce je schované za mraky, mech roste ze všech stran kamenů a stromy tu nejsou.
„Najdeme potok a půjdeme po proudu,“ navrhuje Malcolm, „ tak se to má přece dělat.“
„Tady jsme za rozvodím,“ namítne Norman. „Všechny toky vedu do Zóny.“
Zvedne hlavu. Ze svahu crčí voda.
Hledat potok?
Sedí v něm.

„No a viděly jste, jak se na mě dívá, má takovej melancholickej pohled, žejo, to bude ale určitě tím, že já mám zelený oči a stopro mu připomínám Lily, no to víte, první láska je přece vždycky nejsilnější a my stejně víme, že Lily miluje až za hrob, ale když on tak na mě kouká, já si myslím, že ji ve mě vidí a taky si myslím, že se do mě zamiluje a vezmeme se, jé já bych chtěla dvojčata, to je strašně výhodný, odbudeš si to při jednom...“
Tess beze slova položila před meloucí Mařenu čokoládu.
Ucpe ten vodopád.

Normanovi poskakovaly zuby zimou. Z vaku vybalil relativně suché oblečení a převlékl se. Mokré oblečení přidal navrch. Zamotal se do deky, až mu koukala jen špička nosu.
Zima mu byla pořád, ale vyčerpání udělalo své. Začal podřimovat.
„Úplně odpadl,“ řekl tiše Malcolm.
„Nemyslíš...“ zarazil se Calum.
„No, nikdy nevíš.“
Dívali se na spícího kamaráda.
„Kdyby ho to chytlo...“
„Uděláme dobrej skutek,“ rozhodl se Malcolm.
Vzal svoji pokrývku a po chvilce váhání i Calumovu.
Zabalili do nich Normana jako balík. Teď mu bude teplo.
A kdyby, přece jen, u něj propuklo šílenství Proměny, než ze sebe všechny vrstvy sloupá, dávno utečou.

Generují pištění a bordel.
Velice snadno poznáte, kudy jejich skvadra prošla. Papíry. Papírky. Tužka na oči. Opeřená kabelka.
I jiné módní či funkční doplňky.
„Hele!“ namířím prst na jeden z vytroušených předmětů.
„Vždycky jsem chtěla kapesní hodinky,“ rozzáří se Gwen. „Zabavuje se.“
„Prosím tě, k čemu ti tu budou?“ podivuje se San. „Máme prázdniny, nikam nemusíme, nic nás nežene...“
„Jsou krásný,“ povídám. „Ale nejsou zbytečně velký?“
„Čím větší, tím lepší.“
„Staroměstskej orloj, nechceš? Ten je tu taky.“
„Já to chápu,“ rozzáří se San, „Gwen chce prostě vědět, která bije.“
„Na to nemusim mít hodinky, to vidim,“ mávne Gwen rukou.
„Tess.“

Déšť bubnuje na celtu, zase. Půda pod nimi vlhne; místo na táboření nevybrali dobře. Ale po desetimílovém běhu byli unavení. Taky není moc na výběr.
Oheň se nepodařilo zapálit.
„Ona se nákaza Zónou kumuluje,“ opakuje Norman fakta, která všichni znají. „Taky se může stát, že se probudíme a budem mrtví.“
„To já nesmím,“ řekne Malcolm, „mojí sestřičce by to zlomilo srdce. To jí přece nemůžu udělat.“
„Jo, já to tvý sestře taky nemůžu udělat,“ pokýve hlavou Norman. „Au!“
„Jestli umřu já,“ povídá Calum, „tak mě teta přehne přes koleno a dá mi na zadek.“
Chvilka ticha.
„Víte co? Pojďme neumřít!“

Přes špatné zkušenosti nechávají studentky Jiskropšouku ležet volně papíry. Vrháme se na ně jako supi, chtivé zábavy.
„Hele, tady mám hlasování o největší crush,“ povídá Gwen, začte se a následně jde v salvě smíchu k zemi.
„Je tam Luciusek?“ ptá se San.
„Je,“ vypískne Gwen.
„A Snape?“
„Jsou tam, heh, všichni obvyklí podezřelí. A víc!“
„To jsem zvědavá,“ povídám a beru papír.
„Tyvole.“
To položí Gwen znovu.
„Hele, Tess, je tam tvý jméno,“ upozorňuje mě San.
Jako by to bylo třeba.
„Ale nemám moc hlasů!“ chytám se stébla.
„Ale... máš... nenulovej... počet.“
Ale mám nenulovej počet.
Asi skočím z věže.

