DMD Bonus č. 6 pro 20. 4. 2014.

Mami, já vím, že mám krásný dům, skvělou práci a muže, co mi sedm let po svatbě nosí snídani do postele.
Asi jsem rozmazlená, máš pravdu.
Ne, nejsem naštvaná, jenom... jsme se zase pohádali. Kvůli dětem. Říká možná, myslí tím ne, je to pořád stejné.
Víš, že pro mě udělá cokoliv, z nějakého důvodu nechce, nevím proč...
Podvedla jsem ho.
Opravdu.
Náhodná známost. Už se neuvidíme. Tolik se stydím, nechci všechno zničit...
Nechci ho. Nezajímá mě. Chci být s Rogerem. Nechci další náušnice za dvacet tisíc. Chci s ním mít dítě. Kdyby tak změnil názor... Poraď mi, co mám dělat?

Drtil opelichanou, starou kočku v náruči a mračil se na všechny strany. V duchu spílal dvojčatům Weasleyovým a co chvíli zakopával o násady na košťata a rožky velkých kufrů. Nenáviděl to, opravdu to z duše nenáviděl. Proč, že se stal školníkem?
Ve Vstupní síni bylo několik dětí, křičeli a pošťuchovali se, ječeli, utíkali, smáli se. Drásalo mu to nervy. Začátky školního roku. Nesnášel začátky školního roku.
„Protivo!“ zaječel na barevného ducha, který se zrovna snažil položit kýbl s vodou na polootevřené dveře.
A takhle to bude další rok. Potom chvíle oddechu a potom znovu. A zase.
Upřímně se nemůže dočkat.

„To je špatný vtip,“ zaúpěl Široký. „Těch pár nakrájených jablek má být moje večeře?“
„Přece jsme se domluvili, že budeš ode dneška hubnout,“ odpověděl Bystrozraký. „A nepředstírej, že jsi to zapomněl. Vidím ti až do žaludku.“
„Taky si pěkně vzpomeň, proč jsme ti tu ovocnou dietu naordinovali,“ přispěl svou troškou do rozhovoru Dlouhý. „Jen zapátrej ve své paměti. Jak nás pozval princ minulý týden na svoji svatbu a tys tam snědl půlku svatební hostiny. A nebýt toho, že druhou polovinu rychle odnesli do vedlejšího sálu, tak jsi ji spořádal taky.“
„No tak jo, kamarádi,“ zafuněl Široký. „Ale zítra chci banány!“

„Neteřinko,“ špitla Kristýna a opatrně za sebou zavřela dveře. Ještě se dvakrát rozhlédla kolem dokola, pak po špičkách přiběhla ke kolébce. Holčička otevřela oči a zkoumavě se zadívala na hlavu nad sebou. Pak se zasmála a natáhla k ní buclatou ručku.
„Taky tě ráda vidím,“ odvětila. „A omlouvám se, jsem tady zase, abych se ti vyzpovídala.“ Když sem takhle přišla poprvé, připadala si trapně. Ukázalo se ale, že snad jenom ona ji tu poslouchá.
„Zase mě zavřeli do věže. Prý že jsem čarodějnice. Taková hloupost, co?“
Miminko souhlasně zabrblalo. „No jo, ty mi rozumíš,“ řekla Kristýna a smutně se usmála.

Zvířata pospíchala, utíkala, tlačila se. Gepardi se snažili být na Arše jako první, naopak skoro na samém konci průvodu kráčel elegantní pár.
„To hemžení je nechutné, že Arthure?“
„Ano, drahá Flávie.“
Při pomalých krocích stejně tak pomalu ukusovali zbytky trávy. Skoro je porazil buvol. Flávie si odfrkla, taková nezdvořilost!
„Buvol a bude tam dřív než my! Odporné, Arthure!“
„Nešťastné, drahá Flávie.“
Kráčeli ještě pomaleji. Minuly je želvy.
„Arthure, co bylo toto? To s námi má sdílet lože tato obluda? Protestuji, Arthure!“
„Má drahá Flávie, protestuji také. Zůstaneme raději zde.“
Jednorožci se protestně posadili. Zvířata je dál míjela.
„Arthure, umíš plavat?“

