Rychlé šípy

Ještě jedno nesoutěžní
----
S prvním se setkala v Řásnovce. Nápis byl už napůl smytý deštěm. Sotva ho přečetla. Nevěnovala mu pozornost.
Na druhý narazila na oprýskané zdi domu nedaleko kostela sv. Jakuba Většího. I na něm se už podepsal zub času. Přesto se jí ho podařilo rozluštit. Hlásal: Žlutý kvítek zvítězí nad všemi špatnostmi!
Když pak v Liliové, jen pár kroků od podmračeného nárožního kamene uviděla jasně zářící: Chyťte Širokka!, začala mít pocit, jako by ji pronásledovaly. Všude kam se vrtla, na ni ze starých zdí pomrkávaly nápisy psané křídou, mnohdy ve spěchu.
A pak náhle zmizely. Hledala je. Nikdy už je nenašla.

Poznámka: Je to poněkud šílené. Myšlenky neberu jako zdroj energie, ale jako její usměrňovač. A zmiňovala už jsem, že je to šílené?
Když si lidi začali šuškat, že má létající kolo, věděl, že bude muset zmizet. Jeho vynález ani on prostě do této doby nepatřili. A protože bylo jasné, že po něm budou zvědavci (a zvlášť Mažňák) pátrat, nechal jim dvě falešné stopy: plánek v Ježkovi a deník. Deník vyzníval realisticky, zato u toho nesmyslného křížence rogala a kola si nebyl jistý, jestli mu to sežerou. Ale neměl čas na důmyslnější podvrh a dávat tam plán na své skutečné kolo, ovládané myšlenkami a schopné pohybu v hyperprostoru, byla blbost.
Mažňák ho zastihl nepřipraveného. Na druhou stranu, aspoň se dozvěděl o těch reinkarnacích.

Jít na staveniště a omylem tam najít plánek.
Sestavit za tmy a s největší opatrností. Co kdyby někdo slídil?
Pečlivě zkontrolovat, zda jsme někde neudělali chybu.
Utáhnout všechny šrouby, promazat i to, co se promazat nedá, seřídit obvody.
Pro jistotu zopakovat. Pětkrát.
Vyleštit, aby na to byl pěkný pohled.
Jít s tím za město.
Celou cestu se paranoidně rozhlížet, zda nás někdo nevidí.
Zprovoznit to.
Málem se zabít.
Divit se, že to nefunguje.
Nechat to tam ležet.
Vztekle zahodit plánek do popelnice.
Zbytek života sledovat popelnici a doufat, že se jednou objeví chlapec, který to zatracené Tleskačovo létací kolo sestaví.

Táborník musí být připraven na nástup do třinácti vteřin. Co se ale po zapískání nástupu skutečně děje?
první vteřina
Rychlonožka leze ze spacáku.
druhá
Mirek si přečesává účes.
třetí
Červenáček se přeráží o dveře a běží se ošetřit.
čtvrtá
Rychlonožka se převléká.
pátá
Jindra dojídá chleba.
šestá
Jarka zjišťuje, že má pod postelí neumytý hrníček.
sedmá
Červenáček si běží převléct roztržené kalhoty.
osmá
Jindra si čistí zuby.
devátá
Jarka pošesté kontroluje, že pod postelí nic nemá.
desátá
Rychlonožka si čistí zuby.
jedenáctá
Červenáček smrká.
dvanáctá
Mirek se významně dívá na hodinky.
třináctá
Všichni stojí vzorně seřazeni a hledí ke stožáru.

