Moje články

Střípky a poklady, plechové, napůl zrezivělé krabičky... jedna na kolečkách?
„Tohle je co?“ ptá se Malcolm.
„Vlak.“
„Nevypadá to jako vlak.“
Ostrovan mlčí. Vlak viděl jen na obrázku.
„To je vlak jak býval, víš?“ zapáleně poučuje Norman. Jejich domácí knihovna je přece jen rozsáhlejší. „Když nejezdily na páru. Neměly ani komín, ani ty... táhla na kolech, prostě jezdily jinak. S... elektřinou? A s naftou, jako lodě taky tenkrát, jezdily s naftou.“
Rozhlédne se po místnosti, ale nejsou tu žádné další vagóny ani koleje.
Pokládá hračku, Ostrovan ji bere do rukou.
„Smím?“
„Jasně.“
Zapadá Slunce,“ upozorní Malcolm.
Tak se rozběhli.
Domů.

Že by se měli věnovat tomu zásadním, velkému případu.
To je pravda.
Smrt je důležitá, ale život jde dál.
Zatímco si pomalu skládají stopy, život se otřese a tu máme Vrana. Dělal neplechu? Dělal. Tak se na chvilku zaměstná.
Krátké výpravy do blízké Zóny, něco, co chtěli podniknout odjakživa, ale nikdy se jaksi nedostávalo času.
Běželi, Liška vepředu. Koleje je vedly pohodlnou cestou. Vývrat, druhý, zatáčka... Liška zprudka zastavila a zamyšlený Vran se o to málem rozplácl.
„Hele, vlak!“
Tenkrát... nedojel.
„Super objev.“
„Domů ho neponesu,“ ohradil se automaticky Vran.
„Jasně, vždyť bys ho ani neuzvedl.“
„Tak hele...“
Nenaletěl naposled.

Prozkoumávat začali od těch domků, které vypadaly nejnověji. Očividně tu nebyli první.
První byli samozřejmě majitelé.
Tady se víceméně nedávno spokojeně žilo. Jen cesty se stále hůře udržovaly, kopec byl prudší a obyvatelstvo stále řidší. A starší.
Lidi nevyhnala nějaká katastrofa, ale čistě nedostatečná praktičnost. Měli spoustu času na to, aby s sebou odnesli vše, co mohli ještě použít.
A přece.
Kousky částečně prošoupaného chlupatého koberce. Barevná sklíčka ve dveřích. Lžička s vyraženým nápisem a v kůlně, která kdysi mohla být garáží, poklad největší.
A jak překvapivý.
Nikdy dřív to neviděli, ale na co to je, jistě přijdou.
Boxovací pytel.

Pátá kolej se courá po Prasinkách a my se couráme za nimi. Nikdy nevíš, kdy je něco divného napadne a my jsme tu jednou od toho, abychom to napravily.
Kromě toho courání po Prasinkách je ještě zábavnější než po Zapovězeném lese.
„Nelezte na tu trať, kdo vás má zachraňovat.“
Ignorují mě.
Závory se spouští, v ovzduší se objevují mnozí efektové a na trati se objevuje... létající vlak z Cesty do budoucnosti?
„Jdi ty, crossovere!“
Těsně před ním se zhmotní Hvězdná brána a vlak se propadne do jiné galaxie.
„Tos tomu pomohla, Gwen.“
„Já? Ne.“
„Mno. Teď už se domů nedostanou!“

Liška nápomocně řeší případ pouliční rvačky. Předběžný závěr je „jeden idiot větší než druhý“. Který alespoň částečně inteligentní člověk by si začal s Vranem?
Řešit to musí ona, protože její kolegové jsou zaměstnaní, a který alespoň částečně inteligentní člověk by si začal s Vranem?
Ano, je to monotónní.
Tak, zajistit oba podezřelé... jeden se sotva hýbe, druhého uplatí jídlem... zajistit jejich zbraně...
Na stole se hromadí slušná sbírka tupých předmětů. Pro jistotu je oba ještě prošacuje.
Aha!
„Vrane, řekla jsem vyndat z kapes VŠECHNY zbraně. Co ten boxer?“
„Boxer je pes.“
„To taky. Jak teda říkáš tomuhle?“
„No přece vozdoba.“

