Moje články

A potom začne pršet. 
Ponožka visí na plotě.
Kolem West Highland Way se nacházejí někdy běžné, někdy záhadné věci.
Ztracené stanové tyče. Odložená hůlka. Zapomenutý stan v obalu, někomu vypadl při odpočinku.
Sluneční brýle, mnoha značek. Levé sluchátko airpodů.
Plyšáci; jeden doháněl svou majitelku díky facebookové komunitě, která zprostředkovala jeho předávání přes asi pět různých osob.
Platí pravidlo „Leave no trace“. Nálezy je záhodno sebrat a odnést na nejbližší vhodné místo; známý hotel, informační středisko nebo proslulé bistro. Oznámit místo uložení na facebooku.
Ponožka doputuje do Tyndrum Inn. Ubytují ji v sušárně.
Je tam fajn.
Potká tam další liché souputnice.

V těchhle místech nikdy nebyli. Jsou ale ještě v bezpečném území.
Zatím.
Trénované oko odhalí pozůstatek dávné stezky. To ty úpravy ve skalách. 
Vyšplhají po neumělém schodišti, stupně jsou vysoké, tvořené nerovnými kameny. Otevře se pohled do dálky. Tmavá linka v dáli jim potvrdí, kde jsou.
Železnice.
Po chvíli dorazí ke zbytkům budov.
V tu chvíli se spustí vodopád.
Prastará stanice má propadlou střechu, cihlové stěny nepůsobí stabilním dojmem.
Nakonec zalezou do dřevěného domečku. Déšť buší do plechové střechy, která teče, ale poskytuje útočiště před tím nejhorším.
Dávné kuřince už nepáchnou.
Noc tu ale trávit nebudou.
I když detektor mlčí.

Stezka čvachtá. Moc je to nepřekvapuje, je to tu obvyklý stav věci. Vystoupali údolím nahoru, stezka splynula s rašelinou, musí dávat pozor na každý krok. Překročí potok, tady je půda víc kamenitá, ovčí stezičky dávají mylný dojem snadné prostupnosti terénu. Je nezvyklé dusno. V bezvětří vylezly muchničky. Jazyk se lepí na patro. 
Přestávka.
Koluje měch s vodou, z potoka se napít nechtějí. Pramení daleko, nemůžeš tušit, jestli proti proudu neleží chcíplá ovce. Calum vytáhne sušené maso a nabídne ostatním. Žvýkají ve stoje a pozorují úsek, který prošli. Nikde ani noha.
Norman rozdá jablka. Chroupou.
Svět je fajn.
Žádných slov netřeba.

Potřebuješ stihnout otvírací dobu sportovního obchodu. Pořád nedůvěřuješ svým botám. 
Dvacet kilometrů máš za sebou. Jdeš po značené stezce, poprvé. Obcházíš město.
Most zmizel a je tu brod. Kurnik.
V obchodě máš třicet minut. Zanecháváš loužičky. Vhodné boty samozřejmě nemají. Kurnik.
Doplňuješ zásoby. Tělo prohlásí, že potřebujeme octové brambůrky a jahodové mléko. Vývařovna ti zavře před nosem.
Kurnik!
V hotelu do sebe cpeš brambůrky a zapíjíš mlékem. Tělo je spokojené. Krátké zdřímnutí, večeře, výborná polévka. Je tu i Simon a Francouz, dorazili až po tobě. Je to fajn večer.
Cestou na pokoj zjistíš, že se ti začaly rozpadat boty.
KURNIK!!!

Nejhorší je to štěbetání.
Jasné hlásky se daleko nesou. Zapomeňte na fyziku, která tvrdí, že za chladných ran nejdále dosáhnou hluboké tóny.
Taky to může být magie, vole. Nebo je možné, že se nám Bradavice za něco mstí. Nebo si z nás prostě utahují.
Hlasitost je přesně taková, kdy vás už vzbudí, ale ještě nedokážete pořádně rozumět slovům, takže se může skvěle rozvinout paranoia.
Docela určitě vás totiž pomlouvají.
Ležím v posteli, tisknu si polštář přes uši a modlím se, aby přestaly. Co hlučej takhle ráno? Vždyť je neděle!
Nakonec to vzdám a vypotácím se s postele.
...
Ony obsadily koupelnu!

