Moje články

Tuhle křižovatku si pamatuješ. Z podzimu, z Rob Roy Way.
Pohladíš rozcestník.
Lesní cesta vede nahoru, dolů a ještě nahoru, stromy ustoupí, rozsvětlí se. Conic Hill opět vykoukne a už nezmizí.
Tady, tady jsou krávy.
Tady, tady se nesmí brát voda z potoků, ani s filtrem. Kadí do ní krávy.
Krávu nevidět, asi hrají doma prší.
Prší.
Conic Hill se tyčí, čím dál blíž, stoupání začíná schody za (pokaděným) potokem. Někdo ale opravil stezku, bahnité jámy nahradil pevný štěrk a ty stoupáš nečekaně rychle.
Výhled na Loch Lomond z vrcholu tě ohromí.
Pohled na ten krpál dolů ale naplní nejistotou.

Dny jsou, jak už bylo řečeno, krátké.
Když vstaneš brzy, tak brzy vyrazíš a brzy dorazíš. Za světla, skoro. Nepůjdeš potmě. 
Dny jsou avšak krátké! Když vyrazíš brzy, vyrazíš za tmy. Tedy jdeš za tmy, aby nebylo potřeba chodit za tmy.
Je to lehce ironické, ale tato ironie je poněkud bezpředmětná.
Nahodíš si na záda batoh, do kterého se přes noc pravděpodobně nasoukaly nějaké cihly. Krape, hůlky klapou. Musíš opustit Drymen, napojit se zpátky na Cestu.
Tma je nahrazena šerem.
Branka, asfaltovou stezku podél hlavní silnice vystřídá bahno a kamení.
Tady je les.
Šero nahradí tma.
Dneska prostě světlo nebude.

Jsou dvě ráno. San slastně spí a my s Gwen pozorujeme Sešit a doufáme, že Snape usne taky.
Prostě nás zajímá, co napsal!
O hodinu později jsme zalezlé co nejdál to jde a pokoušíme se přeluštit Snapeův škrabopis. 
„Jediný štěstí je,“ povídám, „že nemůže ovlivnit kánon.“
„Ehm,“ Gwen je o půl stránky přede mnou.
„Co?“
„Poznámky!“
„Kde?“ 
Gwen ukáže, a já čtu:
1. Napsat si milostný objekt - Evansovou.
2. Přes spojení s těmi Exempláři najít autorku a upravit jí paměť.
3. ...
4. Profit! (Potter se zblázní a já dostanu víc prostoru. A Potter se zblázní.)

„To musíme zničit!“
Ale... smíme?

Hnízdo budované pro tři je čtyřem těsné, zvlášť když dva z nich jsou pořádní hromotluci.
Malcom spí špatně. Nejistá budoucnost jeho kamaráda ho trápí, ale v podvědomí hlodá i nejistota samé podstaty světa - Království by přece mělo být bezpečné. Jak zemřel Normanův otec?
Co můžu udělat já, aby byl Norman v bezpečí? Jsem ještě skoro kluk.
Sluneční světlo probleskne oknem. Je tu vzácné, ale Malcolm no neoceňuje - ví, že teď už neusne.
Přistoupí k oknu... a uvidí přicházet zrzavého démona ze včerejška.
Můžu dostat nějaké odpovědi?
Zrcátko odrazí paprsek do démonovy tváře. Když vzhlédne, Malcolm mu zamává a vyrazí dolů.

Jsi za místního průvodce, už zase. Skotsko máš pod kůží.
Tvoje nová společnice má taky své historky. Na rozdíl od tebe bude celou Cestu tábořit pod stanem, i když může mrznout. Táhne sedmnáctikilový batoh a nevypadá, že by to nezvládala.
I když je to tintítko.
Má za sebou Cape Wrath Trail, týdny divočinou bez možnosti doplnit zásoby. Výpravy mezi Vnitřní Hebridy jen na paddleboardu, s vybavením v lodním pytli.
Jo, tam mezi těmi proudy.
„Podívej, Conic Hill!“
První kopec vám kyne z dálky. Objeví se Slunce, znenadání, a dotkne se vás.
V Drymenu se rozejdete a už se nikdy nepotkáte.

