Autorův výběr 2014

Probudila jsem se s pocitem dvojrozměrnosti.
A nezhopnosťý psád psrávňe česki.
Sem na prašskím hraďe.
Záblsek rudí midá nápat.
Přivleču sa ze Huza, kuopím prá vajc vod klomejduocí framářki a du čýhať.
Zmikund savčí na baklóňe.
Hub vecjem po ňom.
Psrk! Zsáh do koruňi.
Zmikund visakukje jk čerťýk s krabički.
Psrk! Druhí zsáh - pířmo do chruďy.
Zmikund posálí stárže.
Shovám se dovintř, proplýšim se aš k ňemu a satacham mu sa vocas.
Zmikund se točý, řšíské jabko mu padá s ruki.
Poseldňý vajce mu křáp vo šikšu.
"Se s tim smiř, Zmikund!"
Bru jabko a misim ponaglicku.
Na ženckou toprí!

Přemejšlel jsi někdy o svatbě, zeptal se Horáček, a Pažout se zamračil, člověče, to by bylo něco jako funus, a když viděl, že se Horáček tváří uraženě, řekl, jen si to představ, přišli by všichni, ale polovina příbuzenstva by brečela, druhá by se tvářila zachmuřeně a náramně zaskočeně, protože by je naše nenadálá smrt, teda chci říct svatba, děsně překvapila, a Horáček povídal, taky by všude byly kytky, takže bychom brečeli a kašlali a smrkali my, teda kdybychom se brali, ne kdyby nás pohřbívali, to by nám to nevadilo, takže z hlediska alergika je vlastně lepší bejt mrtvej než ženatej.

Mé lásky vzácný pane, tvá krása jest věru vzácný skvost,
já k tobě poután co tvůj vazal chci dokázat ti svoji oddanost.
Svou lásku k tobě vyjádřím něžným hemžením slov a vět,
vždyť bouře, mráz ni krupobití nezničí překrásný náš svět.
Hvězdy snad jednou poctí lásku naši svou přízní nebeskou,
zatím však tiše oči mhouří nad mou tváří skrytou, nehezkou.
Odvahu našel jsem ve své písni a nebojím se říct svá slova,
doufám, že neomrzí se ti přízeň přísahaná zas a znova.
Nahá a cudná je láska moje k tobě, můj přesladký pane.
Však kroužit kolem tebe přes nástrahy nepřestane.

Znovu ji celou přečetl. Občas vzal pero a do levého dolního rohu připsal poznámku. Stálo ho to mnoho sil a přemýšlení bolelo. Žil tím příběhem. Zkrabatil čelo, když hlavní hrdina udělal nějakou hloupost, usmál se, když si přečetl o jakémkoliv jeho dobrém skutku či úspěchu. Až došel na poslední stránku. Chvíli přemýšlel a pak poznamenal: "Chybí poslední věta." Ztěžka se natáhl pro pero a roztřeseným písmem ji tam dopsal. Pousmál se...
A tak ho našli. Stále se usmíval, oči zavřené, s perem v ruce a otevřenou knihou na klíně.
Zahleděli se na poslední stránku. Na poslední větu.
A potom... umřel.

První Mezihvědná Čerpací měla skrze zmapovaná souhvězdí rozeseté pobočky s pravidelností, že by se Galaktické Bankomaty mohly stydět. Všechna mezihvězdná plavidla dávno přešla na sebepohánějící jaderné pohony a na pumpách se čerpaly akorát zásoby spolu s čisticími prostředky a strojovými oleji.
Když jsme přistáli na Nestonu, zapomenuté hvězdičce na okraji Železného mračna, naskytl se nám pohled na rozpadající se vyřazené stojany na Stres, palivo našich dědečků.
"To musely být časy," povzdechla jsem si.
"Buď ráda, že se na naší lodi nemusíme potýkat s emočními mraky," oponoval poručík.
"Jádro je méně vypočítavé, ale zamořuje planety podobně," odpověděla jsem z ochranného obleku.