„Je ráno.“
„Sem, nahoru, žádné pištění nedosáhne a je to moc schodů na to, aby mě tu někdo rušil. Celé to tu vypadá zatraceně dobře.“
„Zuřivým máváním vytváříte větrné proudy, které odfouknou midžiny.“
„Skřítci stávkují, asi. Teda oni ani tak nestávkují, jako odmítají dále poskytovat veškeré služby Páté koleji, například prádelnu, no to teda nevím, co jim asi provedly, napadá mě několik možností. A nebudou to papírové kapesníky nechané v kapsách.“
„Nevím, co hulí, ale mohla by se podělit.“

Některé věty prostě skončí na podlaze střižny.

„I dál.“

Nejsou dost dobré, nebo je jich jednoduše příliš.
I to je život.

Bolí tě nožičky. To ten asfalt. Chceš jít po krajnici, ale uhýbá.
Naštěstí se brzy ponoříš do parku. Míjíš bitevní pole, kde Robert Bruce dostal na zadek. Pak i jezírko, kam odhodil meč.
Žádná víla ti ho nepodává.
Jdeš po stezce vinoucí se vřesem. Pod nohami krásně pruží. 
Zamávají první domečky Tyndrum. A náhle... jsi v civilizaci.
Z vyhřívané vířivky se ozývá hlasitý hlahol. Lidé volají na psy. Řidiči nadávají chodcům.
Hluk.
Jsi jen kousek od hotelu, odpočinku, od jídla. Ale do světa slov se ti nechce.
Přece nemusí každý hned říkat to, co mu proletí hlavou.
Bolí mě nožičky.

Jeden by řekl, že po těch letech vstávání jsem si na budíček zvykla.
Jeden by se pletl.
Doploužím se do Velké síně a nepřítomně zírám na prázdný talíř.
Ten se brzy zaplní.
Poslyšte, ta magie má něco do sebe!
Naleju si horký čaj, nasypu lžičku cukru (jen jednu, nebo mě nechtějte vidět), přidám mléko, napiju se... začínám se cítit jako člověk.
A podívám se na San.
Vypadá zoufale a zkoumá všechny konvice v dosahu. 
„Ono není?“ zaúpí a zatváří se jako postavička z anime. Pak její pohled padne na Pátou kolej.
„Ony ho vypily! No počkejte!“
Asi se trochu bojím.
 

Cesta s kopce je únavná. Zde les ještě je, ale víš, že brzy nebude. Stezka je zasypána krvavě rudým jehličím, z kterého trčí bílé kameny, občas vykoukne černé bahno. Barvy jsou nerealisticky intenzivní.
Tenhle celý úsek je delší, než pamatuješ. 
Les nahradí poušť, vybělené větve vypadají jako kosti.
Skrze ně prorážejí zelené semenáčky.
Sklesáš poslední úsek,  jsi pod viaduktem. 
Přejdeš silnici. Za ní je další cedule.
Náhradní trasa je stejně dlouhá a příjemnější než ta správná; dnes už tě žádné velké stoupání nečeká.
Bohužel, ani občerstvení ne.
Proslulé vigvamy jsou už dva roky zavřené.
Jestlipak tady ještě někdy bude Cafe?

„Jak dlouho bude ještě předstírat mrtvolu?“ zajímalo Vydru.
„Asi dokud ho to nepřestane bavit. Nebo nás,“ ušklíbl se Vran. „Zatím jsme mu akorát probrali kapsy. A tlumok,“ ukázal na hromádku věcí položených na stole. 
Vydra se k nim přesunula, třeba najde nějakou stopu, které si ostatní nevšimli...
Dávno zapomenutá vůně ji udeřila do nosu. Rozklepaly se jí ruce.
Není to...?
„Kafe,“ vydechla. Rychle se kolem sebe rozhlédla. „Musíme být opatrní. Co když je otrávené? Mělo by se otestovat, hlásím se jako dobrovolník...“
Lidem nález neohlásí. Stejně nemají o existenci kávy tušení.
Všechno vypijí sami.
Teď mají na zajatce víc otázek.

