Téma č. 00 pro 27. 3. 2016: Až přiletí zvony

Poprvé místo zvonu zazvonila čepel planoucí ohněm.
Podruhé letěl zemí pláč místo umíráčku a bití příboje na rozloučenou.
Potřetí tlučení na poplach přehlušil hlas polnic a pád nedobytných hradeb.
Počtvrté se zvonky skryly v radostné kakofonii, když i král bláznivě poskakoval v ulicích svého města.
Popáté zvonivé tóny nástrojů vznášející se nad planinou nedonutily tři mládence padnout na kolena před modlou.
Pošesté byli na obloze andělé a jejich zvěst doprovázely ovčí rolničky.
Posedmé zněl místo gongu výkřik, který roztrhl chrámovou oponu.
S oblakem, na němž se vrátí Vítěz možná přiletí i zvony.
Víra však celé věky učí létat lidská srdce.

"Veliteľ, na čo čakáme? Musíme cez rieku, dokiaľ netušia, že tu sme." Veliteľ si prehodil nezapálenú cigaretu z jedného kútika úst na druhý a odvetil stroho: "Na zvony."
"Zvony?" spýtal sa muž a nervózne mu preskočil hlas.
"Je tam priveľký kľud. Všimli by si nás, keby sme sa pokúsili preplávať. Musíme počkať na našich." odvetil veliteľ miernejšie.
"Jaké zvony?!" zašepkal muž a panika v jeho hlase bola už hmatateľná.
"Kľud, kľud." upokojúco ho veliteľ potľapkal po pleci, ale neprestal sledovať hemženie v nepriateľskom tábore. "Marcel." ukázal hlavou na vojaka, ktorý sedel pohodlne opretý o strom. "Má nehorázne vyvinutý inštinkt. Vraví tomu, že "počuje zvonenie". Syn kostolníka, čo by si chcel." pokrčil pobavene plecami. "Každopádne, jeho zvony ešte nikdy nesklamali. V tejto oblasti mu zvonili na poplach... Naši spravia na túto časť rieky nálet. Vidíš tamten most?" ukázal na drevenú konštrukciu, ktorá spájala protiľahlé brehy.
"No, keď vravíte, že je to most.." odvetil muž skepticky.
"Až priletia tie Marcelove zvony, posledné, čo chlapov v tábore bude zaujímať, bude skupinka, čo cezeň prebehne. Za mostom sa stratíme v lese a odtiaľ je len skok na hranice. Neboj, chlapče, dostaneme ťa domov." zažmurkal veliteľ šibalsky a jal sa znova pozorovať ruch v tábore.

Od obzoru ku obzoru, kam až oko dohlédne, lesy. A my běžíme, z kopce, přeskakujeme kořeny, srdce buší jako zvon.
Otočím se napravo. Alexej za mnou natahuje krok, kudrny mu vlají. Ale předstihnout mě nedokáže.
Otočím se nalevo. Roman se na mě šklebí, v očích věčný oheň. Ale také mě nepředběhne.
Pušku mám dnes já. Malovanou Marju Morevnu, pušku našeho otce. Střílím líp než oba bratři. Své srdce nechávám daleko za sebou, jeho varovné údery mě dnes nezpomalí. Snad až mě dostihne, zase pocítím slabost a horkost a bratříčci budou rychlejší. Ale dnes mám pušku já a mé jsou lesy!

"Prečo sa o ne tak staráte? Ľudia si vytrpeli dosť, potrebujú... "
"Potrebujú vieru."
"A tú im dajú zvony?"
"Až priletia a až sa rozoznejú."
"Budú len zvolávať ľudí do chrámu."
"Tam ľudia nachádzajú nádej."
"Sotva majú čo jesť! Ich domovy boli zničené, rodiny sa rozpadli."
"Preto potrebujú vieru."
"Majú snáď žiadať o zázrak? Nezmysel."
"Majú si uvedomiť, že nie je všetko stratené."
"Nie je?"
"Môžu smútiť. Uvedomia si ale, že niečo zostáva, že niečo sa nemení a že majú na čom stavať. Budú mať silu vstať a ísť."
"A čo to zostáva, nemení sa?"
"Ľudský život, synu. Je stále rovnaký."

- Zázrak!
- Kdybyste alespoň neužíval lehkomyslně teologických výrazů, bolí mě to.
- Drabble je můj osud.
Drabble je můj osud.
Drabble je všecko, co neznal jsem dosud.
Drabble je první i poslední můj hřích,
nepoznat Drabble, nemiloval bych.
Drabble je motýl. Drabble je včela.
Drabble je růže, vhozená do kostela.
Drabble je všecko, co neztratí svůj pel.
Drabble je rozum, který mi uletěl!
Drabble je dítě, Drabble je stoslovná kráska.
Drabble je první i poslední má láska.
Drabble, ach Drabble, Drabble proti nečasu!
Drabble je moje umřít pro krásu…
- Drabble je všechno, co chcete v dubnu?
- Byť proto nespím a týdny blbnu!