Detektor ani tak necinká, jako až kvílí.
Běží.
Jít touhle pěšinou byl blbej nápad, zkusit suťové pole horší.
Svezli se dolů, jen o pár metrů, ale nahoru to nejde.
Zpátky!
Běží dál, kloužou, Malcolm se opožďuje, Norman ho chytne za ruku a táhne, jak je malý, tak je rychlý. Calum pomůže.
Konečně detektor jenom cinká. Je líp.
Popadají dech a hledají schůdnější cestu.
„Přinejhorším,“ odfukuje Calum, „nás to dostane a budou z nás Přeměněný.“
„Při mým štěstí Proměnu nepřežiju,“ lapá po dechu Malcolm.
„Statisticky ani jeden z nás,“ podotýká Norman.
Před chvíli zděšením plakal, ale už je líp.
Čísla uklidňují.

Nemají tu být.
Nedaleké kopce jsou na mapě přetnuté tlustou linkou. Zóna.
Jezírko, jeden by ho přeplivl. U pěšiny kámen, na něm vyrytý meč.
Proč?
„To je začarovaný jezero našeho rodu,“ bájí Norman. „Kdysi tu jeden předek ztratil meč. Při koupání. Z jezera se vynořila nymfa, vrátila mu ho a políbila ho. A pak si ji vzal za ženu.“
„A dál?“
„No pak vždycky to, nejstarší syn sem přijde, vhodí meč do jezera a vynoří se nějaká další. A vezme si ho.“
„Tvoje máma byla nymfa?“
„Jasněže.“
„Akorátže ty nemáš meč,“ upozorní ho Calum.
„Je mi sedmnáct.“
Času má dost.

„Tady bych teda nechtěla bejt pedagogickej dozor.“
Pozoruju z výšky profesorku McGonagallovou, jak v míří do vrbiček, z jejichž opačného konce se plíží podezřelý pár.
A ne jen jeden.
Profesor Kratiknot posílá do olšoví jiskry, ozývá se vyjeknutí.
Profesor Snape si odkašle a zpoza kašny (proč tam?) provinile mizí Zmijozelští. Než se dokolébá profesorka Prýtová, utečou i Mrzimorští.
„No není to jednoduchý,“ podotkne Gwen. „Třeba máš rodinu v úzkym průmyslovym odvětví, dorůstáš vhodnýho věku k tomu abys mohla pokračovat v byznyse...“
„... lovkyně jednorožců,“ doplní ji San. „A pak jeden večer a hups - je po kvalifikaci.“
„San!“
„No to je hned.“

„Jak se opovažujete! Jsem Voldemortova dcera!“ ječí fúrie uvězněná ve sklepení.
„Nemohly jste ji zamknout jinde?“ Snape se nám zjevil za zády.
„Nojo,“ uvědomím si, „aby nenamíchala nějakej výbušnej lektvar...“
Snape se poněkud uvolní.
„TO nehrozí.“
„Jakpak to?“
„Salazar Zmijozel byl v lektvarech takřka nepřekonatelný, ale v krvi to není. Bylinkáři mají zelené ruce, lektvarologové na to mají nos.“
Vyprsknu smíchy.
„Voldemort...“
„Býval výborný. Teoretik. Teď neuvaří ani čaj.“
„A ona?“
„S tím pršáčkem? Že by zvládla namíchat lektvar? Pch.“
Odchází nos a kus za ním jde Snape.
Tak to tedy je.
„San,“ povídám, „musíš nás začít kreslit s nosy!“