Cvakla klika. Vran prudce pozvedl hlavu, připravený vystartovat, ale hned se zase uvolnil a na jeho tváři se objevil široký úsměv. Do místnosti vklouzla Vydra, z ramen shodila navlhlý voskovaný plášť, nalila si lipový čaj a usadila se. Vrana pozdravila kývnutím.
„Copak se děje?“ zeptala se Jezevce.
„Máme zajatce,“ zněla odpověď. „Zaútočil na Zrzka a bůhví co dělal předtím.“
„A heleme se, ten je z Jihu,“ ohodnotila situaci Vydra.
„Ty ho poznáváš?“ udiveně se zeptal Vran.
„Ty ne? Strávils tam víc času.“
„Já si kluky tolik neprohlížím,“ pokrčil rameny Vran.
Co se dívek týče, má je prostudované do sebemenších podrobností.

Opět vyrážíš první.
Neprší.
Cesta je dobrá, jdeš plání, kopečky, vedle hučí silnice.
Přes holé větve stromů vidíš Falls of Falloch, vzácný to pohled.
Sérií podchodů, z nichž jeden je nizoučký, se dostáváš za silnici a železnici, pak stoupáš nad místní farmu.
Slunce zlatí kopce a ty se těšíš na přestávku za polovičním bodem Cesty, jak je les.
Zrada.
Les je položen, všude cedule, pozor, nebezpečí, choď jen tam, co je to povoleno; taky je tu bahno a odpočinkové místo je v něm utopené. Překonáš vrchol, další cedule, sem nechoď, jdi tam.
Je třeba číst všechny.
Některé jsou překvapivě absurdní.

Nastala nečekaná událost.
Na stole se mi objevila dobrá fanfikce. Sakra dobrá fanfikce!
Její nevýhodou je, že je dlouhá.
Nevím, jak vy, ale umím bez problémů číst za chůze, a to i do schodů, a to i jezdících a experimentálně ověřeno též měnících polohu. Občas se uchechtnu, narážím do nejmenovaných studentů a profesorů a podobně.
Náhle (asi v šest večer) tma.
Nemám dočteno!
„Je noc po svaté Hedvice
Na nebi temném hlubokém
Chvěje se světlo Měsíce
A letos jako před rokem
Nad močálem rej bludiček!“ deklamuji.
„Co to má dělat?“ ptá se zvědavě San.
„Světlo!“
Nedělá.
Ale Gwen má baterku.

Snídaně byla mizerná, ale to je tady už podruhé, takže žádné překvapení.
Co tě trochu překvapuje, je Francouz.
V hotelu večeřel, spal na břehu řeky pod ním, v dešti, a ráno si přišel na snídani a ZAPLATIL JI. Chudák.
Všechno má promočené, doporučuješ na další noc ten hotel, v kterém budeš bydlet (a Simon), který je mnohem pohodovější než zdejší nabubřelost.
Sarah asi tábořila na druhé straně řeky, aspoň tenhle plán řekla Simonovi, když ji ráno potkal.
Až šedesát procent lidí, co začnou West Highland Way to vzdá.
Když přemýšlíš, který z vás to bude, zas tak široký výběr nemáš.
 

Norman má jasno. Králem se ani tak nestáváte, jako rodíte. Mohl by přepustit trůn Charlesovi, ale nemá důvod.
Calum má méně jasno. Jako šlechtic z Vnitřních Ostrovů, a vzdělaný k tomu, patří mezi ty, z nichž jeho laird bude vybírat své nástupce. 
Ale jistota to není.
Malcolm... vždycky chtěl být poslancem.
V příštích volbách už bude moct volit.
V přespříštích kandidovat.
„Nebylo by skvělé, kdybychom se sešli v parlamentu? Já za farmáře Středu, Calum za šlechtice Vnitřních Ostrovů...“
„A Charles za šlechtice Středu?“ promluví Norman.
Pak se zaškaredí.
„Bůh chraň.“
Za pár let bude každopádně zajímavý souboj o voličské hlasy.