Manchester třicátých let bujel dýmem továren. Narodit se do dělnické rodiny těsně před krizí nebyla pohádka. Matka zemřela, v chudém bytě zůstala láska. Tatínek byl její skálou.
Ta krása se denně skláněla nad jehlou a hedvábím. Přátelství hladilo, slepé a muzikální.
Mladý Carson ji chtěl, Jem ji miloval. Carsonova smrt rozpoutala bouři.
Spěch, Liverpool, lodě, soud. Horečka a záchrana.
To strašné břemeno pravdy, která ji přepadla ze zálohy. Do tatínkovy smrti vydržela. Pak byl čas vyplout.
Kanada. Neobjevená, neznámá, prostá a rozlehlá. Domek u cesty a její malí chlapečci. Tatínek Jem se vrací.
Jestli Mary porodí holčičku, pojmenuje ji Esther.

Slunce stálo vysoko na obloze.
Zářilo. Žhnulo. Pálilo v místech duše, tam, kde už zbyl jen popel.
Vlekli ji na popraviště. Tváří v tvář smrti byla stejně krásná. Nebo možná ještě krásnější.
Ta bronzová kůže. Ty tmavé vlasy. A oči. Nožky tancující při obyčejné chůzi. Nikdo je nikdy neměl. A míti nebude.
Oprátka se ladně komíhala ve vzduchu.
Už ji utáhli. Už ji nasadili na úzký krček.
Na té chvíli bylo něco zvráceného a zároveň fascinujícího.
A pak se sluneční paprsky odrazily od cikánských penízků okolo sukně a ve vlasech. Zlatavé odlesky. Třpytivé krásky. Tisíce pampelišek.
Které on nikdy neutrhne.

Nechápala, proč musí pořád žít.
Proč musí trávit dny obklopená přístroji a podstupovat terapie.
Proč jí syn nedovolí zemřít.
Proč ji kdysi dávno odvezl z Naboo na Coruscant.
A přitom za ní nikdy nepřišel, jen o svátcích posílá drahé dárky.
Žena starší, než si kdokoli dokázal představit, stála u okna.
Smutně se dívala, jak slunce zapadá za věže Coruscantu.
Stejně jako včera, dnes, zítra ...
Jak dlouho ještě?
A pak, jednoho dne, přišla zpráva.
Endor.
Její syn, všemocný Palpatin, je mrtvý.
Usmála se.
Vrásčitou rukou odpojila přístroje, odmítla léky.
Usedla do křesla.
Zavřela oči.
Konečně je volná.
Konečně bude mít klid.

Bořek si zase našel chvilku, aby se potají vytratil.
Brouzdal sám trávou na břehu slepého ramene řeky a ve zpocené dlani zahříval malý zelený kamínek. Uprosil tátu, aby mu ho dal, a teď s ním měl velké plány.
Tady potkal zelenovlasou dívku poprvé. Ona se jednou určitě vrátí. Ukáže jí svůj vltavín. Vysvětlí jí, že je to kousek nebe, který se spojil se zemí a miluje řeku. To se jí určitě bude líbit.
A potom jí ten kamínek daruje. A potom…
Bořek se vznášel s hlavou v oblacích.
Vltavín jeho sny spokojeně polykal a třpytil se jako klidná vodní hladina.

Mlha obarvila krajinu pastelovými barvami a zahalila ji do zádumčivosti. Jakoby se lesu na vršku svezla šála z ramen, tak působilo svažující se úzké políčko. Došel k němu chladem a začal orat.
Kůň šel rozvážným krokem.
Prásknutím biče ho chtěl popohnat, ale kráčel dál svým tempem.
Tentokrát bič zanechal otisk na zvířecích zádech.
Kůň zaržál na protest.
„Tak pohni!“ Hněvivý výkřik probral ráno z ospalosti.
Brázdy však přibývaly stejným tempem.
Osm otisků.
Kůň nepatrně zrychlil.
Netrpělivý sedlák zlostí bez sebe kousnul koně do ucha.
Ten zběsile vyrazil.
„Lidičky, já neořu, já letím.“ ječel muž a nohy mu vlály za pluhem.