Padělání peněz je zločin větší než kdekterá vražda.
Z Gerasdanu dorazil spěšný holub s prosbou o pomoc v pronásledování. Prchající podezřelý má náskok, ale Přeměnění běhají rychleji a mohou si krátit cestu Zónou.
Jestřáb ani nedočetl zprávu a vyběhl. To by tak scházelo, aby mu akci přebrala některé z holek!
Z možnosti se provětrat se neradoval dlouho. Podezřelého lokalizoval brzy... takhle dopadnete, když v rizikových oblastech nepoužíváte detektor a jste obyčejný člověk.
Povzdechl si. Inu, co s ním. Pohřbívat ho nebude.
Doličný materiál vzal zpátky.
Jaké to bylo štěstí, že se opravdu jednalo o padělky, se dozví až po letech.

Schneme a rozehříváme se. Jsme tak hluboko zahrabané v postelích, že i naše deky se schovávají pod svými dekami.
Venku je tma, vítr, a, podle zvukových efektů, i vytrvalý silný déšť.
„Nemůžu usnout,“ prohlásí do temnoty Sanin hlas. „Teeess... řekni nám pohádku.“
„Jo,“ ozve se Gwen. „O jednorožcích... ne, o testrálech. A jednorožcích taky!“
„Žila byla jednou jedna... testrálka,“ spustím, nenechajíc se pobízet. „Byla bílá jako sníh, díky dietě skládající se z Mary Sue. Její křídla jako alabastr, její kopýtka křišťál, její drobná postava výšky pouhých... sakra, jak se měřej koně?“
Nikdo mi neodpoví. Obě spí.
Pak si, samozřejmě, vzpomenu.

„Mám to smutný,“ řekne Liška, když se vrátí z Obanu.
Ten večer sedí ve třech a porovnávají poznámky.
Rezka pokývá hlavou a spustí. Sledovala tu druhou, takřka nezřetelnou stopu.
Na Skye.
Jednoduchý příběh.
Rodina je důležitá. Dobré sousedské vztahy taky.
Když vám rodiče domluví sňatek se sousedovým synem, tak si ho vezmete. A co, někoho si stejně vzít musíte.
Mít rád, nemít rád; láska je přežitek z dob nedávno minulých.
Zvykneš si.
Nezvykla.
Místo toho ji našli v posteli s jeho sestrou; láska, tvrdila.
Pro své potěšení se otočila zády k rodině.
„Už nejsi naše dcera!“ řekli jí. „Odejdi!“
Odešla.

Klackovat se spodním městečkem je docela nuda.
Klackovat se horním městečkem, dávno opuštěnými polorozpadlými domky, je na druhou stranu neskutečná zábava, a protože to tu ostatní kluci neznají, Norman si přisvojil roli průvodce.
„Čím výš se dostaneme, tím delší dobu jsou ty baráky opuštěný,“ mávne rukou ke kupkám kamenů vysoko ve svahu. Těžko v nich poznat úpravné haciendy, jimiž byly před dvěma sty lety.
„To tadyty baráky... táta pamatuje lidi, co tu bydleli.“
„Co v nich asi bude?“ zkoumavě se zeptá Malcolm.
„Coby, pavouci, krysy...“
„Pirátský poklad ve sklepě,“ pronese Ostrovan houpavě melodickým přízvukem.
Shodli se, že má určitě pravdu.

To bude skvělé odpoledne, pomyslel si Norman. Jenže...
„Hej!“
Při zvuku Charlesova hlasu sebou škubl.
„Co je?“ zeptal se opatrně, ale přece jen s částečnou jistotou, kterou mu dávali dva větší chlapci po jeho boku.
„Jseš pěknej neřád, když zanedbáváš svýho bratra. Našel sis kamarády nějaký? Tak já půjdu s váma. Máš se o mě přece starat, nemůžeš myslet jen na sebe... sobče.“
Normana zaplavila zlost. Asi poprvé v životě.
„Já jsem sobec? To ty sám seš sobec. Vod-vodprejskni ty vejš-vejškrabku! Nebo u-uvidíš!“
„To,“ sykavě se nadechl Charles, „si vypiješ. Počkej doma.“
Takže jako vždycky. Žádnej rozdíl.
A přece.
Svoboda.