Některé frekventantky Páté koleje trvají na tom, že budou mít domácí mazlíčky.
Draci jsou nezákonní a velcí, s koněm se nepřemístí a do krbu se nevejde, ale krkavec, krkavec není špatný!
Dokonce se může naučit opakovat slova po způsobu papoušků. Třeba vaše jméno. Nebo požadavek.
„Candy, Candy,“ opakuje své jméno jedna.
„Can.“
Úplatek bonbónem.
„Candy.“
„Can.“
„Nic nedostaneš. No, zkus si říct o bonbon.“
„Bom.“
„To máš složitý,“ vložím se do výuky, „moc slabik. U nás se říká bonbónu ko.“
„Ka.“
To už je lepší.
„Candy. Dát. Ka.“
„Cože?“
„Koukej dovalit bonbon, káčo.“
Krkavce bych nechtěla. Je nějak moc chytrej.

Malcolm pospíchal, do kopce. Na předchozí zastávce nechal měch s vodou a všimnul si toho až příliš pozdě, takže se musel vracet. Teď je sám a snaží se dohnat ty dva.
Jako vždycky.
Cítí roztrpčení.
Vždycky jsem ten, co se stará. Co chrání.
Calum je šlechtic.
Norman bude... ne, je král.
Já jsem rybář.
Vždycky v jiném světě. Na jiné pozici. Přátelství a rovnost dětí nemůžou přežít dospělost. Cítí to v krvi, ty generace, které znají jen podřízenost...
Potřásl hlavou.
Tohle přece vůbec není pravda! O jakých nesmyslech to tady přemýšlím? Dělám si to sám!
Volání.
„Malcolme?“
Počkali na něj.

Popíjíš čaj a kocháš se výhledem do průtrže.
Po dvaceti minutách dorazí Francouz. 
Nabízíš místo u stolu a čaj, ale rovnou pokračuje.
Po dalších deseti minutách je tu Simon.
Nabízíš místo u stolu a čaj, s díky přijme.
Po dalších deseti minutách je dopršeno a čaj dopit. Vydáváte se dál, dáš mu náskok.
Chceš se s jezerem rozloučit o samotě. 
Klesání do Inveraranu trvá věčnost, krajinou jako z oka vypadlou Rohanu. Začne les, velmi silně si připadáš jako Bilbo. Cítíš únavu, ale nechceš, aby to skončilo.
Dnes bydlíš v hotelu, který těží ze své pověsti.
Kecá, stejně v něm nestraší.

Člověk si někdy říká, jak může být většina Páté koleje z nejvyšších společenských vrstev a jestli je to vůbec statisticky možné. Dobře, vyrovnává to menšina, který pochází z nuzných poměrů; jsou chudé, tak chudé, jejich rodiče jsou taky chudí. I jejich kuchařka a zahradník jsou chudí, ach, jak jsou chudí. Mají jen tři skříně šatstva. Se zrcadlem, v kterém se shlíží, když popisují svoji postavu.
Povzdychnu si.
A s tímhle, prosím, musíme sedět u večeře.
Večeře vypadá dobře!
Jedna z nich, držíc příbor v úchopu vztyčenými malíčky, asi aby se neušpinila, do svého talíře zakrojí...
Au.
Takhle se špagety nejedí.

Zrzek je pořádně naštvaný.
Na sebe. 
Kdyby se Racek zlobil, tak by se mohl vymlouvat, že ještě pořádně není ve své kůži, že hlídal možné vetřelce zvenku a ne utíkající kluky zevnitř, že nikdo neříkal, aby ani na chvíli nezamhouřil oči...
Racek se nezlobí, ale Zrzek ví.
Po zranění cítí jen nepohodlí, neměl se soustředit na jediný směr a když je na hlídce, tak by neměl ani zadřímnout.
„Někdo by se po nich měl podívat,“ povídá Racek a Vran zbystří.
„Vezmeš si to na starost?“ otočí se Racek k Zrzkovi,.
„Rád.“
Když bude mít co dělat, nebude se moct užírat.