V Bradavicích není povinný tělocvik. Díkybohu.
(Když nepočítáte lekce létání pro prváky, což je spíš autoškola.)
Páté koleji ale asi tělocvik chybí. Nevidím jiný důvod, proč by se daly na jógu. Jedna předcvičuje a ostatní se poslušně vlní. Záda mě bolí už jen z toho pohledu.
„To vyvolávají démony?“ ptá se Gwen.
„Spíš bych řekla, že trénují kvůli upírům. Tomuhle se říká Polibek slunce,“ pozoruje protahující se hejno San. „Ale bude jim to k ničemu,“ dodá spokojeně.
„Myslím, že se to jmenuje jinak,“ povídám.
Ne, že by to stejně nebylo bezpředmětné.
Zvedne se vítr a začne pršet.
Není co zdravit.

Zimní dny jsou krátké, to ví každý.
Když začneš kontrolovat počasí na stránkách, které uvádějí i čas východu a západu Slunce, uvědomíš si, že Skotsko je víc na sever a v zimě jsou tam dny kratší.
O dost.
Je možné, aby byl rozdíl délky noci mezi nejjižnějším a nejsevernějším bodem cesty dvacet minut? Očividně ano.
V lednu se stmívá v půl třetí. Tebe čeká, naštěstí, únor.
Není o tolik lepší.
Když se blížíš k vesnici, zasvítí vánoční světélka. A ty, ve tmě brzkého odpoledne, pochopíš, k čemu jsou.
Zahání tmu a přinášejí naději.
Slunovrat holt v některých končinách trvá dlouho.
 

Prší vodorovně. 
Je to ještě déšť, nebo už sníh? Těžko říct.
Mokrý led na stezce klouže. Namrzlá krusta pod kroky praská, pod ní se skrývá mazlavé bahno.
Zprávy nepočkají.
Rezka zamžourá do padajícího soumraku. Není dnes nejkratší den v roce?
Vzduchem zavane vůně hořící rašeliny.
Farma před ní z mlhy vyroste znenadání.
Na krytém zápraží ze sebe nechává odkapávat vodu. Zabuší na dveře. Odevzdá zásilku hospodyni a otočí se k odchodu.
„Nepůjdeš dovnitř?“
Překvapení.
Teplé mléko s medem, vlněná deka, sušící se boty. Děti zapalující množství svíček, aby dneska pomohly otočit temnotu.
Zavoní jehličí.
Rezka se spokojeně zavrtí.
Temnota mizí.
 

Cesta po bývalé železnici je nudná. Nepostřehnutelně stoupá, a tady, na začátku, není v nejlepším stavu. Více než půlmetrové jámy bývají při vytrvalých deštích zaplněné vodou, která stráží jejich hloubku.
Dneska jsou jen kaluže na dně.
Opatrně kladeš nohy na vyvýšeném okraji cesty, netušíš, jak moc klouzavé je zdejší bahno.
Míjíš odbočku k palírně whisky; tahle zastávka nebude pro tebe.
Konečně doháníš poutníka, kterého stíháš poslední kilometry.
Nudná cesta v hovoru lépe uběhne a zase si zahraješ na místního průvodce. Znáš tu už skoro každý kámen.
Mračna na obzoru mohutní.
Z křoví se znenadání ozve skřivan.
Jaro je za dveřmi.

„Nechoďte ještě,“ vypadlo z Normana. Nechtěl zůstat sám.
Tak zůstali s ním.
Jsou na to staří, ale přesto přivlekli přikrývky a na ovčích kožešinách, zateplujících podlahu, vytvořili hnízdo. Schoulili se v něm jako tři štěňata.
Malcolm nemohl spát. Přítomnost osobní stráže, a démona k tomu, v něm vzbudila pocit nebezpečí.
Královražda? Opravdu? Tady?
Z dějepisu si pamatoval snad jen jeden případ. A teď žili v klidných dobách.
Kroky, spíše tušené než slyšené.
Opravdu se sem někdo plíží?
Zavrzání podlahy... Malcolm vystartuje. Než vetřelce složí, uslyší lehké vzlyknutí.
Zastaví v poslední chvíli.
Charles?
„Pojď,“ řekl mladšímu chlapci.
Bratrové se budou potřebovat.