Počasí se zbláznilo, by jeden řekl.
Kdekoliv jinde než ve Skotsku.
„Ahoj, vodopáde,“ povzdychnu si, když se to na nás spustí. San stačila říct jen „Jej!“ a Gwen jsem neslyšela.
Déšť s větrem byly příliš hlasité.
Boží dopuštění naštěstí netrvalo dlouho a na tři postavy, úspěšně otryskané deštěm, zplna zasvítilo slunce.
„Někde bude duha,“ pronesu do lehkého doprchávání.
„Už zase?“
„Jo, a na jejím konci je ten hrnec zlata,“ vzpomene Gwen.
„Já bych radši něco teplého a suchého,“ jektá San.
„Máš smůlu, hrnec zlata tam bude.“
„Vílího,“ podotknu. „A ráno se změní v listí.“
„Jestli je teplé a suché, beru.“

Po škole se venku ještě klackují. Domů jít zatím nechtějí a jinak... neví kam.
Nesourodá trojice, Malcolm uprostřed jako pojící tmel. Z větší části mlčí, z menší se oťukávají. Žádný z nich neukazuje ostré lokty, nesnaží se ostatní překřičet.
Neznají se, ještě ne. Spojuje je jen to, že nezapadají.
Neznají ho, proto se mu nevyhýbají.
Až ho poznají...
Norman se bojí. Možná oprávněně. Teď je mu s nimi dobře. Uchovat tak ten okamžik navěky...
„Už vím, co uděláme. Vytvoříme spolek pro útok a obranu. Pak si na nás nikdo netroufne, a kdo si troufne, tak uvidí.“
„Napořád?“
„A třeba jo.“

V hospodě někdy slyšíte, aniž vidíte.
„Inu... smířila jsem se s tím. Vnoučata mám od syna a třeba by ji to zvláštní období někdy přešlo...“ starší ženský hlas, jako přešlý mrazem nebo ochraptělý od vyplakaných slz.
„A Eleanor na ni byla hodná, na to nezapomeň. To máš lepší než kdekterej mužskej,“ hlas mladší ženy.
„Říkej si co chceš, ale není to přirozený,“ mužský hlas.
„Mlč, ty se nedokážeš přenést přes to, že ti dala košem,“ mladší hlas je nekompromisní.
„Teď leží vedle sebe... Eleanor snad žádnou rodinu neměla... a přece bych je nakonec nerozdělila.“
Popotáhnutí.
„Hlavně, že se měly rády.“

„Ne, San, sobové do Zapovězenýho lesa nepatří,“ objasňuji. „Špatná zeměpisná šířka, výška i délka.“
„Je samice od soba sobka?“ zamyslí se Gwen. „Ne, to bude manželka od sobce.“
„Sob, sobec, to máš stejný.“
„Sobová? Sobice? Cé je správně...“
„Prostě tu žádná sobka není,“ završím to. „Ani sobec. Ledaže by se tu náhodně ocitl Thranduil na...“
„Veledaňkovi,“ opraví mě Gwen, i když TAK jsem to nemyslela. „Megaloceros giganteus.“
„Aaaaargh!“ podělím se se světem o frustraci z Havraspáru.
V mlze spatříme parohatý obrys...
„Prej sem nepatříš, sobko... sobče, tak odpal,“ zahání ho San.
„Nechci ti do toho kecat, ale to je větev.“

Je podzim. Dny se krátí a mlhy houstnou. O atmosféru je tedy postaráno.
Zvlášť v Zapovězeném lese.
„Ty plíživý pařáty mlhy určitě schovávaj netušený nebezpečí,“ mudruje Gwen. „Moh by tam bejt kdekterej... hrabě Dooku, šel si objednat klony, ale ztratil se, upad mu meč, nemoh ho najít, pak ho našel, ale on mu upad do bahna, takže navlh, teď přemejšlí, jestli s sebou má igeliťák a rejži nebo jestli má k vysoušení použít Sílu... nebo fén. Vždyť je to stejný.“
„Nebezpečí náhodou tuším,“ přidávám se. „V temný roklině, kam Slunce nedosvítí, leží hrobka největšího zla, který tenhle svět poznal...“
„Rowlingový?“