Skřípání a rány se prodíraly okolním tichem. Vidět nebylo mnoho, vzduch byl přesycen prachem a drobnými třískami.
Ve vzdálenosti bezpečné i nebezpečné stály davy a mlčely. Snad všichni se přišli podívat na podivný pohřeb staroměstský. Muži obřadně sňali klobouky. Mnohé ženy byly oděny v černém, závojíčky stažené před obličej, děcka plakala. Místní lehké děvy rozdávaly všem, kteří měli zájem, bílé lilie.
Poslední rána a k zemi se zhroutila poslední stavba. Náhle se zvedl prudký vítr, prach se zvedl k obloze a na krátký okamžik se nad Platnéřskou vytvořil šedavý kruh. Vítr ho rozfoukal a z původního města už nezbylo nic.

Adélka s Bárou se houpaly na houpačce.
Maruška rýpala lopatkou do země.
Toník, Honza a Anička soutěžili s Lukášem, Kamilou a Filipem v přetahování lanem.
Emička, David a Vojta trénovali šplh.
Anička a Ondra skákali panáka.
Kristýnka dělala kotrmelce, popředu i pozpátku, a pak předvedla přemet.
Zuzka s Katkou odvážně zkoušely tu novou točitou skluzavku.
Přišla paní učitelka. „Děti půjdeme na oběd, ale opatrně. Víte, kolik nebezpečí na nás ve světě číhá.“
Nejspíš pozor nedávaly.
Proto paní Svobodová dostala jinou radu od jiné učitelky: „Prohlédněte svým dětem hlavu, ve škole řádí vši.“
Tak začala genocida.
Do týdne bylo hřiště prázdné.

Generál se zahleděl do dáli. Na obzoru se tyčilo hejno kruhových budov, od jejichž stříbro-šedého povrchu se odráželo slunce. Odhadoval, že v každé z nich je několik tisíc lidí, možná podstatně víc, pokud se vládě nepodařilo zadržet zoufalé davy z okolních měst.
Města už samozřejmě neexistovala, nukleární exploze je smetly. Kruhové budovy stály jen díky svým olověným protiradiačním štítům.
Generál se usmál. Chvíle vyzkoušet tajnou zbraň nastala. Do budov se zabodl jediný paprsek. Budovy jakoby zmizely – na obzoru se mihotalo jen rozprášené olovo. Olověné kruhy se pomalu rozplynuly ve vzduchu a s nimi i poslední naděje jedné ze světových velmocí.

Nevydržel to. Praštil ji.
„Aaaaaaaaaaaaau!“ Spike si ochromen bolestí sevřel spánky.
Buffy se nesportovně oplatila ránou do nosu.
„Jaúú! Jsi mrcha, víš to, lásko?“ Spike si osahal nos. Krvácel. „Nic jsem ti neudělal, držím se dál a ty mi zničíš oběd za těžce nakradené peníze!“ Pokynul k hromádce krevních pytlíků.
„Spikeu, jseš nechutnej.“ Buffy převrátila očima. „Právě sis olízl vlastní krev z nosu a já jsem tím vyčerpala můj denní limit znechucení.“
Spike na ni udělal obličej, rozkopl nejbližší náhrobní kámen a zmizel s vulgarizmem na rtech.
Buffy si otráveně odfrkla. „Ta nekousací dieta z něj dělá ještě většího ubožáka.“

Vaření Rei nešlo.
"...ještě je tu chleba."
"Strč si ho..."
"Tak co chceš k večeři?"
Lajnu, odpověděla by nejradši Roux. Ale mohla jen zavrčet: "Dej mi pokoj!" a zalézt si s načatou flaškou ginu do postele. Dovléct tam své tělo a složit ho na úhlednou hromádku, přikrýt a vypnout svět.
Rein pohled sleduje...
"Ví o nás," svěřila spiklenecky flašce.
-
Vždycky o nás věděli. Je jen otázkou času, kdy Rei zhaftnou.
"Zdrhej!" podrazila berlí nohy chlapovi jak hora a Rei stihla naskočit do ujíždějícího metra - fobie nefobie. To taky věděli...
Někdy čas znamená strašně moc. ...Když vám mlátí hlavou o chodník.