„Hň hň hň hň“... přiblíží se Gwen skrývající něco pod hábitem. „Pojďte...“
Schody. Bradavice se sestávají především ze schodů. Teď ale míříme dolů, takže není tak zle.
Dvě ramena, dlouhou chodbou a točitými schody, pozor, třetí zespodu skřípe, opatrně ho překračujeme.
„Co to máš?“ zadívám se na sešit, který Gwen dramaticky vytáhne, „další Maření dílo?“
„Ne-e. Tady se Příběh pokouší měnit někdo jiný...“
Otevřu  sešit na náhodném místě. Zaplňují ho povědomé klikyháky psané černým inkoustem.
„To si děláš prču!“
Schod zavrže, ani se nemusím otočit. Vím, kdo stojí za mnou, už z Gwenina výrazu.
„Hups.“
Zase si nic kvalitního nepočtu.
 

„No to mě podrž,“ povídá Gwen, když ráno otevře okno.
Před štiplavým mrazem se zavrtám do peřin, než mé oči padnou na parapet...
„Sníh!“ vyhrknu. „Vánoce!“
„Je duben, Tess,“ ozve se nenaložená San.
„Jo, tohle nechápu,“ povídá Gwen. „Je duben, maj bejt jehňátka, telátka a testrálátka. Co tu dělá sníh?“
„Vánoce!“ nenechám se zviklat. „Pojď, San, máš přece Vánoce ráda...“
„O Vánocích,“ ozve se zpod peřin, „ne v dubnu.“
„Upečeš perníčky, ozdobíš je, já ti pomůžu! Je sníst,“ upřesním.
„Upečeme perníčky, ozdobíme jolku, postavíme Yoduláka, pustíme si Pyšnou princeznu...“
„Co-tu-dělá-sníh?“ nenechá se Gwen odradit od primárního problému.
„Co by. Skotsko.“
 

Odškrtáváš si:
Venkovní výstavku kamenů.
Památník hlídačů ohně, vlastně prvních skotských... trempů.
Chatu, tu červenou, s cedulí Shire a nápisem Haste ye back!
Přejdeš silnici.
Otevřeš branku. Tu první z desítek.
Zpoza stromů vykoukne Dumgoyach. Zaplaví tě radost. Tady, tady je pravý Hobitín, jak by vypadl z Tolkiena, jen hobití nory chybí. Vychutnáváš výhled. Déšť ustává, jako na zavolanou.
Oslavový strom na hraně kopce ti kyne.
Pěšinou před tebou se sune osamělá postava. Dřív nebo později ji dohoníš. Osamělost skončí.
Překvapivě, pocítíš zklamání. Nemáš Cestu jen pro sebe, tohle není jen denní výletník.
Zároveň tě ale naplní očekávání.
Budete parťáci?
 

Dveře se rozlétly. Dovnitř téměř upadl zakrvácený Zrzek, táhnoucí zmítající se postavu, dobře o hlavu větší než byl sám. Vran, vidíce zpestření večera, se k nim vrhl a zajatce přisedl.
„Pomalu,“ položil Racek cider na stůl, „ať nám ještě něco poví. Přepadl tě na hlídce?“ obrátil se na Zrzka.
Ten zuřivě zakýval. Hlasivky mu ještě nezačaly fungovat.
Postava pod sedícím Vranem se prudce vzepjala. Nohy zabušily do podlahy. Následný klid byl podivně nepatřičný.
„Co mu je?“
„Nic jsem mu neudělal,“ ohradil se Vran. „Asi jed.“ 
„Jed působící na démona? A démon, kterého neznáme,“ potřásl hlavou Racek.
„Zkontaktuju všechny,“ řekl Jezevec. 
 

V poslední době je v přestrašlivých povídkách, které rveme Páte koleji z pařátů (oblažují nás jimi i bez vyzvání), něco jinak. Jakási podivná autocenzura.
Varování: sm*t stojí v jedné. Varování chápu, ale co ta hvězdička? Další píše: Pozor, s*x, dobře, tak tu nebudu číst. Ale pak v jiném textu uvidím ku*vu...
„Sak*a, to se nedá číst,“ prohlásím a zarazím se. Že by mě čtení těch snůšek ovlivnilo? Ano, cítím se o něco tupější, chce to přebít kvalitnější literaturou. Nemůžeme se přece učíst až k íkvé tykve. Zamířím proto do odpovídající místnosti.
Neunikla ale ani ona.
Kniho*na, stojí nade dveřmi.
Pomoc!
 