Začátek školního roku přivane vždy několik neznámých tváří.
Plavovlasého chlapce přivezla loď. Cestou ze Severu se stavila na Vnitřních ostrovech.
Je cizí. Do třídy nastoupil o týden pozdě. Mluví s nezvyklým silným přízvukem.
Je to Ostrovan.
Neměl by se s ním nikdo bavit.
Malcolm na to nedbá; baví se z každým.
Norman se přistihne, že žárlí. Malcolm je JEHO kamarád. To bude zase sám?
Ostrovan se na něj usměje a Norman se ve vzdoru ke všem nepsaným pravidlům přidá k hovoru.
Spolužáci se dívají nesouhlasně.
Sice jsou ve hře noví hráči, ale každý by se měl držet svého původního místa.

Liška zvolnila běh kousek za mostem přes zátoku, takže nevypadala jako fitness blázen z jiné doby. Do Obanu vstoupila, aniž by vyvolala nějaké pozdvižení nebo si jí aspoň někdo všiml.
Tady nikoho nezná. Získávání informací bude trvat déle.
Nejdříve je pozná.
To se nejlépe dělá v zařízeních, kde lidé ztrácejí ovládání a zábrany.
Na hampýz si netroufala (příliš náročné), tak si našla práci v hospodě. Tato se pro noblesní nápojový lístek nazývala barem.
Liška byla dobrá posluchačka. Vyprávějícím štamgastům utěšeně přikyvovala, nebo se smála jejich nevtipným vtipům.
S oblibou míchala nápoje, aniž se držela přesně stanoveného postupu výroby.
Nevadilo to.

To, že se situace neuvěřitelně vyostřila, zjistíme náhodou.
Nejdříve to zjistí San a na neobvyklou podívanou reaguje tím, že jde ukázkově k zemi. Gwen se opře o zábradlí a ovívá se vějířem, který sebrala nějaké alternativnější studentce Páté koleje.
Když mluvíme o alternativnosti...
Severus Snape vypadá DOBŘE.
Většina mužů vzešlých z britských škol umí nosit saka, a tedy v nich vypadá dobře.
Kvalitní tmavý oblek s jemným proužkem, masivní hodinky...
Opře se o barový pult, který se zhmotnil ve Velké síni, a představí se (jakoby ho nikdo neznal): „Snape. Severus Snape.“
Načež si objedná martini.
„Houstone, máme tu crossover,“ povzdechnu.

Na jednom konci stolu sedí tři, na druhé jeden. Paprsky odpoledního Slunce šikmo dopadají na stůl a zplna osvětlují tvář vyslýchaného...
Tak takhle přesně nedostanete žádné relevantní informace. Nefunguje to ani na zloděje švestek, natož na podstatnější viníky. Na druhou stranu spoustu podnětů získali tím, že chodili a povídali si s lidmi.
Tady.
Taky jeden tip.
Tip vede o něco dále od domova. Bude zapotřebí výjezd. Našlapovat zlehka.
Musí být opatrní.
Aby nikoho nevyplašili.
Aby...
Liška se na sebe podívá do zrcátka. Malá, neškodná, jen trochu osvěžit rtěnku...
„Jen si tu hezky seďte, žádný spěch. Oban si beru na starost.“

Plachta se zatřepetá ve větru. Přitáhnutí otěže a zase se nadouvá do hladkého tvaru.
Voda bručí pod přídí.
Vzduch se zalyká vůní moře. Svobodou. Klidem, mírem.
Tady ano.
Nebezpečí jsme nechali za sebou, nakratičko.
V takovouhle noc, v takovémhle větru kormidelníka skoro nepotřebuju. Dokázala bych plout řízená pouhou myšlenkou; kormidlo? K čemu.
Znám to tu, kotviště se blíží. Záblesky majáku na levém břehu zátoky jsou čisté a pravidelné.
Na pravém břehu je tma.
Vládne odliv. Nebezpečí?
Napravo cosi zabliká a opravdu; kratší záblesky se přidávají k těm delším.

Teď už to dokážu.
Sama a přece nikdy ne. Jako každá loď.