Včera mi zavolala maminka, aby popřála pěkné svátky. Během hovoru jsem po očku projížděla facebook. Tuhle velikonoční přání, tamhle velikonoční přání. Samý beránek, vajíčko, tuhle létající zvony. Mezi výměnou přání a informací o letošních vajíčkách (barvených v cibuli), se hovor sklonil na dnešní den. Jaké že to mám plány na Velikonoce.
Úklid.
"A to si ani beránka nekoupíš?"
Beránek se mi po jednom dni přejí a pak skončí v koši.
Velikonoce pro mě jsou prostě trochu jiným svátkem. Svátkem, kdy si dělám čisto v pokoji i v duši. Den jarního úklidu.
Jak tak mydlím okna, dolehne na byt zvuk zvonů.

V inzerátu stálo, že je chlapík k světu,
schůzku tenkrát měli v parku na Stromovce,
nežli mu stihla říct úvodní větu,
omráčil ji vizuálem ostříhané ovce.
Tvrdil, že je za vodou,
vážně nelhal? Kruci?!
Pod mostem jen náhodou,
běhaj čtyři kluci.
Nožičky do X mu náramě sluší,
postavou malý však duchem je král,
taky mu úžasně odstávaj uši,
prostě se sezdali, nač čekat dál.
Dřív nežli zvony se vrátily z Říma,
nevěsta pod čepcem konečně byla,
bezďáčka opustil kašel a rýma,
i láska slepá je obrovská síla.
A tak si maminka tatínka vybrala,
tak už jí odpusťte, že trošku šilhala.

Když jejich kapitáni odešli, seběhli se francouzští dráčci do kroužku a začali dělat to, co draci vždy dělají, když je jich více na jednom místě. Drbat.
"Slyšel jsem, že prý maj Briti nového draka! Těžkou váhu!"
"Kde by ho prosím tě vzali?"
"Já ho viděl, já ho viděl!" volal s nadšením jeden z kurýrních draků. "Takový druh určitě neznáte, celý černý, obrovský, a chrlí létající zvony!"
Ostatní draci na něj zmateně pohlédli.
"No, on když přiletí a zakřičí, to je jak všechny zvony najednou! Hrooooozný zvuk!"
"Takže má hodně hlasitý jekot?"
"Tak hlasitý, až se dřevo bortí a dělají vlny!"

To je nespravedlivé, mudroval Mach, všechny zvony v Římě, a Šebestová řekla, kvůli tomu nemusíš koukat, jako by ti uletěly včely, a Mach řekl, zvony, ne včely, popadl sluchátko a povídal, prosím, já bych chtěl, aby zvony přiletěly sem, načež se sluchátko zeptalo, všechny? a Mach plácl, jasně! Šebestová se podívala z okna, žádné zvony neviděla, jenom Horáčka s Pažoutem, jak jdou ulicí, pak se obloha zatáhla, ozvalo se bimbání a cinkání a dunění, zvony se tlačily na okna, kroužily nad střechou, tisíce a stovky zvonů, zvonků a zvonečků, a Šebestová ječela, Machu, ty jsi úplnej šílenec, dělej něco, a Mach křičel do sluchátka, jenže sluchátko řeklo, co prosím, já vás vůbec neslyším, hrozně vám to tam zvoní, jeden zvon už rozbil okno, další se tlačily za ním, bylo to prostě příšerné, najednou se rozlétly dveře a Pažout zařval, co to tu provádíte, Mach a Šebestová otvírali pusy, ale slyšet nebylo nic, takže se Pažout radši zmocnil sluchátka a zvolal, ZVONY! PRYČ! HNED! A sluchátko řeklo, skvělé, teď vás slyším výborně, zvony odletěly a bylo ticho, a Pažout do toho ticha zavrčel, takový kníkání hubenýho brejlouna nic nevyřeší, a Mach řekl, Pažoute, zachránil jsi situaci, ale toho brejlouna si vyprošuju!

Pozoroval kraj.
Pole a luka, v dáli hradbu lesa.
Ticho...
Patřilo k tomuto času, k zamyšlení a k modlitbě.
S jarem chvátala naděje, o to větší, že bylo první po Velké válce.
Zaváhal, když zaslechl kroky.
Sejít dolů?
Zůstat?
Těžko by našel vhodnější místo.
"Jdeš ztěžka bratře poručíku," převaloval na jazyku nezvyklé oslovení. "Takže nevezeš."
Prošedivělý poručík Italských legií neodpověděl.
Nechtěl plýtvat slovy v prázdné zvonici.
Nevezl.
"Teď už mě trápí jediné," řekl farář unaveně. "Že z našeho zvonu nadělali děla. Že zabíjel..."
Legionář mu podal láhev vína a trochu trpce se usmál.
"To jediné, pane faráři, vás trápit nemusí."