Procházíš parkem, zvuk tvých kroků odbíjí první metry. Rozpřahuješ ruce, jsi na začátku epické poutě, na cestě jen ty... a pejskaři... a procházející se babičky...
To tě trochu srazí z euforie. A je to vlastně dobře.
Ukotvení v realitě je potřeba. Vnímej. Každý okamžik.
Tady a teď.
Pěšina pod nohami, kamení i bláto.
Pes, šťastně nesoucí klacek, uchopený asymetricky, jak už to psi dělají.
Vytrvalý drobný déšť, kapky krápající z holých větviček.
Každý okamžik je teď, které zemře, aby uvolnilo místo dalšímu teď.
Tvůj život je nekonečné množství teď. Každé z nich je unikátní.
Vychutnáš si všechny.
...
Podívej, kvetou sněženky.

Zrzek se pohodlně uvelebil. Neupíral pozornost přímo na královo okno, spíš vnímal dění obecně. Pozorovat uměl. Občas odfoukl muchničky, které se setměním vylezly a začaly ožírat.
Nedělo se nic, co by rozbilo cítěný rytmus světa.
Proto ho útok zastihl zcela nepřipraveného.
Ostrá bolest.
Kolem krku se mu stáhl drát, ne nedokáže ho uvolnit, ruce se ho pokouší zachytit, zastavit jeho smrtící tlak...
Marně.
Poslední záchvěv a tělo se zhroutí.
Útočník uvolní smyčku a jako stín se přiblíží k hlavní budově...
V tom na něj Zrzek skočí.
Jako by ho snad rozdrcený hrtan mohl zastavit.
Démoni prostě zapomněli, jak se umírá.

Kvílení.
Ne, to není Uplakaná Uršila. Tentokrát ne.
„Taková hrůza, moji milí,“ štká profesorka Trelawneyová. „Viděla jsem... smrt!“
„Nevydržíme to a někoho ubezdušíme,“ přemýšlí Gwen.
„Nebo konečně bude fungovat Chcípni!“ rozsvítí se San.
„Nebo někoho sežere testrál. Jak si myslíte, že by to vypadalo?“ zasním se.
„Ach ne, Znamení smrti se objevilo... nad vámi!“ 
Ohlédnu se za sebe, ale nikdo tam nestojí, takže asi ukazuje na mě.
„Cože? Kdy? Jak?“
„Než odbije půlnoc! Stihne vás smrtící zaklínadlo! Nebohé děvče! Pamatujte na má slova, áááách, to neštěstí!“ odkvílí profesorka věštění ze scény.
„Nechci jí kazil iluze,“ pohladím dvacetikorunu, „ale jsem imunní."

Vyjdeš z nádraží a zamíříš do podchodu.
V tu chvíli tě uchvátí Cesta. 
Podchod je vyzdobený nádhernými obrázky zobrazujícími proslulá místa i prožité okamžiky na West Highland Way. 
Tvůj tep se zrychlí.
Pěší zóna, tady si koupíš pas, do kterého budeš sbírat razítka (a přispěješ na údržbu Cesty), tuhle si můžeš dát kafe, támhle dokoupit poslední zbytečnosti, hele, to je ten pilíř, TEN PÍLÍŘ, nezapomeň někoho požádat o vyfocení, obrázek mít musíš, tohle je ta známá lavička a ta brána!
Prsty hladí každý z výjevů vyřezaných do kovového plátu.
Každé místo, co tě čeká.
Když splníš rituály, konečně to začne.

Svoboda v kopcích není opravdová, když na vás někdo dohlíží. I když se tváří, jako když tam není.

Norman pochoduje komnatou sem a tam, jeho boty klapou na kamenné podlaze. Malcolm prohrává šachy s Calumem, který už má pro dnešek padla.
„Mohl bych démonům přikázat, aby nás nesledovali,“ vyhrkne Norman. Ztratil toho v poslední době příliš. Teď i soukromí.
„Neposlechli by,“ podotkne Malcolm, všimne si ohrožení a provede malou rošádu.
„Já jsem král. Teď. Přece mě mají poslouchat. Každý by měl. Vždycky. Mohl bych vydat rozkaz...“
„Jo, to bys mohl,“ pokývá Calum. „Ale neměl bys.“
Poslední tah...
Rošáda krále nezachránila.

