Kráska a Netvor

Už jsem přečetla snad stovky knih, napsala stohy básní a uklidila každé smítko. Jsem tu tak dlouho, že pomalu přestávám vnímat čas. Ach, jak moc mi chybí můj tatínek.
Možná, že... možná, že kdybych se ho zeptala, pustil by mě... aspoň na chvíli.
Vím, že není zlý. Všechno, co pro mě dělá, tolik se snaží být dokonalým hostitelem, je ke mě tak laskavý... snad ho mám i ráda. Navíc, čajová konvice říkala, že i on mě má rád...
Ano. Zkusím se ho na to zeptat. Neopustila bych ho, vrátila bych se. Ale než se ho zeptám, poradím se se svícnem...

OTEC: Přivonělas, dcero, k růži, jež mě bude stát mou kůži,
pravda je, že než bych koupil, radši jsem ji podle loupil
a následky musím nést, zločin stihne krutý trest.
KRÁSKA: Otče, nechte těchto řečí, podstoupil jste nebezpečí
pro můj rozmar růže vadne, nedopustím křivdy žádné,
nebude mi přáno spánku, sama půjdu za zdi zámku,
vždyť ten čin byl spáchán z lásky…
VYPRAVĚČ: Když dozněla slova Krásky, otec pláče v dojetí,
oba skončí v objetí. V noci za ní vrznou dveře, do zámku se chmurně béře.
Prvně uzří věznitele, jak jí uvnitř lůžko stele
a cítí se jako ptáček v zlaté klícce lapený.
Dny se vlečou, týdny běží, otázky jí hlavou běží.
KRÁSKA: Proč ten netvor, strašné Zvíře výraz má tak ztrápený?
Nejdřív jsem se polekala, dlouho se té zrůdy bála,
jenže on není zlý, stará se o mě, pozorný hostitel v ponurém domě.
Také nejsem dokonalá a všech nástrah světa znalá,
přesto cítím, když se blíží, že mi nikdy neublíží.
Chtěla bych ho hýčkat jemně, ten cit dlouho klíčí ve mně.
VYPRAVĚČ: Stavěla si zámky z mýdla, Zvíře nosilo jí jídla,
nestrádala, má se blaze.
ZVÍŘE: Květiny mi splatí draze. Vykrmím si svého hosta,
lahodná z něj budou sousta.

"Haló, tady bezplatná anonymní linka vztahů a poradenství."
V telefonu to podivně zaškvrčelo. "Potřeboval bych radu."
"Ano, poslouchám."
"Znám jednu dívku. Moc se mi líbí... jenže nevím, jak na to..."
"Jistě, to je naprosto běžná situace. Zkuste jí věnovat malé pozornosti a-"
"Ano, nosím jí růže, dal jsem jí šaty, má všechno, na co si vzpomene. Ale nestačí jí to."
"Nesmíte se jenom takto snažit zavděčit, odhalte jí svoji osobnost, ukažte se jí!"
"Ano, také mi říkala, že se jí mám ukázat... tak děkuji."
Když o chvíli později Netvor odnášel zemdlelou Krásku na kanape, co nejjadrněji proklel Alexandera Grahama Bella.

Růže, růžičko, kde jsi?
Hledám tě již věky, a nenalézám, jistě jsi již uvadla.
Proč o tebe tolik stojím? Nikdy jsi nebyla krásná, nevoněla mi, uhýbala jsem před tvými trny, bodaly mne svou laskavostí.
Proč o tebe tolik stojím, když jsem o tebe nestála?
Proč tě volám tak, jako bys pro mne byla jedinou květinou na světě?
Proč pláču?
Ach, tady jsi, růžičko... ležíš na zemi, seschlá, uvadající, bez vody, na studených kamenech tu ležíš, protože jsi marně čekala.
Zaliju tě slzami. Vykveteš mi?
Jsi nehezká, jsi nedokonalá
stále mi nevoníš, páchneš hlínou,
ale pro mne jsi nejkrásnější,
Květino Netvora.