Děsivé dějiny

Schylovalo se k bouři. Každý to věděl, šeptanda se šířila od člověka k člověku. Z městečka se stal sud se střelným prachem. Pečlivě udržované pušky opouštěly skrýše na půdách a putovaly do rukou osadníků. Hloučky se trousili do saloonu, kde skupina farmářů vše organizovala. A k večeru sud vybouchnul. Ze saloonu se vylil proud lidí se zbraněmi v rukou a zamířil dolů hlavní ulicí. Obklíčili šerifovu kancelář, tak aby jim žádná krysa neproklouzla. Předáci pronikli dovnitř a po pár výstřelech vyvlekli ven šerifa, který zaprodal dostavník s výplatami desperátům.
Vzpouzejícího se šerifa posadili svázaného na koně a poslali do pustin.

Máte problémové dítě? Nevíte si rady s výchovou? Máte pocit, že to za všechny ty potíže nestojí?
Právě pro Vás je naše pokrokové zařízení.
Jesle Herodes!
Určeno chlapcům od dvou let věku.
Vaše problémy rázem zmizí! Úspěch garantován! Trvalým řešením k trvalé spokojenosti!
Více informací na prefektuře ve vašem okolí.

Vnímáte, jak se rozmáhá duch kacířství?
Jak se vskrytu provozují temné čáry?
Zatínáte ruce v pěst, protože ďábel pyšně pozvedá hlavu a vysmívá se křesťanstvu?
Naše kniha
MALLEUS MALEFICARUM
je tu právě pro vás!
Spolehlivě odhalí veškeré kacířství a čarodějnictví!
Ďáblovi zaprodanci skončí v plamenech!
Zlé bludy nepovstanou NIKDY VÍCE!

Byl vlastencem a učil v pohraničí, aby podporoval české školství.
Když ale chodíval večer besedovat, žena ho nabádala, aby si dával pozor. Pan řídící by si protistátními řečmi způsobil potíže.
Jeho dcera a zeť zažili zlé časy. Nepřátelé obsadili zemi, vnucovali poraženým svou vůli a své pravdy. Většina lidí je nenáviděla, ale mlčela, mluvit znamenalo smrt.
Svoboda trvala jen krátce. Nastal nový útlak, lži a mlčení.
Když jejich dceruška oplakávala soudruha Gottwalda, rozhodli se promluvit. Doma. Ale venku ticho, jinak tátu zavřou.
Pochopila.
Vyrostla, vystudovala, měla také děti
Pak přišel listopad.
Čtvrtá generace konečně nemusí mlčet.
Kéž to tak zůstane.

František Hlavsa odmítal až do smrti svého otce do hospodářství jakkoli investovat, svírán strachem, že zakrátko o vše přijdou. Pak přišel rok 1914. Starý Hlavsa zemřel, mladý narukoval. Na Soči prodělal tyfus. Na Piavě mu prostřelili stehno, přežil jen zázrakem. Když se po válce vrátil do rodné vsi, dávno věděl, že bát se budoucnosti ničemu nepomůže. Rozpáral slamník a koupil parní mlátičku. Oženil se s nejhezčí holkou z vesnice. Zplodil syna a tři dcery. Poctivě obdělával pole a jeho vepři byli nejvyhlášenější v okrese. Zemřel náhle roku 1947 na mozkovou mrtvici.
Proroctví trouby si až do dna vyžraly jeho děti.

Tisíce modrých odstínů křižovalo nebe. Slunce nenápadně pozorovalo mokrou placku pod sebou...
„Už?“
„Ne,“ zavrčel kdosi na přídi pochybně vyhlížející bárky a dál pozoroval stoprocentně konečný obzor.
„Už?“ Muž na palubě se chytil za hlavu stejně zuřivě, jako se chtěl chopit pistole a střílet.
„Ne! Vylez nahoru, jestli tě to zajímá.“
Hlas z podpalubí se odmlčel. Ale byla jen otázka –
„Co teď?“
Námořník vydal řev hodný tří šakalů zavile vyjících.
„Co to děláš?! Ne! Já neumím plaváááát!“
Šplouch.
„Co mně je do toho? Říkal jsem jasně – na kraj světa se mnou jedeš jenom na vlastní nebezpečí!“
...plnou bláznů a choleriků.

Bojí se nás a vykazují nás ze středu říše. Potřebují nás a lákají nás k hranicím. Králové a císaři, dali nám glejty a práva, na prapor vlčí hlavu. A my obcházíme zranitelný okraj země po dvojicích, člověk a vlk. Nasazujeme krky za jejich životy, krvavíme drápy za jejich majetek, naše ženy rodí a vychovávají syny pro těžkou službu. Jsme ale svobodní. Dokud nepřijde Lomikar.
Roztrhá glejty a rozpárá praporec, vyláká alfu z našeho středu. Spoutá ho stříbrnými řetězy, spráská krvavými biči, oběsí na konopí. Trvá nám rok, než znovu sebereme síly.
Chcete-li věřit, že Lomikara trefil šlak, věřte si tomu.

Na vlakovém nástupišti se hemžily davy lidí, hekticky se snažíce najít přidělená místa v evakuačním vlaku. Desítky rodičů se loučily se svými dětmi.
„Dávej pozor na svoji sestřičku, sám dobře víš, že se o sebe ještě nedokáže sama postarat. Teď se z tebe stává chlap, spoléháme na tebe.“
„Mami, proč musíme pryč? Já nechci. Chci zůstat s vámi.“
Hoch začal natahovat moldánky.
„Na venkově budete v bezpečí. Čekají na vás hodní lidé, kteří se o vás postarají. Slibuji, že se uvidíme, co nejdřív to půjde. Ale teď už běžte.“
Na schůdcích se hoch naposledy ohlédnul skrz slzotok na své rodiče.

Rytíř v těžké zbroji, s černým křížem v bílém poli na štítu, projížděl v doprovodu několika knechtů po zemské stezce. Zastihla je krátká bouře, ale dříve než našli útočiště, zmizela tak rychle jak se objevila. Náhle se jim v zatáčce naskytnul prapodivný pohled. Uprostřed cesty spálené údery blesků stála zářivá budova z oceli a skla. Na jejím průčelí se vyjímal démonický piktogram lastury.
Rytíř sáhnul do pochvy u sedla a vytáhnul těžký jezdecký meč. Pobídnul oře ostruhami do klusu a následně do sprintu. Napůl cesty k ďábelskému hnízdu vydal válečný pokřik.
„Gott mit uns! Der heilige Georg, steh mir bei!“

Krunk se rozhlédnul po jeskyni. Byla prázdná.
„Chtělo by to družku,“ pomyslel si Krunk. „Mohla by hlídat oheň, až bude Krunk lovit. A taky by mohli být malí Krunkové.“
No ale koho vybrat? Krunk přemýšlel, drbaje se za uchem. Nejdřív mu na mysl přišla Ugha od zubaté skály. Nikdo neumí štípat pazourky jako ona. Pak si vzpomněl, jak dala kyjem jeho bratru Krankovi. Uvažoval i o Grughe kožišnici z černého lesa. Ale nakonec se rozhodl pro Ohghu, z klanu od řeky. Vždycky, když viděl ty její oblé tvary, naplňoval nevysvětlitelně příjemný pocit.
Krunk vzal kyj a vydal se lovit družku.