Děsivé dějiny

Neměl dostatek času na to, aby pořádně zrekapituloval svůj život. Některé rady dalším generacím ale sesumírovat zvládl:

1. Když něco miluješ, dělej to pořádně. (Pokud to, co miluješ, není pěkná blbost, co tě bude určitě stát život.)
2. Showmanství je kořením advokacie (a mělo by se pěstovat výhradně v soudní síni).
3. Důvěřuj, ale prověřuj (ale není nutné prověřovat, kdykoli na to přijde řeč).

A nakonec to nejpodstatnější:

4. Defenestrace patří středověkým Evropanům a Kanaďané by se jí měli za každou cenu vyhnout.

Jak se blížil vlastní smrti, pomyslel na to, že měl ve všem pravdu. To sklo se nerozbilo!

“Sousede, ty nejdeš na šichtu?”
“Ne, dneska do města na trh.”
“Tak hodně štěstí.”
Horník smyl prach pod pumpou, oblékl sváteční košili a vyrazil na silnici. V dole ho jen tak neuvidí.
Všechno se to událo při poslední šichtě. Chlapi už na něj čekali, chtěli fárat nahoru. Vtom párkrát sekl krompáčem a ze skály se vykulil kus zlata. Rychle se rozhlédl, nikdo nic neviděl. Doma ho očistil a zjistil, že má kostku surového zlata.
***
Zlatník na něho koukal přes brýle a ve vzduchu se vznášel zápach síry.
“Jak to - není zlato?”
“Pyrit. Ale nevěste hlavu, jako těžítko pár grošů vynese.”

“Země na obzoru!”
Španělská karavela zakotvila poblíž exotického pobřeží a malý člun s kapitánem přistál na pláži. Do písku zabodl vlajku a chystal se pronést krátkou řeč, zatímco jeho pobočník objev zanášel do mapy.
“Zabírám tuto zemi jménem Španělského království. Nechť…”
Nedořekl. Nad pláží zaduněl výstřel a kapitán se svalil do písku. Námořníci se rozutekli.
Od nedalekého stromoví se blížil muž v červeném kabátě a bílé expediční helmě, s dlouhou puškou v ruce.
“Zatracení katolíci, dostanou se úplně všude,” mumlal si pod knír. “Ale já jim ukážu, zač je chleba na výsostném území jejího veličenstva královny Viktorie. Jeevesi?! Potřebuji nabít!”

V dáli se ozýval zvuk sirén. Ztěžka vystoupil z auta a po saku se mu deštěm začala rozpíjet karmínová skvrna. Doklopýtal do stodoly, kde se sesul mezi slámu.

Netušil, jestli ho zradil někdo z Giovanniho mužů, nebo jestli nastrčili někoho mezi jeho vlastní lidi. Měl to být obyčejný obchod, něco whiskey za tvrdý doláče. Ale potom se ukázali federálové. Museli být řádně naštvaní, protože netrvalo dlouho a začali střílet.

A přitom včera touhle dobou byl na večírku - ženy, alkohol a zpěv. Jak rychle se věci změní.

“Vyjděte ven s rukama nad hlavou!”

Inu, každý flám musí skončit. Živého ho nedostanou.

Jak na horské dráze
Nahoru a dolů
Strach se v tobě krčí
Slyšíš hlas jak křičí
Zaplatíš mi draze
Zúčtujeme spolu

Ironii v koutku úst. Zhluboka se nadechl, předklonil se a pak s pocitem moci pomalu a dlouze jí vyfukoval cigaretový kouř přímo do obličeje.
Otřásla se odporem.
Škodolibě se zasmál. Uhodil pěstí do stolu. „Čekáááám,“ protáhl zlověstně.
Ticho místo odpovědi.
Jízlivý pohled nestydatě ohmatával její postavu.
Ruměnec nezakryl její rozpaky. Oslepilo ji světlo.
Vstal. Ječel. Vzteky skřípal zuby. Jeho řev a rány jí padaly na hlavu.
Studená voda vzkřísila její vědomí.
S námahou otevřela oči, ale ne ústa.
Nepromluvila.