Zrovna teď Páté koleji nefunguje ten trik, kdy slova po napsání ovládají Příběh, tak to zkouší jinak.
Naštěstí jim magie moc nejde.
„Imperius!“
Školní cvrkot pokračuje, jako by se nechumelilo.
„To má bejt správně Impérium,“ podotkne Gwen. „Akorát já jsem spíš pro tu Světlou stranu.“
„Impérium!“ zamávám hůlkou.
Ozvou se nezapomenutelné tóny.
Tá, tá, tá, tá-TA-dá, tá-TA-dá.
A jako by ho znělka vyvolala, ze stínů se vynoří... no ne lord ze Sithu, ale jistý profesor, můžete hádat čeho.
...
Jako já vím, že se to nemá, ale musím funkčnost nového zaklínadla přece ověřit!
O hodinu později...
„Impérium!“
Hudba.
Snape.
Funguje to.

Je únor.
„Blázne,“ říkali. „Nastydneš, dostaneš zápal plic a umřeš.“
„Stezky jsou zasněžené, zledovatělé, chodí se špatně, uklouzneš, zlomíš si nohu a umřeš.“
„Musíš mít dobré boty, ty vysoké. Jinak nepřekonáš balvany, skály, řvoucí rozvodněné potoky. Bahno, rašelinu...“ (Nebude zamrzlá?) „Zastihne tě noc. A mráz. A umřeš.“

Dostaneš zápal plic, zlomíš si nohu, umrzneš a umřeš?
No a co, pomyslíš si ve vlaku, který ani tak nespěchá jako se líně sune do Milngavie. Cítíš příval očekávání, surfuješ na vlně adrenalinu.
Otočíš se zády ke slovům Nejde to. Ne proto, ze si něco potřebuješ dokázat. Jen... nejsou důležitá.
Důležitá je Cesta.

Pár kroků, jen co přejdeš dvůr, vyklouzneš z branky a zamíříš ven. Zrychlíš krok, poslední ulice, stín stromů, pěšina stoupající vzhůru, tady se můžeš nadechnout. Tady nehraješ roli. S kamarády, co tě znají.
Za brankou se k nim připojí stín. Zrychlí krok, ponoří se pod stromy...
Vetřelec.
Malcolm se otočí, udělá krok vpřed. Chrání menšího Normana. Jako vždy.
Teď není před kým.
Menší, zrzavý... démon. Norman získal... ochranku.
„Nepotřebujeme tě.“
Na démona se nemůžete utrhovat. I když ho opravdu nepotřebujete.
Zrzek se pousměje.
„To říkaj vždycky. Většinou se pletou. Riskneš to?“
Králova smrt je dosud záhadou.
Asi budou mít společnost.

Stojím v umývárně a hledím na... bránu. Otevřenou.
„Já vim, na co myslíš,“ vytrhne mě ze zadumání Gwen. „A říkám ti - nedělej to.“
„Chceš za baziliškem,“ odhaduje San.
„Jo,“ odpovím a čekám, že se Gwen nadšeně přidá. Ta mě ale překvapí.
„Nedělej to.“
„Proč? Je to veskrze bezpečný...“
„Nedělej to.“
Pokrčím rameny a nakouknu dovnitř...
„Nedělej to.“
A natruc jdu dál.
...
„Unk?“
...
Návrat mi zabral celou věčnost.
...
„Nechci to slyšet!“
„Co nechceš slyšet?“ nevinně se táže Gwen.
„Byl tam bazilišek?“ ptá se San.
„Jo. Byl. Bazilišek. Kompletně mrtvej. Rozkládající se. Hrozně smrdící bazilišek!“
„Já to říkala.“
Nechtěla jsem to slyšet.

Papíry.
Nikdo Normanovi neřekl, že jeho budoucnost bude obsahovat až tolik zpráv, rozborů, nót, peticí, rozpočtů a podobných hovadin. Otcova pracovna jich bývala plná, ale on je bral jako nepodstatné kulisy. Znak statusu. Papír je drahý.
Teď jsou tu pro něj. Celé závěje, dobrých dvacet listů!
Rozložil nejvrchnější...
Rozpočet na královský pohřeb.
Sesul se do křesla a prostě jen zíral. Netušil, jak dlouho. Sám. Ticho.
Slzy nepřicházely.
Pak přišel Malcolm.
Stačil mu jeden pohled a vyvlekl neprotestujícího kamaráda ven.
„Jdem,“ oznámil, „do kopců. Králem můžeš být zase zítra.“
„Zítra?“ Norman smetl jeho ruku. „Já jsem král pořád!“
„To se nevylučuje.“