Druhá půlka končí krátce za žebříkem.
Ano, je zde žebřík, ale to tě nepřekvapí. Jen se usmíváš při myšlence na ty, kteří tudy (někdy, zřídka) táhnou kolo.
Je ještě vlhčeji, klesáš , poté stoupáš potokem, který se tváří jako stezka.
Za horizontem začínají vykukovat střechy budov, ale nikdo tu nebydlí. Kromě ruin je zde i bothy, tvůj cíl. Budou dvě hodiny, podle předpovědi počasí se z mírného deště má na čas stát slejvák a ty se tu vhodně naobědváš.
Otvíráš dveře, posouváš stůl i židli, vybaluješ oběd. Udeří druhá a brutálně se rozprší.
Přesně načas.
Norští meteorologové si spravují pověst.

Plášť je náhodou úžasná věc, je teplý, stíní a ještě vypadáte nezměrně drsně když vlajete při přesunu z místa A do místa B.
Pláště, avšak, mají určité problémy, když je neumíte nosit.
Například když se v nich usadíte a předtím si je neurovnáte.
Pátá kolej seděla a teď je zmačkaná.
Bohužel se jim povedlo zprovoznit žehličku, neptejte se mě jak. Zmačkání je velké, času málo, nastavily vyšší teplotu...
No a teď smrdí jako spálená ovce a aby sháněly nové pláště.
To my s Gwen je večer hezky pověsíme a případně postříkáme vodou z rozprašovače a ráno jsou jak ze žurnálu.
 

Pootevřely se dveře, Zrzek strčil hlavu dovnitř a zuřivě na Racka zamával.
Asi mu něco chtěl.
Ve vedlejší místnosti stál královský syn, ten mladší, a tvářil se napůl rozpačitě a napůl výbojně, jak už to někteří mladící dělávají. Zrzek seznámil Racka se situací.
„Takže vyrazili do kopců,“ shrnul Racek problém.
„Jo. Asi byste měli jít za nima. Kdyby je někdo sledoval,“ řekl Charles.
Racek si prohrábl vlasy. Tohle byla asi nejhloupější věc, kterou mohla trojice udělat. I když oni to nevěděli. Neměli všechny informace.
„A tys nám jejich tajný plán přiběhl za tepla říct?“
„Bude to tak pro ně lepší.“

Tři kilometry jdeš hodinu, a to máš dobrý čas.
Drobně prší.
Vodopád před Inversnaidem hučí, valí se jím záplavy vody. Asi je mokro.
Před hotelem, pod střechou, sedí na betonu Francouz a vaří těstoviny. Když se mu chce zastavovat...
Zamáváš a pokračuješ, jen v chůzi slupneš mandlovou tyčinku.
Teď to začne. 
Nahoru, dolů, prudké schody nebo už je to skála? Útočící komáři; v únoru? 
Můstky, kořeny, bahno, horolezení, na zádech jedenáct kilo.
Po celé věčnosti se pěšina narovná.
Pláže.
Tady často odpočívají lidé, kteří myslí, že mají nejhorší za sebou a chtějí se odměnit.
Po pravdě, teď jsi v půlce.

„Né!“ plesknu se do čela. Za chvíli bude placaté.
Gwen stoicky mlčí a určitě si myslí, že si za to můžu sama.
„Já se ti divím, Tess,“ povídá San, „že se takhle mučíš. Co je to teď?“
„Co by to mohlo bejt, při neděli,“ zazoufám si, „náboženská fanfikce.“
„Jako fanfikce na bibli?“ zbystří Gwen. „To by nemuselo bejt úplně blbý. Teda podle toho, jaký zvuky vydáváš, tak to JE úplně blbý.“
„Ne, Harry Potter náboženská fanfikce. Zase ho někdo touží spasit.“
„Lepší než ty druhý. Ty stanictický.“
„Saténový? Jasně. Tenhle to aspoň myslí dobře, ale...“ potřesu hlavou. „Furt nechápu PROČ.“
 

Tak začíná každá věštba.
Jednou.