Sedí v koutě. Její pofňukávání nás vábí jako můry plamen.
Nechceme se jako onen hmyz spálit, tak se opatrně rozhlédneme kolem... nikde nikdo.
„Copak se děje?“ obrátím se k ní, zatímco Gwen vybaluje kapesník, v kterém skladovala snad kilo pepře.
„Jsou na mě zlýýýýýý,“ vzlykne dotázaná osůbka.
„Tvoje kamarádky z Jiskropšouku? No...“
„Vrána k vráně... oči nevyklove,“ podotkne San
„Nechceš kapesník?“ úslužně se nabízí Gwen.
„Néééé. Néééé! Všichni. Všichni jsou na mě zlí. Nikdo se mnou nechce kamarádit. Jsem tak osaměláááá!“
Vytrysknuvší vodotrysky hrozí významně přispět do celkové srážkové bilance místního kraje. Na Skotsko co říct.
„Ósaměláááá!“
Bublání.
„Se nedivim.“

Dolů s kopce, dolů. K moři, ke kamenité pláži. Je odliv; oblé kameny se převalují, chaluhy zanechané zde ustupujícím mořem kloužou.
Nevíš, co je skála, co je kámen, který ti pod nohou uhne. Málem si ukopneš palec.
Norman to tu zná jako své boty. Které si zul a zanechal nad hranicí přílivu. Potřebuje ve tmě cestu cítit chodidly. Neustále se ujišťovat, kde je.
Zkratkou k majáku, pak na zeď vlnolamu. Zapálit světlo.
Malcolm funí vzadu. Tam, kde Norman letěl, on si musí opatrně hledat cestu.
Jednou se tu vyzná stejně dobře.
Teď aspoň doběhne včas, aby Normanovi pomohl na vlnolam.

Kdo byly?
Když se šikovně zeptáte, lidé vám opoví.
Byly to dobré sousedky. I když myly okna co měsíc, takže mně nezbývá než je mýt co čtrnáct dnů, přece mě nemůžou zahanbit přistěhovalci.
Když jim děti pomáhaly na zahradě, napekly jim koláče.
O recept se podělily.
Měly celou jednu kočku, je to kocour, a teď ho krmí Stacy. Když jí to dovolí, tak si ho bere domů.
Bahnění se bály, ale starej Tom jim párkrát pomohl.
Byly milé.
Staly se součástí komunity. Jedněmi z nás. Každý je měl rád.
Každý asi ne.
Slepá ulička? Ne, jen nadechnutí před dalším krokem.

Vražda nebo ne, jinde se život nezastavil.
„Prosím vás, my ho nemůžeme najít.“
Většina lidí začíná od prostředka.
„A koho?“
„Toho velebnýho pána. Dali jsme dohromady peníze, já, rodiče, i tady manžel a tchánovci, jak von je chabrus na nohy, abychom si koupili ten kostel? Ten jak byl tuhle odsvěcenej? Je velkej, můžem dovnitř dostavit patra a my máme velkou rodinu a potřebujem prostor a on říkal, že nám ho převede a my mu teda dali ty peníze a teď nevíme, kde je a ten kostel tam nakonec není!“
Díky bohu za jednoduchý případ zpronevěry. Teď už jen najít lžikněze.

Horká čokoláda?
Odškrtnuto.
Huňaté ponožky?
Odškrtnuto.
Chumlací dečka?
Odškrtnuto.
Skicák a tužky? Herbář na listování, ohmatávání a očichávání? Tři mušketýři?
Odškrtnuto, odškrtnuto, odškrtnuto.
Venku ani tak neprší jako leje, blesky křižují oblohu, hromy bijí, až se bradavický hrad otřásá.
Nám třem to nevadí. Jsme zabalené v kokonu spokojenosti. Jedno křeslo, druhé i třetí, ponořené do zájmových činností.
Návrat k dětství.
D’Artagnan potkává Milady...
Zašmátrám rukou v prázdnu a zklamaně si povzdechnu.
Misku s podloudně se vnucujícím chroupáním jsem ze své rovnice vyškrtla. Nadrobila bych si do knihy.
Tak ji zkonfiskovala Gwen.
Zkoumavý pohled jejím směrem...
„Ani na to nemysli!“
Telepatka.