Lesík.
Tady jsou vzácné.
Dobývá se přes polorozbořenou zeď.
Použijí ji jako stěnu přístřešku, z celty vyrobí zastřešení, nasbírají dřevo a dají vařit vodu. Nálada stoupá a Slunce, tušené za příkrovem šedivých mraků, klesá.
Setmí se ještě víc, ale to není denní dobou.
Přichází slejvák.
Kapky deště bubnují na napjatou plachtu, koluje horký čaj.
Náhle se kopec před nimi rozzáří jasnou fialovou.
Vykouknuvší Slunce pohladilo rozkvetlý vřes. Ve sloupu světla září padající kapky bíle. Obloha za kopcem se zdá být inkoustově černá.
„Někde je duha,“ řekne Norman.
Obraz se jim vpálí do sítnice.
Pro okamžiky jako tyhle utíkáš do kopců.

„... a je tady další,“ upozorňuje San.
Na tuhle nebylo třeba. Bílé vlasy spletené do složitého účesu, minisukně, rozhalenka skoro až na pupík... ale hlavním poznávacím znamením jsou andělské hlasy, prozpěvující „Gloria, gloria,“ zatímco Novou Studentku halí Oblak Výjimečnosti. A aerosolu vzniknuvšího hojným a stálým používáním přesladké voňavky.
„Asi budu zvracet,“ povídám. Jsem na pachy citlivá.
„Neboj,“ zkontroluje Gwen pohledem strop a vytáhne... lupu.
Na rozdíl od zažitých představ ve Skotsku někdy svítí Slunce.
Třeba teď.
Najít správný úhel...
Koncentrovaný sluneční paprsek dosáhne prakticky pevného aerosolu...
Puf!
Zasmrdí spálenina a Mařka už nikoho neoslňuje.
„Ty, Gwen, není to trochu drastický?“
„Ne.“

Stačí pár mil a jsou v bezpečí.
S vysokou pravděpodobností.
Kopce od sebe lehce poodstoupily a vytáhly se, pokud je to možné, ještě výš. Jdou napůl zarostlou stezkou; jak zvláštní, že její trasa je v úbočí kopců stále zřetelná, zatímco dávná silnice v údolí je nyní soustavou rašelinných jezírek, v nichž lze tušit utopený tank. Občasné zabečení ovce paradoxně prohlubuje pocit samoty.
Výrazný kopec na obzoru jim kyne.
Stále.
Už pár hodin.
Skoro celý den.
Nejenže se neblíží, on se snad vzdaluje.
Podle mapy je na jeho úbočí další opuštěná vesnice. Jakoby ji chránil.
Navštíví ji až zítra ráno.
Radši.

„... a pak nám vrazil do ruky knížku jakože ‚To jsem si vydal sám‘. Listuju tím, von tam stojí, má takovej ten nadějeplnej výraz kokršpaněla těsně před nakopnutím, a já vím, že jsem zlá, ale prostě... to nešlo říct. Koukám na tu typografickou hrůzu s naprosto šílenou interpunkcí stylu Házej to tam hrstma a přístupem k kapitálkám dle pravidla Padni kam padni, mhouřím voči nad různobarevným textem a polohlasem povídám: ‚To muselo dát takový práce.‘ A von se nadýmá jak holub na báni, myslí si že je druhej Tolkien a teď mi řekni, co s takovým?“
Ticho.
„San?“
Ticho.
„Sáááán?“
...
Usnula.

„Tohle tak hrozně není fér,“ mumlá Gwen, které se do rukou dostal jeden z oběžníků určených pro profesorský sbor, když náhodně podplatila roznášecího netopýra. Banánem.
„Co zase? Dva měsíce prázdnin? Pět neděl v balóně? Cestovní stipendia?“
„Ne, z toho by byly šťastný. Z tohohle budou nešťastný a to si nezasloužej. Profesorskej sbor. Když si vezmeš, kolik maj práce, spousta učí na dvouúvazek, ještě to vychovávaj a do toho jim sem občas spadne Voldemort… a teďka praskne, že fond rekreace jim nepřispěje na dovolenou ani pěťák.“
„Svrček. Voni maj v Bradavicích ROH?“
„Jaký er-ó-há? Cože?“ podivuje se San.
Usměju se.
„Díťátko.“