DMD č. 28 pro 28. 4. 2013. Téma: Růže

There were many beautiful, sweet smelling flowers on Safehold, no doubt about that. But it was extremely difficult to import alien species from Old Earth and help them live and flourish in the Safeholdian environment. Of course, the task being time sensitive, the main focus of the terraforming teams was on all of those plant and animal species which had a real practical use and could play a huge role in the survival of the humankind on its new planet.
Pei Shan-wei sighed over a list of various seeds in their storage facilities.
"The rose are still not catching well..."

Gandalf zamračeně přecházel po Dnu Pytle. Frodo upíral zrak k židli, kde seděl spoutaný Samvěd Křepelka.
"Takže," zahřímal Gandalf, "ty tvrdíš, že Prsten moci se ocitl u tebe v kapse úplně náhodou?!"
Sam na židli zakňučel cosi v odpověď a teprve když mu Gandalf pohrozil, že ho promění ve slimáka s brekem slíbil, že všechno poví.
"Komu jsi ho nesl?!" vybafl čaroděj.
"Růže," zakvičel Sam vyděšeně, "víte, pane Frodo, já ji mám rád a chtěl jsem ji požádat o ruku. Ale vy mi nic neplatíte a já neměl za co koupit zásnubák. Nevěděl jsem, že je to TEN prsten. Přísahám!"

Růže, růžičko, kde jsi?
Hledám tě již věky, a nenalézám, jistě jsi již uvadla.
Proč o tebe tolik stojím? Nikdy jsi nebyla krásná, nevoněla mi, uhýbala jsem před tvými trny, bodaly mne svou laskavostí.
Proč o tebe tolik stojím, když jsem o tebe nestála?
Proč tě volám tak, jako bys pro mne byla jedinou květinou na světě?
Proč pláču?
Ach, tady jsi, růžičko... ležíš na zemi, seschlá, uvadající, bez vody, na studených kamenech tu ležíš, protože jsi marně čekala.
Zaliju tě slzami. Vykveteš mi?
Jsi nehezká, jsi nedokonalá
stále mi nevoníš, páchneš hlínou,
ale pro mne jsi nejkrásnější,
Květino Netvora.

Blíží se půlnoc. V sovinci přistanou dvě sovy.
„Já jsem se dneska nalétala...“ povídá první z nich.
„Vždyť já taky. Anonymní vyznání lásky je přeci nejlepší posílat přes bradavické sovy, aby nebylo poznat, od koho jsou.“
„Nejhorší byly toužebné pohledy těch, pro které jsem nic neměla.“
„Ne, nejhorší bylo, když jsem doručoval obrovskou kytici růží. Tolik trnů v pařátcích jsem nikdy neměl.“
„Konečně je Valentýn za námi, co?“
„Není. Ještě je potřeba zařídit jednu věc.“
„Musíš ještě někam letět? Ty můj chudáčku…“
„Ne. Přinesl jsem ti jednu z těch růží. Je to spravedlivé odškodnění za trny. Krásného Valentýna, má drahá!“

„Jednoznačně korálovou," radila komorná. „Půjde vám k pleti."
„Já bych řekla spíš až do starorůžova," oponovala druhá. „To bude ohromně romantické."
„Tělovou," trvala na svém lazebnice. „Musíte se držet trendů."
„Do módy se vrací krvavě rudá," poučil ji kadeřník, „a ta vám tedy sekne."
„Že se vůbec ptáte," ušklíbla se se kastelánova dcera, „samozřejmě jenom lesk."
„Fuchsiovou," tvrdila chůva. „Musí tě být, holka, pořádně vidět!"
„Pro moji malou holčičku," pravila královna, „jedině cyklámenovou."
„Prosím tebe," zasmál se král, „nejkrásnější jsi bez všeho patlání."
Princezna se rozhodla. Sáhla pro růž v odstínu rozkvetlých pivoněk.
Na svých sedmnáctých narozeninách bude vypadat dokonale.

Sebrala růži ze země, kam ji v panice odhodil, a přivoněla si k ní.
Samozřejmě nevoněla. Spíš páchla, umělou barvou a trochu i střelným prachem a taky byla pomačkaná.
Vetkla si ji za živůtek a růže smutně svěsila hlavičku.
Fififjonka se rozhodla, že ji trochu zalije, a vychrstla na sebe sklenici vody.
Květina povadla ještě víc. Asi že byla papírová.
Otřepala se a rozhlédla. Nikde nebyl. Ostatní se tvářili, že tam také nejsou.
Narovnala se a důstojně odkráčela.
Naoko ke svému domku. Ve skutečnosti k řece.
Věděla, že tam bude sedět a čekat na vysvětlení, proč se květiny musí zalévat.

Jednoho dne se před branami zámku objevil cizinec. Lámanou češtinou nabízel k prodeji své exotické zboží.
"A toto kouzelný květina," pravil obchodník a slavnostně podával králi růži z látky a plastu.
"K čemu by mi byla?" podivil se král. "Vždyť ani nevoní. Ty opravdové jsou mnohem krásnější."
"Opravdová neuměla toto," odsekl mužíček a zmáčkl na jednom z listů knoflík ve tvaru berušky. Ozvala se melodie, jako když hraje na flašinet.
"Je to falešně," mračil se král.
"Ne, ne, je to výborný, moc ti slušela. Bude se hodit, uvidíš!"
A tak král Míroslav z dobroty svého srdce vietnamskou růži nakonec koupil.

http://a-totalita.livejournal.com/28804.html

Málem jsem ho nepoznal. Zlaté vlasy měl obarvené načerno, v obočí piercing a oproti svému dřívějšímu já vypadal o pár let starší, ale o hodně míň dospělý, trochu vzdorný, trochu nejistý. Dlouhá léta jsem se týral otázkou, jestli beránek sežral růži nebo ne. Teď jsem měl možnost se zeptat, ale jaksi mi ta otázka náhle připadala trapná.
„Co doma?“ zeptal jsem se jen.
„Nevím. Dávno jsem tam nebyl. Nějak... mi tam všechno bylo příliš malý. Už ani nevím, jestli bych ten svůj asteroid ještě našel.“
Víc jsme si neměli co říct. Díval jsem se jak odchází, dokud nezmizel za rohem.

"Růže, růže růžová
sedmitečku chová,
sedmitečka se v té kráse
vyspí do růžova," recitovalo culíkaté děvčátko, a tetičky zatleskaly.
Houbeles, pomyslela si beruška, která si právě dobývala chléb svůj vezdejší na jedné ze zmíněných rostlin, konkrétně druhu rosa centifolia. Ti lidé toho zase ví. Oni možná lezou pod zem kutat uhlí a další suroviny, ale taky tam nebydlí. Ani si to nepochvalujou, jak je tam krásně tma a konstantní teplota. Je to práce, nic víc!
Růže jsou sice cenným lovištěm mšic, ale kdo by v tom smradu proboha mohl spát?
A odletěla se vyspat do své útulné díry vedle kompostu.