Do Zapovězeného lesa je zapovězeno courat.
To nás ovšem neodradí (co neuděláme, abychom unikly pištění Páté koleje).
Jsme kvalitně ztracené, dohromady i navzájem, a užíváme si to.
„To jsem zvědavá, co tu můžem ještě najít,“ mudruju, a nevadí mi, že mě asi nikdo neslyší.
„Samý zajímavý věci, určitě. Víly, rusalky bledý? Zákeřně za keřem schovaného Smrtijeda s nabitou a namířenou hůlkou? Pokoutní Znamení zla? Nagini, třeba? Protože na svatého Jiří vylézají hadi a štíři,“ přemítám.
„Je podzim,“ řekne keř, otřese se a porodí Gwen.
„Detailistko.“
Zaskřehotání, při němž tuhne krev v žilách, přichází z louže.
„A hele! Nedostatečně kvalifikovaný vodník.“

Jedním z problémů společné koupelny bývá, že je společná.
Pátá kolej anektovala umývárny od brzkého rána a nám zbyla k bohulibému účelu nejmenší místnosti v domě jen jediná.
A je nás tři. To je moc.
Někdo, jmenovat ho nebudu, je vevnitř a pilně pracuje. Ostatní dvě jsou venku, nezavěšují, jsou v pořadí...
„Už budeš? Potřebuju zalít kaktus!“
„Přepudrovala bych si nos.“
„Křížím nohy už věčnost!“
„Nastane potopa!“
Načež, když dojdou jiná slova:
„Teeeeess!“

„Uklidněte se,“ odpovím bohorovně z trůnu, „snažím se spustit kotvu.“
„Neříká se tomu spíš položit kabel?“
„Neruš ji. Pracuje na transatlantickém spojení.“
Jo, chce to další komůrku.

Někdy to přijde jako úder z čistého nebe. Chceš nechceš, co naděláš?
Někdy to zasáhne oba stejně,
Je to krásné. Je to hrozivé. Je to, někdy, jiné.
Být ten divný.
V hospodě se dozvíte ty drby, které vám ženské neřeknou. Protože chlapi mlčí o úplně jiných věcech.

Hledaly to pravé místo. Nechtěly mnoho, jen společný život. Budoucnost.
Chaloupku a sousedy, slepice, pár ovcí a kočku aspoň na čtvrtinový podíl. Děti asi nepřijdou, i když by se to asi dalo zařídit. Kdyby chtěly.
Říkali chlapi.
Prostředí si bojácně prozkoumávaly.
Po dlouhé nejistotě se usadily tady.
Rezka pokývá hlavou.
„Takže jako normálně.“

„Podívej!“
Měsíční světlo postříbřilo vzdutou plachtu. Loď plula tiše, majestátně, a v silných poryvech větru rychle.
Byla dost daleko a musela být pořádně velká, ale...
„Kvůli tomus mě tahal z postele?“
„Jo, přesně. Připlouvá... ze severu! Ze severu!“
Malcolm zbystřil
„A že v noci?“
„Prej nejstabilnější Zóny,“ odpověděl Norman, opakující to, co vyslechl při večeři.
„Tak to jo. K molu přirazí?“
„Ale ne, přece. Je mrtě velká. Zakotví na bójce, jak ji navedou majáky.“
„Maják,“ podotknul Malcolm.
„Ne, majáky. Potřebuje přece oba.“
„Já vidím jeden.“
Norman vyrazil tryskem.
„Poběž!“
Majáky musí svítit.
Severští musí mít jak přistát.
Dokážou to.
Spolu.

Hospodou se přelévají oblaka kouře.
To ta rašelina v kamnech.
Atmosféra i hluková úroveň se dají krájet. A přesně tak to má být. Vetchý stařec, strážce majáku, sedí u viklavého stolu a váhavými pohyby rozdává karty.
Zase.
V blízkém koutě popotahuje nedávný hráč; právě prohrál veškerou částku odpoledne utrženou za jalůvku.
Zase.
Už teď je zlomený a to se ještě nedostal do rukou své ženě.
Mládenec s mohutnou opicí usedá na jeho místo.
Hraje se.
Zase.
Strážce majáku nepozorovaně tahá z rukávu čtvrté eso.
Hospodské znamení, jednonohý, jednoruký a jednohlavý pirát, varovně skřípe v poryvech větru.
Strážce majáku vyhrává.
Zase.