Jednou se narodí dítě, které bude mít nečekaný, skrytý dar. Dokáže spojovat světy. Ucítí Zónu a najde bezpečný průchod, pro sebe i další. Bude obyčejným člověkem, ale v jeho duši bude rezonovat něco navíc.
Jeho talent otevře nové stezky, přinese jistotu v temnotě a Úsvit nového dne.

Zní to hezky a jako něco, co lidé potřebují.
Démoni na věštby nevěří. Příliš často viděli, jak je lidská - i nelidská - existence křehká. Vyvolení umírají, než se nějak projeví.
Lidé ale zaslouží naději.
Proto je zapotřebí udržovat věštby naživu.
Nikdo to netuší, ale tahle se vyplní.
Aspoň trochu.
 

Profesorka Trelawneyová už zase jede. 
„Ve vaší budoucnosti vidím veliké věci,“ básní, hledíc na mě zamženým pohledem. „Budete jednou z nejslavnějších osob historie. A kdyby jen jedné, mnoha historií.
Vidím prchajícího Voldemorta.
Vidím zářící meč ve vaší ruce.
Vidím zlatě se lesknoucí Prsten.
Vidím třpytící se loď plující ve vesmíru.
Vidím nesčetná vítězství, všechny světy vás oslavují!“
„Já vím,“ povídám skromně.
Od čeho jsem Mary Sue.
Profesorka Trelawneyová zamrká a probere se z transu.
„Ach, já hloupá, promiňte, co jsem to říkala? Ta věštba nebyla pro vás. Jen jsem se spletla.
Myslela jsem si, že zde sedí nějaký... Chuck Norris.“

Když na vašeho člověka, bezdůvodně, zaútčí démon, kterého neznáte, a když se dotyčný ubrání, tak spáchá sebevraždu...
Racek se zamyšleně díval na bezvládné tělo.
Pak si k němu přiklekl a spoutal ho.
„Jo,“ pokýval hlavou Vran, „taky jsem na to myslel.“
Někdy byste ho kopli.
Jaká je pravděpodobnost, že zajatec objevil nějaký určitý jed, který působí na démony? A jak ho asi mohl vyzkoušet? A proč by ho s sebou vůbec měl?
Mrtvolu jen hraje.
Ale nemusí tušit, že to vědí.
Jen ať si nalhává, že je oklamal. O to větší může být jeho překvapení.
No, někdy byste Vrana kopli.
 

Ráno vyrazíš nechutně brzy. Čeká tě dlouhý den. Břehy Loch Lomond mají svou pověst.
Nejdeš tu poprvé.
Lesní cesta pomalu stoupá. Mineš rozcestí, kde se můžeš rozhodnout mezi „high“ a „low“ road. Jdeš tou snazší, horní. Peklo si užiješ později.
Asi po čtyřech kilometrech se cesty opět spojí a začne ochutnávka.
Proplétáš se mezi stromy, překračuješ kořeny, opatrně kladeš nohy na kluzké kameny.
A už zase máš společnost. Dohnal tě Francouz.
„Je to tu obtížné,“ povídá.
„To ještě nic není,“ upozorníš ho, „za Inversnaidem je to horší.“
„Doufám, že je hotel otevřený, chci se tam naobědvat.“
Není.
Nechtěl to slyšet.

Sedím na Astronomické věži a kochám se výhledem.
Všechno odtud vypadá až neskutečně dobře. Celý tenhle svět, a to i s Voldemortem, má svou nepopiratelnou přitažlivost. Vtáhne tě.
Koneckonců, o tom Harry Potter je. O tom, že být jiný je v pořádku. Že ti Jiní jsou součástí úžasného, fotogenického a magického světa.
Tohle chceme slyšet. My, Jiní.
...
Stejně, když to tak vezmu, mám ale radši tu o tom jak hloupý Honza Luke Skywalker osvobozuje princeznu Leiu Organu, kterou unesl temný rytíř Darth Vader za pomoci kouzelného dědečka Obi-Wana Kenobiho a přitom musí zabít strašlivého draka Hvězdu smrti.
Je mnohem realističtější.