Až zjistím, která z nich tohle zatracený prokletí aktivovala...
Songfic. A celej den, teda noc, pravil Brumbál, teda spíš vyděšeně zazpíval: „It will be hard days night...“ 
Nejde to zastavit.
Harry pozpěvuje „I am not afraid to keep on living, I am not afraid to walk this world alone“.
Draco sladce nyje  „I want it that way“.
„By mě zajímalo, co vypadne ze Snapea,“ zadívá se Gwen ne-ná-pad-ně na profesora lektvarů. „Doufám, že žádný lovesong.“
„Toho se snad bát nemusíme,“ střelím pohledem na dotyčného. Ani síla songficu nemůže přebít jeho vrozenou povahu.
„Du. Du hast. Du hast mich...“
No však.

Seznamy. Seznamy všude. Podseznamy seznamů.
Pouzdra, vaky, hromady věcí. Taky všude.
Připisuješ do seznamů. Škrtáš. 
Přeskupuješ věci. Rveš věci typu A do vaku určeného pro věci typu B, protože… má hezčí barvu.
Všechno vážíš. Váhu si píšeš.
Utemuješ všechny vaky a pouzdra do batohu a sekundárního zavazadla.
Dle seznamů!
Vejde se to tam tak tak.
Zvážíš.
Oddechneš si.
…
Pak ti oči padnou na náhradní boty. Které nebyly v seznamu a výsměšně se válí pod křeslem.
Zavyješ a vytáhneš větší batoh.
Už nevážíš nic. Vezmeš, co potřebuješ a gramy jsou ti nakonec ukradené.
Tvé letadlo letí zítra.
West Highland Way čeká.

Je období téměř dvěstě let po celosvětové katastrofě. Ale život je víceméně normální.
Víceméně.
Tři sedmnáctiletí kamarádi se vydávají na letní courání po horách, kdy chtějí prozkoumat co nejvíc opuštěných osad, pouze se základním vybavením. Čekají je jejich poslední prázdniny.
Kluci z Ostrovů II
Volně navazuje na loňský seriál Kluci z Ostrovů, kdy je protagonistům dvanáct a je to tak trochu Tom Sawyer.
Pokud se vám líbí svět, tak v popisu fandomu Království ostrovů najdete odkazy na další seriály, jednu dokončenou a jednu rozdělanou padesátku a hluboko v minulosti najdete i volné střípky. Všechny seriály jsou vždy provázané odkazy.

Přicházejí.
Překvapivé, kolik démonů se je vydalo hledat.
Tedy, Normana.
Ale asi to dávalo smysl.
Jsou všech možných profesí. Přijdou, zkontrolují situaci a zapojí se... do obrany?
Jeden ale ne. Jako by Normana očichával.
„Tenhle má zlato,“ povídá Rackovi.
„Nebyli jste tak blízko Zóny, aby se rozcinkal detektor, že ne?“
„No...“ nejistá odpověď.
Racek zkamení. Vytáhne krabičku a natáhne ruku.
„Půjčte mi to zlato.“
V krabičce to šramotí. Zlato putuje dovnitř.
„Myš je malá, Zóna ji ovlivní rychle.“
Zadržení dechu. Nákaza se sčítá. Neudělali smrtící chybu?
Veselé šramocení pokračuje bez přerušení. Démoni se uklidní.
Tak z Normana opravdu bude král.

Někdo pozoruje trávu růst. My recyklaci papíru.
„Co to tam máte?“ ptá se San.
„Nějakou myšenu,“ povídám.
„Křečka,“ poučuje Gwen.
„Tak křečka. Nechtěla bys ho adoptovat? Vypadá přátelsky a dokáže likvidovat výtvory Mařen.“
„Ani ne, díky,“ odmítá Gwen. „Voni dlouho nevydržej a pak bych byla smutná.“
Hm.
Nenápadně se vytrácím do sklepení. Po chvíli přemlouvání, vyhrožování a podplácení se profesor Snape nechá přemluvit.
„Jsem zpátky...“
Snape odchytí křečka dobře naučeným pohybem a cosi mu kápne na čumáček. Pak ho podá Gwen.
„Teď by vám měl nějakou dobu vydržet. Když se o něj budete starat.“
„Písk,“ souhlasí křeček.
Tak tedy písk.

