DMD č. 21. pro 21. 4. 2015. Téma: Tepláky a legíny

"Víš, já tomu upřímně nerozumím. Jíra je v podstatě prašivý liberál… V politice aut, morálku prazvláštní, sociálně mimózní! A přece si s ním vždycky rozumíš víc.“
„To je složitější.“
„Nedělej koloušky, kámo. Řekni mi to na férovku!“
„Nechceš to slyšet.“
„Jen do mě!“
„Dolňák, nebo horňák?“
„Horňák, samolitr, vo to přeci –“
„Stop! Pepsi, nebo cola?“
„Pepsi, jasně, nejsem ňákej mejnstrým!“
„Trencle, nebo slipajzny?“
„Slipy! Na ty já nedám –“
„Odrbaný tepláky, nebo sexy legíny?“
„Aha, pomáháš mi. Tak asi ty legíny.“
„Všechno špatně!“
„Sakryš! Ještě jednu mi dej!“
„Losnu, nebo Mažňáka?“
„Jejda, to fakt nevim. Třeba toho Bahňáka.“
„Se div, vole.“

Štěkot mušket se tříštil o skály se škodolibou ozvěnou. Kličkovali mezi balvany. Každý krok mohl být posledním. Sullivan se otočil. Zamířil. Hraniční kámen bledě svítil do noci.
„Sullivane! Nestříle…“
Sklonil zbraň. Poslední rána pročísla příšeří. Frances škobrtla. Ze setrvačnosti ještě udělala pár potácivých kroků, než se svezla k zemi.
Svírala nohavici těsně nad kolenem. Punčochu plíživě barvily tmavé pramínky.
„Sullivane, vezměte můj kabátec.“ Výraz děsu v jeho tváři vystřídal zmatek. „Jsou v něm ty depeše. Musíte je doručit vy. Je vám to jasné?“
Neodpovídal.
„To je rozkaz!“
„Při vší úctě, madam, na tenhle rozkaz vám kašlu. Nenechám vás tu napospas.“

Plazí se, plazí tiše po prérii,
hladový, žízniv, větry do něj bijí.
Plazí se, plazí, legíny má hnědé
(od prachu, hlíny, prát je nedovede).
Stopuje mladík nepřátele lítě,
neví, že z kalhot čouhají mu nitě.
(Toť špatná práce, sestro Luční kvítí,
když v boji z legín bílá prdel svítí.)
Za strom se schová, pak zmizí za kámen,
však s jeho outfitem náhle je ámen.
Mladík tu stojí jak Pánbůh ho stvořil
na cáry kalhot se vymočí tchoři.
Sestřička sladká dneska to schytá,
jehlou ji pobodá má paže hbitá.
A kdybych tatíčka měl ožrat na mraky,
musí mi pořídit kvalitní tepláky!

„To zas bylo,“ vydechne domácí. „Vy mě jednou přivedete do hrobu!“
Zrovna zaklaply dveře za poslední návštěvou. Přišla v barevných legínách, bílém tričku, černém sáčku.
O sáčko se postarala Rozárka. Bílé chlupy obzvlášť vynikly.
Legíny ruply, když se návštěva ohnula k Barbuchovi. Jak vykřikla, zaťal Barbucha drápky a rozpáral je navíc zboku.
Bílé tričko orazítkoval Čeněk, který přišel domů přes zalitou zahradu.
Domácí vyděšeně nabízela lepicí váleček, šití i přeprání trička, ale návštěva se jen smála.
Domů odcházela ve vypůjčených teplácích, špinavém tričku a zachlupaceném sáčku.
Ale to odpoledne, kdy si hrála a mazlila se s pěti kočkami, určitě nezapomene.

Štvrtkové večery v Avengers Tower boli filmové. Steve dobiehal sedemdesiat rokov zameškanej kinematografie, Thor spoznával odvrátenú tvár Midgardu, a ostatní jednoducho relaxovali.
Clint hneď pri prvej príležitosti rezolútne vyhlásil: „Pyžamová párty!“
Nikto neprotestoval.
Clint a Steve vypadali ako súrodenci vo voľnočasovej rovnošate SHIELDu.
Bruce sa objavil v teplákoch z nápisom Stark (pravdepodobne z Tonyho šatníka), čo Tonymu dvihlo kútiky.
Nataši nastražili do izby ultrakrátku hodvábnu nočnú košieľku. Keď dorazila v legínach a vyťahanom tričku propagujúcom Snakes on a Plane, Tony jej odpustil len preto, že doniesla kýbeľ popcornu.
...a naveľa sa im podarilo presvedčiť Thora, aby si navliekol aspoň boxerky.