Kamínky na okno.
Dopadají zároveň příliš hlasitě i příliš tiše. Hlasitě, protože jejich zvuk rozbíjí noční ticho. Tiše, protože je ten vevnitř asi neslyší!
Norman věděl, kde ten nový kluk bydlí. Dokonce i které je okno jeho pokojíku.
Přepažené chodby, kam se sotva vejde úzké lůžko, ale je to samostatný pokoj a tedy může obsahovat platícího studenta.
To, co ale nevěděl, jak si uvědomil, bylo něco jiného.
Za oknem se hýbnul stín a - konečně - ven vykoukla střapatá hlava.
„Jak se jmenuješ?“
„Malcolm. To jsi mě vzbudil proto, aby ses mě na to zeptal?“ zaznělo rozespale.
„Ne. Pojď, to musíš vidět.“

„Ještě jedou pro fšechny dokola, pane vlchní!“
„Tak jo!“
„Slunéčko, slunéčko, když ty se čéééérvenááááš!“
Melodie vraždila tón a slova smysl. To už se tak někdy stává.
V hospodě.
Když sedíte v koutku a...
... pijete jablečnou šťávu, která má stejnou barvu jako whisky, co se jí nalévají ostatní. Vysloveně proto, abyste se neopili, ne že by vám snad whisky nechutnala (rouhání)!
Jestřáb se nudil. Hladina krve v alkoholu u spolusedících klesla natolik, že už nebyli ani zábavní.
Ale jak odsud ven, aniž by urazil?
Nápad.
Postaví se, protáhne se... sedne si...
Strašlivé zakvílení.
... na dudy.
Vyhodili ho.
A měl klid.

Gwen se hihňá naprostým nesmyslům a není to hihňavou vodou. Taky se kouká ke stropu, mává si před očima rukou a brouká: „Rozmarýna, rozmarýýýýna, roz-ma-rý-na.“
San si mě použila místo anglického výkladového slovníku, načež vyplivla několik středně vulgárních slov, hystericky se rozesmála a na plné pecky začala vykřikovat: „Já bych nikdy Padesát odstínů nečetla! Takovou urážku ti nezapomenu! A tohle je horší!“
A to z nás snese nejvíc.
A já se asi po osmé vracím ze záchoda, nebylo mi nic, je mi lépe, a uvažuji, jestli se FAKT můžu otrávit vodou.
My jsme tu My Immortal drinking game neměly hrát.

Globální oteplování, neglobální oteplování, světová kalamita, nesvětová kalamita, Golfský proud se stále spokojeně svíjí kolem břehů bývalého západního Skotska. Přináší teplé a vlhké podnebí; relativně k zeměpisné šířce, a je zodpovědný za nadšené bujení cesmín, arukárií a znechuceně, avšak přežívající smutné palmy. A vůbec za podnebí, kde potřebujete sušičku na to, aby vám po sklizni uschlo obilí.
Jeho efekty se dávno propsaly též do lidové slovesnosti.
Další jistotou je latentní xenofobie průměrného omezeného jedince, s oblibou sdílejícího své názory.
„... a můžou za to ti cizáci z jihu, to je jistý, jakože je ráno mlha.“
Rezka se podívá z okna.
„Není.“

Charles si někdy nedá pokoj.
Tyčí se nad Normanem o dobré dva palce a je fakt, že mu život asi přijde nefér.
Je ten vyšší, silnější, hezčí, chytřejší... ten druhý. Svou frustraci si tedy vybíjí na tom, kdo - tak hrozně nezaslouženě! - má získat vše.
Nebo nemá?
Drby nebo ne, byla to munice pro jeho zbraň. Nabil jazyk a po večeři tiše spustil.
„Tak nás prej zase čekaj nějaký ty změny.“
„Hm.“ Norman ho ignoruje.
„V dědictví, víš.“
„...“
„Jako to bejvalo kdysi. Nebude dědit nejstarší. Ale ten nejschopnější.“
„Tak si to vem!“
Výsady prvorozeného by s radostí vyměnil za dobrého bratra.