Některé otázky se opakují.
„Jdu v (termín). Co mám čekat?“
Vyvoláš svůj Druhý pohled a píšeš:
„Bude nejčastěji mezi osmi a patnácti stupni. Někdy bude i mrznout, zvlášť v noci. Taky bude přes dvacet stupňů. Očekávej drobný i silnější déšť a vítr, který zvlášť na exponovaných místech bude foukat proti tobě.
Potkáš cestou lidi, s kterými vytvoříš novou rodinu. Budete se navzájem podporovat a povzbuzovat.
Čekají tě zranění, bolavé nohy a záda, puchýře. Budeš to mnohokrát chtít vzdát.
Uvidíš neskutečně úchvatné pohledy, ale taky se budeš plazit bahnem a potácet v mlze.
Celé si to hrozně užiješ.“
Vždycky máš pravdu.

Sedíme v naší místnosti. San zuřivě vybarvuje své skici, Gwen listuje nějakým herbářem či co to je a já... 
S povzdechnutím se zahledím na kupičku papírů.
Fanfikce jsou nebezpečný!
Nejdřív je čtete, protože jste zamilovaní do (jedno jakého) Světa a původní autor prostě nenapsal všechny příběhy, které ten svět obsahuje.
Chcete dobrý příběhy!
Pak narazíte na špatný.
Pak narazíte na až tak špatný, že je to k smíchu. Začnete je sbírat, rochnit se v nich, vyměňovat si je s podobně postiženými... Psát komentíky! A glosy!
Nakonec jsou všude a vy se jim nemůžete vyhnout. Přilétají další a další.

Litujte mě!
 

Rozhodli se pro jistotu zmizet.
Nedělali si iluze, že by stráž svedli ze stopy na dlouho. Ale to bylo součástí plánu.
Jak řekl Calum: „V kopcích není nikdo a každého si všimneš. Tady jsou všichni a nevšimneš si nikoho. Pokud králova smrt nebyla nehoda...“ (protesty obou bratrů) „... budeme skvělá návnada. Démoni se pak postarají o zbytek.“
Sliby o tom, že Normana dokážou s Malcolmem ochránit, nepronášel. Nechtěl o tom přemýšlet.
„Dejte na bráchu pozor,“ chytil Charles odcházejícího Malcolma.
Ten se rozhlédl a polohlasem pravil: „Poslyš... toužil ses stát králem. Tak když nám to nevyjde, máš šanci. Nechtěls to tak?“
Chtěl.

Dav zůstal u parkoviště. Ty pokračuješ dál.
Mineš značenou odbočku do kopce a zůstaneš na břehu jezera, ušetříš tak dobrou půlhodinu.
Na liduprázdné oblázkové pláži potkáš fotografa s prastarým středoformátem. Tady je minulost živá.
Zbývá čtrnáct kilometrů. 
Kus před posledním stoupáním tě dojde další Chodec. Trochu frustrace; toužíš po samotě.
Míří na stejné ubytování, jako ty.
Větší frustrace; toužíš po samotě!!!
Je rychlejší než ty, ale nechceš se ho do kopce pustit. A pak to už jde samo. Kilometry mizí.
Hledáš samotu, ale potkáváš lidi. Se Simonem se příští dny se budete vídat pravidelně.
Taky chtěl samotu.
Našli jste se.

Malcolm se vrátil do pokoje s nepříjemným pocitem mezi lopatkami.
Naučím se to. Jednou. Brzy. Až nebudou tak nervozní.
Co by mohlo znervóznit démony?
„Člověk přece jen tak nespadne z koně,“ slyšel Charlese, když vešel do místnosti. Ostatní už byli očividně vzhůru.
„A ještě tak nešikovně. A do toho démoni koukaj, jako by něco čekali.“
Malcolm spolknul poznámku, že pravděpodobně čekají na to, až se Charles pokusí Normana zase podrazit. 
Nebylo by to fér, z toho už Charles vyrostl.
Snad.
„Zavolám si kapitána. Bude mi toho muset hodně vysvětlit.“
„Radši pomalu. A opatrně,“ vložil se do hovoru Calum.
Plánovat umí.
 

