Gravity Falls (Městečko záhad)

"Dippere, pojď sem! Potřebuju, aby sis vzal kostým králíkodlaka a přilákal nějaké zákazníky. Rovnou můžeš upravit cedule. Mabel, ty..."
Stan vrhl krátký pohled na Mabel, která zrovna se zaujetím lepila plastová očíčka a třpytky na exponát krokoželvy.
"... pokračuj v tom co děláš."
"Zlejdo Stane, to přece nejde! Víš, že dětská práce je nelegální!"
Stan se zachechtal. "Dětská práce? Nene, tohle je, jak se tomu teď říká... Respektující výchova!"
"Co je na ní respektujícího?"
"Dávám ti přesně tolik respektu jako komukoliv jinýmu. A tím pádem i víc příležitostí."
"Ztrapnit se v kostýmu?"
"Vydělat tvýmu hodnýmu strejdovi pár dolarů. A teď mazej!"

Netrpělivě procházel chodbami plnými dveří. Občas do některých nakoukl, ale vždycky je rychle zavřel a přesunul se dál. Potřeboval jenom najít jeden sejf, a pak bude mít konečně vyhráno.

Za každými dveřmi se nacházela jedna vzpomínka muže, kterého znal před mnoha lety, ale podle všeho se změnil. Ztloustl, začal se podivně oblékat a zdálo se, že docela opustil vědu.

Otevřel další dveře, ale to, co viděl, mu málem vypálilo oko. Starý muž stal před zrcadlem a předstíral, že špeky na jeho břiše mluví a pojídají sušenku.

Bill Cipher dveře s třísknutím zabouchl. Ze Stanforda Pinese se stal úplně jiný muž.

Stan se rozhlédl po expozici a zaznamenal, že většina exponátů je polorozpadlá. Byl čas to trochu oživit.

"Tak který z vás dvou by chtěl vašemu strejdovi pomoct nahnat sem pár bezduchejch turistů?"

Mabel upravila Tučíkovi na hlavě ozdobný klobouček. "Možná by se chtěli podívat na Tučíka! Je jako supermodel!"

Stan upřel na prase zkoumavý pohled. "Možná na tom něco bude. Ale něco chybí. Dippere, pojď se mnou!"

O chvíli později byl Dipper vystrojený v prasečím kostýmu. "Ale zlejdo Stane, Mabel má skutečný prase!"

"Přišli sem snad lidi někdy na něco skutečnýho? Navíc jsem si nevšiml, že by Tučík uměl tančit."

“Hm... jojo, jasně... pffff... možná...?” mumlal Dipper už několik hodin.
Mabel měla pocit, že ještě minutu a vyskočí z kůže. Vstala a dala mu pohlavek.
“Jau, co děláš?”
“Jsi hrozně hlasitý! Co to vůbec je?”
“Na to se snažím přijít! Ale pořád nevím, kde je zakopaný pes.”
“Ukaž mi to,” sebrala Mabel záhadný předmět ze stolu a než ji bratr stihl zastavit, do té věci zhluboka foukla. Z druhého konce se vyvalila nádherná hudba.
Mabel spokojeně vrátila svému šokovanému bratrovi hubení nástroj. Když opět rozevřela svůj časopis pro náctileté, jen poznamenala: “Doufám, že to nekřísí mrtvé nebo tak, ty vědátore.”

“Wendy, všimla sis, že jsou čistě na solární pohon?” chlubil se Dipper samojezdícími bruslemi. Mezi otočkami, triky a piruetami měl oči stále upřené na zrzku.
Ve snaze ji zaujmout zavolal: “A víš, jaké nejvyšší rychlosti můžou dosáhnout?”
Wendy konečně vzhlédla od telefonu a se zděšením vykřikla: “Smrk!”
“Cože, smrk? Ale ne, přece-“
Větu nedořekl, jelikož v plné rychlosti vyčelil strom.

...

”Brácho, vzdej to konečně. Takhle jsi nebezpečný sobě i okolí,” promlouvala svému bratrovi do duše Mabel, když mu ošetřovala zdemolovaný obličej. Dipper mrkal bolestí.
“To asi nebyla dobrá balící taktika, že?” povzdechl si a schoval obličej rudý studem do dlaní.

Dipper vložil všechnu svou momentálně zbývající sílu do snahy udržet víčka od sebe. Naťukal do laptopu další heslo. Odpovědí mu bylo jen známé červené světlo a otravný zvuk, který se stal hymnou jeho neúspěchu.
Na okamžik se mu písmenka z klávesnice roztančila před očima a proměnila se v jasné světlo, které rychle pohaslo a zanechalo jen neurčitou bolest hlavy.
Dipper si promnul oči. Netušil, jak dlouho tohle ještě zvládne. Naposledy se pořádně vyspal… ani si nevzpomínal.
Toužil po chvilce odpočinku, ale touha přijít na kloub záhadě laptopu převážila.
Odhodlaně zadal další kombinaci, i když tak trochu tušil, jaký bude výsledek.

Nějakou záhadu hledali už pěkných pár hodin a Dipper už to chtěl zabalit a jít radši zpátky.“Dippere!”, zavolala na něj náhle Mabel.
“Co je, Mabel?”
“Podívej se na tohle”, ukázala najednou pod ně na zem. Byla tam obrovská stopa. Vypadala spíš jako vyschlé jezírko. Připomínala ho i velikostí.
“To je skvělý, přesně něco takovýho jsem hledal”, zaradoval se Dipper a jal se stopu zkoumat. Kdyby tak oba sourozenci viděli, co se ale skrývá pod větvemi kousek za nimi. To by teprve byli nadšení. Možná ale spíše ironicky. Zpoza stromu je totiž pozoroval jejich “oblíbený” jednooký démonický trojúhelník. Bill Cipher.

Když máte za tátu Chlapáka Dana, není před mužností úniku, i když jste holka. A tak Wendy od školky sbírala trofeje na dřevorubeckých mistrovstvích a improvizovaných kláních, která končívala v krvi a chlapských slzách.
Oregonská zima venkovním aktivitám často nepřála, ale táta bral svátky klidu a pokoje jako výzvu, a tak ji s bráchama bral na ryby na zamrzlé jezero, uspořádal noc otužilců v iglú, přednášku o údržbě flanelových košil a vrh sekerou na sněhuláka.
Když Wendy sbírala rozpůlenou mrkev ze sněhu, říkala si, jestli něco z toho někdy využije.
Naštěstí pro ni nebyla v Gravity Falls apokalypsa nikdy daleko.

„Fajn, Dippere, mysli. Mysli rychle. Protože jsi tohle dobrodružství zorganizoval a vytáhl na ně Mabel, Wendy a Soose a teď jste uvízli v podzemním bunkru, jde po vás měnič, co na sebe dokáže vzít podobu kohokoli, a chce deník a vůbec uááááá!“ zoufá si Dipper v duchu.
Vždycky jde na všechno hlavou, knížkama, deníkem a logickou úvahou.
Teď je dočista v háji.
Protože: Wendy číslo jedna plus Wendy číslo dvě, které se perou o deník (naprosto identické, do poslední pihy a krvavého šrámu), se rovná měnič plus Wendy.
Plus Dipper se sekyrkou v ruce.
Otázka je, jak tu rovnici rozseknout.