DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo

"POTTERE!"
Nedokázal dělat, že to nevidí. Neslučovalo se to s jeho zápalem pro věc. A s bezpečností práce upřímně řečeno taky moc ne.
"Jak jste mohl do toho lektvaru upustit tu žábu?!"
*třída zděšeně utíká*
"POTTERE!"
Ten hlas. Bože, ten HLAS!
Je tak stejný. A stejně se i posmívá.
Nedokázal dělat, že to neslyší.
"Pod pohrůžkou vyříznutí jazyka máte do konce hodiny přísný zákaz promluvit!"
"Ale pane profesore..."
*vzdych*
"POTTERE!"
"Pane profesore?"
"Vy jste tak - TAK... zatraceně, vy jste...!"
Když budu dělat, že neexistuje, tak zmizí.
Lily...
Nedokázal být němý.
"Profesore?"
"Běžte."
Jsem zlo.
Vidím, slyším, mlčím.
Nakonec umírám.
Děkuji.

Sedí tři opičky v kleci vedle sebe.
Jedna z nich je slepá. Jako žena, jejíž muž jí nepodal ruku a směje se, že naráží do mříží.
Druhá z nich je hluchá. Neslyší křik děcka, kterému táta vyrazil zmrzlinu z ruky.
Třetí z nich má vyříznutý jazyk. Chlapec proti ní zase vylámané zuby.
Ublížil jim oheň a lidé.
Otočí se a jdou ke svým mladým. Potácí se touhou vidět, slyšet a mít hlas.
Pak se mění v dřevěné sochy.
List knihy s barevnou ilustrací se otáčí.
Kniha se zavírá.
Vzplane.
Shoří.
A lidstvo se rodí z popela,
slepé, hluché a němé.

„Zatraceně!“ zaklel Hawkeye, když mu to Radar řekl. „Už se nemůžu dívat na to, jak tady ty nevinní kluci umíraj. Pro co? Pro demokracii? Ať demokracie jde zase tam, odkud přišla!“
Dával toho kluka dohromady dvě hodiny. Mezitím na předoperačním čekaly další případy. Zbytečně.
„Vrtulníky!“ křičel Radar. Hawkeye měl sto chutí zacpat si uši. Předstírat, že nepřiletěly.
Nechtěl poslouchat jejich nářky, že už nechtějí bojovat. Rozuměl jim.
Nenáviděl válku.
„Chci si stěžovat!“ praštil do stolu Henrymu. „Chci stávku, chci mír, chci, aby nás někdo slyšel, že s tímhle zlem nesouhlasíme!“
Podplukovník zavrtěl hlavou. „Pierci... nemá to cenu. Nebudou tě poslouchat.“

- A či si mi tu, hek, Pištík môj, hek?
- A kdeeeeeeeee by som maaau byť?
- Nuž, hek, veď ja len tak, či ti ešte, hek, nenaliať.
- Nalééééééééééj.
- Aj predsedovi by sme mali, hek, naliať, keď nám, hek, slivovicu doniesol. Alee… nikde ho nevidím.
- Nalééééééééééj.
- Ale ja vážne predsedu nevidím, hek. Predsedáááá.
- Nekríííč. Nebudeme ho počuť. Ale ja aj tak nič nepočujeeeem. Ani predsedu.
- Počkaj Pištík, počkaj. Spomínam si, že s nami pil. A kreposti pri tom táral. Ale piatom pollitri, hek, potom už nič nehovoril.
- Ani ho nepočujeeeem.
- Ľaľa, tu ti leží. A spí. Aspoň je ticho a nič nehovorí.

Zrak mi žiaril svitom hviezd a možno aj jasnejším žiarila moja číra podstata, moja bytosť.
Miloval som. Bol som milovaný.
Vzhliadal som k Nemu, s úctou, ktorú mi vaše legendy a mýty odopreli.
A ja sa vždy pýtam, akým činom som si vyslúžil to pokorenie, nenávisť a vyhostenie.
Aká vôľa ma primäla k tomu činu, a k ostatným, ktoré mi prisudzujete, ak nie Jeho.
A či som ten, koho stvoril, alebo ten, v ktorého ma Jeho svet, a jeho stvorenie, pretvorilo. Som taký, akého ma chcel?
Ja vo svojich činoch nevidím, nepočujem a nehovorím zlo.
Som proste, kto som. Ja.