Ó! Už je ráno! Satén příjemně studí a bavlněné povlečení mě jemně hladí po tváři. Nechce se mi vstávat, ale těším se do toho krásně oblečeného světa. Každý listnatý strom má teď na podzim rád pestré barvy, kosi chodí zase zásadně v černém. Jsem spíš jako listnáč. Zářivě červené ponožky mám na sobě už od večera. Z ramínka vedle postele se na mě směje svetřík, působící jako zebra, která prošla duhou. Je mi líto, ale rolák má dnes smůlu- venku je nebývale hezky. Každý kus oblečení se těší na svou chvíli. Legíny na kolo. Tepláky na trénink. Tak hurá ven!

Daniel von Drak chodil do školy v džínách doplněných o více či méně slušivé tričko. Nikdy si neoblékl kraťasy. Ani v sebevětším horku ne. Vždycky měl džíny. Jeho nohy se tak staly jedním z nejpřísněji střežených tajemství gymnázia.
Mnoho dívek a žen snilo, že ty nádherné štíhlé nožky spatří právě ony. Musely být štíhlé, vždyť Daniel byl hubený.... Některé bláhové duše je dokonce toužily spatřit v legínách.
Daniel přišel v otrhaných teplákách. Odučil v nich tři hodiny. Potom zachytil báseň opěvující prosvítající kůži kolene.
Článkované nohy pavoukovců, ze kterých bylo nutné šetřít prach, si kupodivu žádný veršík nevysloužily. Neměly legíny.

Ježto byla odulá, jarmilky si obula,
že tu váhu srazí - mladí sebevrazi.
Nastoupila do sokolské jednoty,
uznávala předpotopní hodnoty.
"V zdravém těle zdravá duše",
to už tehdy znělo suše.
Netušila, že tam jednou svého Tyrše potká,
modré trenky s červenými, hleď, společná fotka.
Táta v mládí pěkný cvalík,
nezapřel to, že je balík.
Ona, žena lepá, láskou k němu slepá.
"Za našich mladých let nesměl jsi vyvádět,
chodili jsme cvičit a lenóru ničit."
Odhalil jsem skrytou pravdu - vysvědčení bída,
podmínečné vyloučení, čtyřky! Šestá třída!
Zjistil jsem, že dospělí maj na své mládí sklerózu,
odpouštím jim, zřejmě chytli stářím jistou mimózu.

Noc u Raposových ve vypůjčených teplákách. Ráno už Vulpesovi nemohli svařené bylinky ani vidět.
Radši šli pomoct s odklízením povodňové spouště.
Evžen se nutně potřeboval zaměstnat.
Dva mrtví, jeden potrat. Zničené domy.
Petr Řehoř všechno zařídil, samozřejmě oficiálně, ve spolupráci s Vyšehradem, jak jinak.
Vodníka nemůžou zavřít. Zničit jde jen suchem. Pomalým mučením.
Nemyslet na to.
„Musím vám poděkovat.“ Šedivé vlasy, vytahané zablácené kamaše, ruka rozpačitě pohupuje kbelíkem. Paní Bartošová. „Vnouček je v pořádku.“
„Jsem rád, ale zachránila ho Eva.“
„Vím. Řekla mi, že nebýt vás… Já… S tím ametystem… unáhlila jsem se…“
Evžen se zazubil.
Ono to zas půjde.

„Žbluňku, pojď ven!“ volal rozjařeně Kvak.
„Hmrrr,“ zamručel Žbluňk.
„Svítí sluníčko,“ radoval se Kvak.
“Ále, co tam budu dělat?“ mračil se rozespalý Žbluňk.
„Budeme cvičit.“
„To ne,“ zívnul.
„Proč ne? Sport je zdravý. Posiluje svaly a chuť k jídlu. Jdu se převléknout. Až přijdu, ať už jsi ve sportovním.“
Ropušák se zmátožil. Sotva si navlékl tepláky, už Kvak bušil na dveře. „Tak co je s tebou?“
Žbluňk rozvážným krokem vyšel ze dveří. Oba se začali smát.
„Čemu se směješ?“
„No vypadáš v těch leginách jako baleťák. A čemu se směješ ty?“
„Těm staromódním teplákům. Vypadáš v nich jako tvůj prapraprapraprapraprapradědeček.“