Tohohle démona znali od vidění.
Kapitán.
Třeba dostanou nějaké odpovědi?
Calum přistoupil blíž. Skoro poprvé využil autoritu, kterou mu dával jeho původ. Je to zapotřebí. Jak jinak může pomoct Normanovi?
„Co se stalo? Atentát?“ ptá se tiše.
Hodnotící pohled.
„To nemůžeme potvrdit.“
„Myslíte si, že za tím může být někdo z druhé strany. Jinak byste nás nehlídali.“
„To nemůžeme potvrdit.“
„Přece od války už uplynulo dvě stě let.“
„Sto pětasedmdesát.“
„Chodíte tam na výzvědy?“
„To nemůžeme potvrdit.“
Calum si frustrovaně povzdechl. To by bylo ohledně informací.
„No, aspoň tu teď máme dva vojáky.“
Démonka pokrčí rameny.
„Já jsem jen pošťačka.“

„Proč to dělám?“ beru štos dalších fanfikcí.
Lily se zelenýma očima, světlou kůží, nepříliš vysoká, pihovatá (i když hezká) a věčně šprtka byla pravým opakem krásně opálené Electry...
„Fuj.“
Ohlédla se zpět, při tom pohybu jí zašustily vlasy, vlnité kadeře ropuštěné čokolády.
„Vážně?“
Měla dlouhé zářivě rudé vlasy, které se leskly v záři svíček.
„Ble.“
Její sáhodlouhé oslnivě zářící blonďaté vlasy házely z okna ještě oslnivější odlesky, které se staly osudnými třem sýkorkám a dvěma kosům, kteří zasaženi jejich září narazili do sloupů elektrického vedení.
...
...
„Moment? Tohle zní zajímavě!“
Nejsem úplně masochista. Ty nečekané objevy za ponoření do žumpy stojí.

Z údolí vystoupala mlha. Mží. Démonka je nepohání. Pozornost upíná jinam. Jako by naslouchala celým tělem.
A právě to je přiměje zrychlit kroky.
Kameny se jim sesouvají pod nohama.
Jak může v tomhle rachotu něco slyšet? Zato my děláme hluk na bůhvíjak daleko. Calum se otřese.
Malcolm se stará o Normana, kterému se změnil svět. Ale jeho nemá co rozptýlit.
Normanův otec přece nebyl starý. Proč umřel? Jak asi umřel, když nás teď hlídá... démon.
Kroky v mlze.
Démonka se napne jako pružina. Připravená k útoku. Přízraky v mlze?
Z bílé tmy se vyloupne světlovlasý dlouhán.
„Pískalas?“
Bezpečí se zdvojnásobilo.

Poručík Mary Sue dělá svému jménu čest.
Přestože je klasickou mařenou, byla zařazena do Nebelvíru, k veliké nelibosti profesorky McGonagallove a smutku profesora Snapea (toho času stále pod mařením vlivem; děláme, co můžeme).
Jsouc neskutečně citlivou a vnímající bytostí, postřehla Mary Sue už za dvanáct dní, že ji profesorka McGonagallová nemá ráda, a rozhodla se jí dokázat své schopnosti tím, že se stane zvěromágem.
„Jen si nemůžu vybrat,“ usmívá se. „Budu radši drak? Nespoutaná síla? Nebo lev? Erbovní zvíře Nebelvíru?“
Mávnutí hůlkou...
Hvězdičky...
Smích.
„Vepředu lev, vzadu drak,“ hodnotí Gwen.
„A celá koza,“ přisadím si. „Žij dlouho a v Praze!“

V okolí Zóny se můžou dít divné věci. To nikoho nepřekvapí.
Burácení, které trhá oblohu?
Zase nějaká podělaná bouřka.
Vran se obrací na druhý bok a spí dál.
Druhý den překvapení. V úbočí kopce vyrytá hluboká brázda, plnící se vodou. Na jejím konci kouká z rašeliny špička čehosi kovového.
Vřes se pohne.
Humanoidní postava by byla neviditelná, kdyby na ní neulpívalo bahno.
„Taky jsi utopil tank?“ ptá se účastně Vran.
Kámen vedle něj vybuchne.
„Tak takhle ty...“
Skok. Vran se pokouší ukroutit vetřelci hlavu. Nijak mu nevadí, že to příliš nejde.
Vytrvalost zvítězí.
Návštěvník nepochopil, kdo je tu vrcholový predátor.