Hlavně se nedívat. V noci si přikrýt nejlépe i hlavu, nerozhlížet se a rozhodně nechodit do sprch. Být slepý vůči ostatním, nevidět šikanu, zavírat oči před nespravedlností. Být neviditelná, neviděná, nenápadná, být stejná.
Neposlouchat pomluvy. Nevnímat urážky. Přehlížet stupidní návrhy a sprostá slůvka na vaši adresu. Nedávat o sobě vědět.
Nemluvit. S nikým, o ničem, hlavně ne o sobě. Prostě být o půlnoci na stráži na palubě a mlčet se všemi, kdo tam jsou.
Služba v armádě vyžaduje, abych denně opakovaně lhala. Jak dlouho ještě vydržím popírat sama sebe, než se úplně ztratím?
A bude na mě Alice ještě čekat?

"Já nic neviděl," zavrtěl hlavou první strážný. "Byl tam moc velkej kravál"
"Mně to světlo taky úplně ohlušilo," pletl se jazyk jeho kumpánovi. "Totiž... Bum a prásk a jsem na zemi. A zbytek mi vybrabčili z hlavy."
Ožralí byli, ale naštěstí ne do němoty. Mezi opileckým bláboly se dala posbírat zrnka informací. Stráže měly za úkol svést ho ze stopy, ale přílišná snaha a opojný mok je zradily.
"No, pánové," shrnul detektiv. "Na to, že jste nic neviděli a neslyšeli, jste toho
nažvanili docela dost. Takže jednu věc vím jistě: někdo ze mně dělá parádního blbce. A začínám tušit, kdo."

Jako malý spatřil ty sošky tří opiček. Líbily se mu, a když mu vysvětlili, co mají představovat, byl unešený. Tohle byl přece návod na klidný, pokojný, dokonalý život. Vypadalo to tak jednoduše: nedívat se, neposlouchat, nemluvit, a žádné zlo už nebude. Nikdy.
Později poznal a pochopil, jak naivní jako malý byl. Že je potřeba poslouchat, dívat se, a mluvit, obviňovat, odhalovat každé zlo, to malé i to velké. A tak se rozhodl, že bude proti zlu bojovat, hlasem, zrakem, sluchem.
Ale to nejtěžší pochopil až nakonec. Že někdy musí být slepý a hluchý, právě proto, že je ten, kdo trestá.

Nikdy přece nebyli zlí. Nikdy přece nikomu neublížili.
Sraženou kočku jen obešli obloukem, raděj se dívali na druhou stranu, aby ji neviděli.
Psa, kterého jeho pán bil tlustým řemenem, raděj neslyšeli.
Že tu množírnu mohli nahlásit? Ale pani, vždyť oni ty kočičky mají rádi, přece… ano, trochu to tam páchne a kočky maj v klecích, ale to přece neznamená, že se mají špatně, ne?
Nebudou se přece plést do věcí, do kterých jim nic není. Vždyť támhleté paní může pomoct někdo úplně jiný a nakonec, oni stejně nemají čas.
Vždyť falešné a zlé jsou tak maximálně kočky, ale oni? Nikdy.

Slunce mě pohladí prvními paprsky. Jarní vánek mě probudil do nového dne, do nového startu. Záleží jen na mě, jaký obraz a jaké barvy použiji na zatím nepomalované malířské plátno. Zda se nechám ovlivnit druhými, aby narušili moji vyrovnanost a emoce.
Nevidím uspěchanost a zahořklost lidí okolo mě. Lidé do mě cestou vrážejí. Zůstávám klidná.
V práci na mě začne řvát a nadávat klient. Řeknu mu, že ho chápu a mrzí situace, ve které je a udělám vše, abych mu pomohla.
Problémy nazývám výzvou, nikoliv neštěstím.
Vážím si maličkostí.
Při usínání cítím vděčnost a pokoru.
Miluju svůj život.
Miluju sebe.