„Já nevím,“ Gwen si zadumaně cvrnká s jakýmsi předmětem.
„Co zase?“
„Mám se ho zeptat, nebo se ho nemám zeptat?“
„Koho na co?“
„Snapea. Na ty divný poměry přísad,“ cvrnkne Gwen zase do... jasně, mločího oka.
„Jakože jsou tělesný součástky různejch jedinců stejnýho druhu různě velký? Ale výsledky jsou vždycky stejný?“
„Mno.“
„Jestli chceš riskovat, že tě seřve...“ pochybovačně prohlásí San.
„Snape na studenty řve,“ pokývám hlavou.
„Na mě ne,“ Gwen se zatváří rozpačitě. „Asi že nejsem student?“
„Snape řve na všechny,“ vztyčí San prst.
„Na všechny, kteří mu nenabídli útočiště před studenty,“ podotknu. „Změnilas zákonitosti světa.“
„Jo. A co?“

Do vyššího stupně vzdělávání se z nějakého tajemného důvodu hlásí spíš děvčata.
Norman se rozhlédl kolem. Moc kluků ve třídě neviděl (aspoň se letos vyhne Charlesovi!) a ti, které znal, se mu pohledem vyhýbali.
Nováček ne. Ten se na něj usmál.
Aspoň někdo.
Zvonek je vypustil do svobody v několika chumlech a trousících se jednotlivcích.
Norman se přimknul k záchraně.
„Nechceš si jít zakopat?“
„Musím zkontrolovat kuřata, jestli maj v líhni dost tepla.“
„A můžu s tebou?“

Nezvyklá stavba. Smrdí. Divně.
„Teda... co to je?“ ptá se Norman.
„Kurník, přece. Ty neznáš kurník?“
„Ne.“
„Kde jsi vyrostl, símtě...“
No právě.

Chlapi se scházejí v hospodě.
Ženské se... scházejí.
Společenská činnost. Ruce i jazyky se míhají. Takové setkání vždy vygeneruje spoustu práce.
A klepů.
Nic nedělají radši než zaučování nové generace.
„Takže, děvenky, to vezmeme...“
Liška si klepů všímá. Umí je číst; příběhy i vypravěče. Poznat, který má podstatu a který se jen plácá, aby řeč nestála.
Rezka sociální nuance nevnímá. Všímá si jiných věcí.
Zalesknutí šperku.
Stříbrný přívěsek odlitý podle korálu z ostrova Skye.
Stopa?

Táčky jsou vysloveně ženské. Kdyby se objevil muž, všechno zmlkne.
Zatímco se děvenky učí, jak správně loupat rebarboru, Jestřáb sedí v hospodě.
Prý to nevadí.

„Já z nich nemůžu,“ povzdechne si Gwen, když úroveň štěbetání Páté koleje už zase převýší rozumnou hlasitost. „To je hrozný hejno Mařek.“
„Ty, Tess,“ obrátí se ke mě San, „proč tu vlastně není žádnej chlap? To nepíšou fanfiky? Nebo všichni píšou dobře?“
„Ale né, kluci píšou taky blbě,“ potřesu hlavou. „Akorát jako úplně jinak blbě než holky. Lítaj střeva, krev a gramatický chyby. Jo, a taky je to emočně plochý...“
„Ale aspoň jeden kohout v tom kurníku by se hodil. Ať je na co koukat.“
„Kohout? To by nebyl kohout. To by byl osamělej...“
„Vlk?“
„Ne. Vůl,“ završí debatu Gwen.

Vážně není vůbec fér, když je váš mladší sourozenec větší a silnější než vy.
Charles dával Normanovi znát svou fyzickou převahu až příliš často.
Třeba teď.
Strčení, pád.
„Zase jsi zakopl?“
Posměch.
Norman se snažil nebrečet.
„Hovado neohrabaný. Jseš k ničemu.“
„Ty sám seš k ničemu. Srabe. Dovolovat si na menší.“
Tenhle hlas neznal.
Samozřejmě, do školy přijíždějí přespolní. Neví kdo je kdo, od koho je lepší držet se dál.
„Pch,“ odfrkl si Charles, ale před viditelně vyšším chlapcem ustoupil.
„Jen počkej. Já ti to spočítám.“
„To se uvidí,“ nováček se tvářil zarputile. „Aby se ti to jednou nevrátilo.“
Vrátí.