Preslash :)
Byl správný chlapec. Spravedlivý, vždy ochotný pomoci stejně jako jeho kamarádi. A nebál se, ani když temné uličky Stínadel hrozivě mlčely a padala do nich večerní tma. Ale byly chvíle, kdy chtěl vzít nohy na ramena a utéct. Jeho svědomí mu to ale nedovolovalo. Proto stál před vyšším chlapcem bez hnutí a skoro bez dechu. Od chvíle, kdy mu pomohli, se nemohl myšlenek na Široka zbavit. Jako by krev prolitá při honbě za ježkem v kleci byla něčím víc, než jen rudými krůpějemi. Jako by je spojila. Nebyl stejný jako dřív. Měl zmatek v hlavě a srdce náhle bušilo rychleji.
A/N: Schválně, který šípák to byl? (poznámka doplněna později)

Poznámka: Volně souvisí s mým drabble Bolestné setkání a pracuje i s Posledním tajemstvím Jana Tleskače. Jo a je tam násilí.
Dva mladí muži se sejdou v klidné uličce.
„Máš ho?“
„Co je tohle za tón? A nechápu tyhle tajnosti,“ s těmi slovy vytahuje Rychlonožka ježka v kleci. Od té doby, co ho Červenáček přinesl z Mažňákovic půdy, se stal jakýmsi putovním symbolem Rychlých šípů. Naposledy ho dal Mirek Dušín Rychlonožkovi. A pak přišel Protektorát a všechno bylo jinak.
„Děkuji.“
„Stejně na něj máš větší nárok než já.“
Mladík se zasměje a vytáhne nuž, jenž bez váhání zarazí do Rychlonožky, který následně padá na zem. Mladík ho obere o věci a mizí do tmy. S ježkem v kleci si nonšalantně pohazuje.

téma: Konec, DMD č. 1
Cesty čtyř kamarádů se spojily až nad hrobem pátého z nich. Přečkat celou válku, a pak zemřít rukou zloděje?
„Tak to je asi opravdu konec Rychlých šípů,“ pronesl Červenáček.
Mirek ale zavrtěl hlavou: „Takový konec nikdy nenastane. Naše přátelství nemůže porazit ani smrt, ani ubozí zabijáci, ani válka. Náš klub snad přinesl do světa alespoň krapet toho dobrého. A o nic jiného nakonec ani nejde.“
Dál stáli mlčky. Jindra se potom vydal domů na Druhou stranu za Tončou a Červenáček do Stínadel za Martinou. Jen Mirek Dušín a Jarka Metelka zůstali před pomníkem se jménem, které jim připadalo tak cizí.
Poznámka: Tonča a Martina jsou z Posledního tajemství Jana Tleskače od Velínského. A k Rychlonožkově smrti se možná ještě v nějakém drabble vrátím.

Varování: Obsahuje skutečně ohavný zločin, někteří lidí (zejména Doktor) by tento drabble raději neměli vůbec číst.
„Ale tatínku, alkohol je přece tyranem, který ovládá celý tvůj život. Nedovolí ti volně se radovat, zotročuje tě, znemožňuje ti jasně myslet. Alkoholismus je horší, než otroctví...“
Pan Dušín bezmocně zíral na střepy, které se rozlétly po celé kuchyňské podlaze. Zlatavá tekutina se leskla v měkkém slunečním světle pronikajícím pečlivě vypranými záclonami a místností se šířilo opojné aroma. Na linoleu tu ležely smutné trosky toho, co zbylo z jeho patnáctileté single malt whisky. Měl ve zvyku dát si vždy v neděli jednu sklenku, aby oslavil sváteční den.
„Víš, Mirku,“ vydechl nakonec zoufale, „v některých případech je vražda na tyranu zločinem.“

Rychlé šípy neměly náladu dávat se do řeči s chlapci a děvčaty okolo. Mířily do Stínadel.
„Máš špendlíky?“
„Mám,“ pohladil si Mirek kapsu, „ale je tu nějak moc lidu. Rozdělíme se a přejdeme každý sám. Za Rozdělovací třídou se sejdeme.“
Mirkovi se podařilo najít liduprázdný přechod, jen starý prodavač zde sklízel bedny se zeleninou. Mirek zastavil.
„Chcete pomoci?“
Čtveřice hochů postávala v průjezdu.
„Už čekáme půl hodiny, nemohlo se mu něco stát?“ staral se Červenáček.
Než stačil někdo odpovědět, vešel do průjezdu chlapec. „Co jste zač?“ spustil. Upřel oči na klopy jejich kabátů a překvapeně se nadechl. „Sojko, Myšáku! Cizinci!“