Vzali mu živnost, která je ale neuživila. A tak musel s rodinu ještě hospodařit. Pár úzkých políček jim tak tak dalo obživu. I ty mu sebrali. Čestnému, váženému člověku teď říkali kulak.
Polykal hořkost, výhrůžky, strach.
To jim nestačilo. Poslední naděje brzy zhasne.
Hybaj pryč!
Povinné vysídlení.
Pak zažívaly jenom ústrky. Šikana učitelů jeho nevinných dětí byla ospravedlňovaná označením nepřátelé státu.
Nikde žádné zastání. Současnost byla synonymem pro peklo. Bál se budoucnosti.
Oloupili ho o to poslední, touhu žít. V mysli se mu koncentrovalo zoufalství.
Jedna z věcí, kterou měl z domova byl provaz. Je dostatečně pevný, aby ho unesl?

V Malé pevnosti už rytmicky nedupou vojenské boty. Ani nezní hluk z dílen. Hrubé hlasy neštěkají ostře povely ani nechrlí nadávky. Dávno utichly i jiné, mnohem horší zvuky, které se tu ozývaly až příliš často, tvrdé údery, výkřiky, sténání.
Jenom všudypřítomné jiřičky tu od jara do podzimu létají a čiřikají, netušíce, jaké místo si vybraly.
Také na hřbitově panuje ticho. Naprosté, pokud nepřijede větší výprava.
Někdy, na jaře, za jasných dní, se dokonce i tady nese ve znamení rašící zeleně, zpěvu ptáků, věčně se obnovujícího života.
Jinak v něm však znějí osudy všech navždy umlčených. A takové ticho trhá uši.

“Tak co bude? Svrbí mě ruce.”
“Klid Kostimlate, však si brzy zabojuješ. Kníže ale nejdřív musí vyslechnout jejich žádost o mír.”
“Proč?”
“Protože je rytíř.”
“A?”
“Protože si to jeho čest vyžaduje. Nemůže pobít protivníka, který se vzdá a vykoupí.”
“Protože je rytíř?”
“Jo.”
Kníže se vrátil z jednání: “Tak chlapi, balíme to, jedem domů. Baron složil kauci pět set hřiven.”
“Kauce? To je urážka?!” Kostimlat vykřikl jako tur a rozeběhl se směrem k protivníkovi.
“Cože? Útočíme? Už? Hrrr na ně!” ozvaly se výkřiky z tisíce hrdel a znuděná armáda se vrhla vpřed.
“Bij kdo v Boha věří. Bij, zabij!”

Hrdé město Béziers beze strachu hledělo na blížící se vojska křížové výpravy vyslané proti místním kacířům.
Obležení? Nemusejí se bát, zásoby mají a ve studních voda nevyschne.
A oni tu dlouho nevydrží, zavázali se jen na čtyřicet dní.
Vyslanci byli tedy odmítnuti.
Cestou do ležení je následovali posměváčci, kteří neměli co na práci.
Vojáci si jich nevšímali, budovali tábor. Provokatéři nechtěli dát pokoj, až se začali prát.
To vojáky rozzuřilo.
Hnali opovážlivce zpátky, a ejhle! Brána zůstala otevřená...
To už přispěchali další křižáci a vzali město šturmem.
A nastal hrůzný masakr všech, ani na víře nezáleželo. Však si Bůh vybere.

Do hrnce dejte hodně Čechoslováků, ať to má základ, který pracuje, přimíchejte třetinu Němců, ať je to řádné, přisypte Maďary, ať to má říz a Rusy, ať to nabere objem, nezapomeňte přihodit Židy, ať to má nějaký rozum. Pokud budete míchat moc dlouho, neudělá to dobrotu. Pak budete muset ubrat nejdřív Židy, následně Němce a Maďary. Zbyde vám místo na víc Rusů, ale začne se to moc rozpínat a přetékat, bude to jaksi nedobré. Radím odebrat Rusy, vzít dva menší hrnce a odebrat taky bublající Slováky. Sice se to už moc nevaří, moc to nekypí, ale je to takové mdlé.