Její vlasy jsou zlatavé, její postava dokonalá.
Na svých patnáct a půl roku vypadá neskutečně vyspěle. Její oči planou pradávnou moudrostí, její intelekt je dechberoucí, takže ji profesor Snape okamžitě začne zbožňovat (ale pouze platonicky!) a její částečně vulkanský původ ji předurčuje k nepřekonatelným akademickým výsledkům.
Ano. O Ní ve skutečnosti mluví proroctví. To ona porazí Voldemorta. Protože se narodila, když sedmý měsíc planety Rigel XLIIM vybuchl. Tedy zemřel.
„Určitě jste rádi, že jsem dokázala vytvořit ten složitý časoprostorový portál,“ srší úsměvy, až vyletují jiskérky. „A to mě pan Spock varoval...“
„Kdo, proboha, jste?“ ptá se Brumbál.
„Poručík Mary Sue.“

Pod Normanem se podlomily nohy. Pláče, asi. Calum to neví určitě, ale vědět to nepotřebuje. Obrací se k poslu špatných zpráv a zaváhá.
Copak může seřvat démona?
Mladá žena si ho nevšímá. Její oči zkoumají kopec nad nimi.
„Měli bychom vyrazit,“ povídá.
„Proboha, dej mu chvilku čas,“ vypadne z Caluma.
Tak. Ať ho třeba roztrhne.
„Jsme příliš blízko Zóny.“
To Caluma překvapí.
„Myslel jsem, že hranice je míle daleko.“
„Nikdy nevíš, co projde z druhé strany. Kdo nás může sledovat. Jaké mají plány. Králův život nesmíme riskovat.“
„Nemůžu být přece král, ještě ne,“ vzlykne Norman. „Nebudu to umět.“
„Naučíš se.“

Zamrkám.
Právě jsme utrpěly citát.
Sirael se s nechutí, ale podivným uspokojením stýkala se Serendirem a obden trávila večer s Nicholasem. Všichni její kamarádi se domnívali, že Simona už dávno vymazala ze svých myšlenek, ale právě to byl on, který jí chyběl ke štěstí. Serendira nemilovala, jen ho potřebovala a Nicholas byl jen výborná fyzický společník - o její psychice neměl ani ponětí. Simon a Sirael si vyhýbali, bylo to jako telepatické rozmlouvání a vyhýbání se.
„No to mě podrž,“ chytne se za hlavu Gwen. „Jak se v tom mám vyznat?“
Vytáhnu roli balicího papíru a barevné fixy.
Tohle nedělám poprvé.

Měli by se pomalu obracet k domovu.
Za nějakou chvíli. Zásoby jim zbývají aspoň na tři dny, a to jen pokud nechytí králíka. Okolní kopce lákají.
Calum zaleje oheň a sáhne po vaku. Čas vyrazit.
Pronikavé zahvízdnutí.
Strnou.
Ze svahu nad nimi, tak prudkého, že je téměř neprostupný, sbíhá postava, která jakoby neměla nejmenší strach, že si přerazí všechny kosti.
Asi nemá.
Malcolm přikročí dopředu před Normana. Instinkt staršího bratra ochraňovat slabší.
Příchozí ho ignoruje. Obrací se přímo na Normana.
„Je čas jít domů.“
„Ještě dva, tři dny,“ mávnutí rukou.
„Ne. Je čas jít domů. Teď. Výsosti.“
Svět se změnil.

To, že Gwen občas mizí ke skleníkům, je normální.
To, že jeden z nich začal silně obrůstat agresivními pichláky, bylo divné, ale potom, co průzkum ukázal vevnitř chrupkající dívenku s kapkou krve na prstu byla zároveň vyřešena záhada bujícího porostu a chybějící mařenky.
Líbat ji snad nikdo nebude.
Pak začala s Gwen mizet i San. To bylo divnější.
Přicházím ke skleníkům a jinovatka mi křupe pod nohama.
Překvapuje mě nečekaná aktivita.
„Co to děláte?“
„Sbíráme trnky,“ odpoví Gwen.
„Bude trnkovice!“ těší se San.
„Gwen, tys tu nebohou mařenku navedla, viď. Aby ti ty trnky vyrostly extra rychle.“
„Možná.“
Tak určitě.