Dnes, prosím, pozorujeme jednorožce.
Tedy pozorujeme Pátou kolej, any pozorují jednorožce. Ti se k nim staví nadmíru obezřetně, většina ze studentek již totiž nemá... ehm, potřebnou kvalifikaci.
„Já už náhodou vím, jak věci fungují,“ dumá San. „Ony teď změní podstatu světa, aby se klidně mohly projet.“
„Já je zastavovat nebudu,“ pokrčí rameny Gwen. „Bude zábava je pozorovat, jak padaj. Myslíte si, že se jim podaří nabodnout se na roh?“
„V tom případě bych se taky projela,“ podrbu jednorožce, který se k nám znenadání přiblížil a začal být přítulný a vydrápu se nahoru.
Ono se to hýbe!
„Kde to má brzdy?“
 

Conic Hill je nejdostupnější kopec směrem od Glasgow, který má pěkné výhledy. Proto tu je celé Glasgow, zvlášť dnes.
Je totiž sobota, byť únor, a před chvílí přestalo pršet.
Klesáš dolů. Před nedávnou dobou opravená stezka nepřeje tvým kolenům, ani kotníkům. Velké, nerovně usazené kameny ani moc nekloužou, ale jdeš dolů, dolů, dolů...
Bahno bývalo horší.
No a celé Glasgow jde nahoru.
Parkoviště v Balmaha je narvané.
Zamíříš do hotelu Oak Tree, s uspokojením, že se ti podařilo udělat dobrý čas.
Oběd začnou podávat až za půl hodiny. Jsi tu moc brzo, musíš počkat.
Čekat?
Radši skočíš do kavárny vedle.

Maják, pravidelně blikající do noci, změnil barvu.
Protřela si oči.
Světlo získalo nezaměnitelně červený nádech.
Dobrá, tak do Gerasdanu, a co nejrychleji.
Nemůže vyrazit hned. Do těchhle proudů, u těchhle ostrovů a v noci. Ale…Olízla prst a zvedla ho vysoko nad hlavu. Zaposlouchala se do zvuku vln.
Ráno bude foukat z jihu. Proplete se průlivy, za Jurou vytáhne spinaker a Loch Linhe přeletí. Postavit spináč na moři a v jednom je zatraceně riskantní, ale ona tu zná každý záliv, průplav, každý tvar kopce, který může ovlivnit vítr.
Za těch dvě stě let se to naučila.

Vydra se ráno vydá domů.

Gwen má asi špatný svědomí, protože v poslední době pomáhá Snapeovi. Dneska se po návratu maniakálně zubí.
„Zábavička?“
„Katalogizace.“
Úsměv, je-li to možné, se ještě rozšíří.
„Dobře. Co se ti podařilo ztopit tentokrát a jak si s tím můžem hrát?“
„Tess,“ praví Gwen ukřivděně, „jak mě můžeš tak bezdůvodně podezírat? To si nezasloužím.“
Čekám.
„Je to instantní portál! Asi. Dvoudílnej! Kdybychom dali jeden někam hodně nahoru a druhý strčili tak, aby do něj Voldemort spadl, tak…“
„… těch dvacet metrů hedvábí, do kterých je zamotaný, ho pohodlně snese dolů a ani nebude muset vytáhnout hůlku.“
Gwen zesmutní.
„Neva, pojďme to vyzkoušet!“

„Nemůžu ti pomoct,“ Zrzkův hlas trochu skřípe.
„Proč? Podívej, chápu, že je potřeba být opatrný, ale kdybys mě naučil, na co dávat pozor,“ snažil se Malcolm přesvědčit o hlavu menšího démona, „tak bych... no asi nic nedokázal udělat, ale aspoň bych si nebezpečí všiml včas, abych stihl zavolat pomoc. Nemusel bys být u nás tak blízko!“
„To máš těžký, kluku. Abych ti mohl ukázat, na co se koukat, musel bych tě vzít k Zóně.“
„Tak mě vezmi k Zóně. Já se nebojím.“
„Mno,“ Zrzkov zajiskřilo v očích, „když podle Kodexu tě nesmím vzít k Zóně, když s ní nemáš zkušenosti.“