Noční Klub

Mezi několika upíry na ostrově paní Dao byli hlavně přecvičení upíři, netopýři, pavouci (fuj) a spoustu členů Druhé rasy. O některých z nich se říkalo, že mají speciální schopnosti. Ne jako speciální, ale jako speciální, třeba jako já. Levitaci (na druhou stranu, tu má každý). Ale třeba... hleděli do budoucnosti. Paní Dao takové lidi shromažďovala a dělala si z nich spolu se všemi zbraněmi takovou sbírku. Krásnou. Rozsáhlou. Tedy minimálně do té doby, než náš druh ostrov paní Dao totálně vyvraždil. To se jí i takové vidoucí oko, jako byla Melánie, hodilo asi jako eskymákovi uprostřed polární noci solární panely.

"Pane Moone?" zeptal jsem se hlavy na stole.
"Mistře Moone," opravil mne skromně Mistr Moon.
"Co přesně že to Šero Démona dělá?"
"Stín Démona, Tobiáši," opravil mne Mistr Moon, "nedělá v podstatě nic, jen vaše upírské schopnosti drobátko vylepší."
"Co vylepšovat? Jsem skvělý sám od sebe."
"Ach to mládí," rozmyslel si Mistr Moon zavrtění hlavou, takže se jen drobet zavrtěla.
"Jste silný upír a musím uznat, že velmi silný, i tak byste měl problém porazit byť jednoho jediného příslušníka Druhé rasy. Tam kam jdete teď jich bude mnohem, mnohem více."
Nasucho jsem polkl a rychle se do démonské oceli oděl.

Maminka vletěla malé Karolínce do pokoje, která už dávno spala. Řekla potichu s vyděšeným výrazem v obličeji: ,,Rychle, pod postel! Buď hodná!"
Přiložila si prst na rty. ,,Psst!"
Pak už se jen rozletěly dveře, cizí chlápci chytili maminku za vlasy, probodli její tělo židlí k podlaze, polili benzínem a škrtli...
Duchem nepřítomnou Karolínu posadil na postel a zajel svými doktorskými prsty pod její košili. ,,Ty jsi ale sexy kočička..."
Připevnil ji ruce a nohy k posteli. Rozepnul si poklopec.
Už se nebránila. Neměla sílu. Po tváři se jí kutálely slzy. Ty ale nemohl vidět.
,,Prosím, taštičku ne..."
Zašklebil se. ,,Psst!"

„Hej! Fando nic neříkej. Takovej přizdisráč, nám nebude říkat co máme dělat,“ ozval se opilec přivázaný ke zdi.
„Pane Jarský, prosím klidněte ten slovník. Zvláště když jste u zdi vy,“ řekl nenuceně Postrach.
„Hovno!“ ozvalo se v odpověď.
„No dobře. Takže pane Kubát, skutečně se nechcete přiznat? Mučení, vraždy, násilí.“
„Fando říkám ti! Nic neříkej! Na to, co nám dělaj, nemaj žádný právo. Za tohle je zavřou!“
„Zajímavé. Najednou mluvíte o právech. Ty lidi jste umučil bez sebemenšího zaváhání. “
„Dobře přiznávám, jen mne prosím pusťte,“ zaškemral Fanda.
„Ale to si pletete pánové. Oba vás jménem Nočního klubu odsuzují k smrti!“

„Cože mám udělat?“
„Nechat to na mně.“
„Chceš říct, že ti mám přenechat vládu nad mým vlastní tělem? Ať s ním děláš co chceš?“
„Kde je problém?“
„Když jsem to zkusil naposledy, skončili jsme v bordelu.“
„Chyba v podprogramu.“
„Ty jsi můj podprogram!“
„Ne. Já jsem tvé nové a zcela ucelené já.“
„K čemu mi to je?“
„Multitasking?“
„Proč já se s tebou jen bavím.“
„Máš mne rád. Tak dáš mi to velení?“
„Nedám.“
„Prosím.“
„Ne!“
„Moment cože? Bordel?“ ozvalo se zároveň od Denisy i Karolíny.
„Ehm. Víš že jsme asi mluvili nahlas?“
„Velíš!“ zařval jsem a vystrašeně se stáhl.

Tobiáš na barovou stoličku v Klubu skoro dopadl. Nějak ho ten neživot začínal zmáhat. Od doby co Klub znovu obnovili, se jim na veřejné dveře neustále dobývali původní klienti pana Břitvy. Z akvária vedle baru si ještě nestačil vylovit ani první rybu, když se znovu ozvaly rány na vchodové dveře.
„Už je to tu zas!“ zakvílel a připlížil se ke dveřím.
„Kdo je to?“ zeptal se plačky.
„To jsme my. Svědci Jehovovi. Otevřete! Chceme si popovídat!“
„No a kolik vás je?“ zeptala se Karolína, která neslyšeně dolevitovala za Tobiáše.
„Dva.“ ozvalo se zpoza dveří.
„No tak si popovídejte mezi sebou!“

Po zuřivé výměně jsme se od sebe oddělili. Pan Jal Hi těžce oddychoval a hleděl na mě s úžasem. Možná to byl i strach.
"Na příslušníka vašeho druhu jste neobvykle rychlí," připustil opatrně a pozvedl katanu v obraném postoji.
"Protože jsem superupír." ušklíbl jsem se a zaútočil. Po chvíli z něj zbyly jen na jemno nasekané kousky těla. Začal jsem je házet do moře žralokům. Bylo jich tam hodně, asi věděli že Tobiáš v okolí znamená večeři zdarma.
Pan Jal Hi na mě vyčítavě hleděl, a koulel očima.
Zabít málo. Komentoval to Ten druhý.
Nezbývalo mi než s tím souhlasit.

Někde v dálce zavrzali dveře.
„Vrzly vrátka, vrzly panty, přijel vozík s buzeranty!“ zanotoval si potěšeně Rozmetal a pro jistotu směr, odkud se zvuk ozval, drobně skropil Red baronem.
„No tohle?“ podivil jsem se. „Vila za několik milionů a nemají na olej.“
„No to víš, organizovaný zločin na tohle nemá čas,“ ozvalo se v odpověď.
Za rohem jsme potkali toho, co vrzal. Tedy spíše to, co z něho zbylo.
„No jo ale čím to vrzal?“ rozhlédl jsem se kolem a hledal místa, odkud se ten zvuk mohl ozvat.
Pak náhle, vedle mne vybuchla stěna a já se pohroužil do tmy.