Téma č. 00 pro 27. 3. 2016: Až přiletí zvony

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa na ďalší mesiac chystáš.
- Jáj, starý môj, nechystám. Nechce sa mi.
- Pištík môj, ale toto by si nám urobil?
- A to akože komu?
- No ako komu? Ľudu predsa! Všetkým, čo tu naše príhody čítajú.
- A čože ma je po ľude, keď aj tak sa do výberov nedostaneme?
- Jáj, Pištík môj, to nie je len o výberoch. Sledovanosť treba. Veď vieš, že bez toho nám predseda ovečke nekúpi.
- Ale aspoň je ticho. Celô leto to tu bľačalo a zvoncami zvonilo. Aj to krepô psisko pred nimi nakoniec do hory zdrhlo.
- Ale oštiepke a guláš by si jedol. A bez ovečiek to veru nebude. A ak predseda salaš zruší, ťažké časy nastanú.
- Pravdu vravíš Jarík môj. To radšej aj to bľačanie prežijem. Ale zvonce by sme im už dávať nemuseli.
- Kľud, Pištík môj, zvonce nebudú. Veď vieš, že všetky rozobral malý Dodo. Vraj sa v krčme vsadil, že na Valentína bude mať zo všetkých najviac srdcí. Ale aj tak nevyhral, Anča si karty kúpila. Predseda síce nové zvonce objednal, ale kým sem z Číny doletia, tak už zasa budeme bez ovečiek.

(slyšíš útržek cizí konverzace)
>... a kdyby se to podařilo? Kdybychom se jednou vrátili na povrch?
>>To se nestane. Předpovědi, jak se podzemí opět vyprázdní, jsou přinejlepším naivní řeči snílků. A pokud jsou pravdivé, bojím se, že neznamenají nic dobrého. Legendy slibují, že odejdeme, ale neříkají kam.
>Král se přece snaží hledat způsob, jak nás zachránit. Až se to povede, znovu zažijeme oblohu nad hlavou! A pak...
>>Asgore truchlí, žije v iluzích. Proč se tam vlastně chce vrátit? Kvůli svobodě? Nebo pro válku?

Echo-květina dopovídala. Cítíš příliv odhodlání. Květiny v tomto světě ztratily naději, ale temné období se chýlí ke konci.

Domovní zvonek se ostře rozdrnčel.
Vytrhl z dřímoty starou paní. Lekla se.
Už zas?
Namáhavě vstala z křesla, navyklým pohybem hmátla po holi a štrachala se ke dveřím. Pekelné řinčení zvonku zmlklo, teprve když zasunula klíč do zámku.
Na ulici nikdo. Ale za nejbližším rohem zmizely dva rozšklebené klukovské obličeje.
Darebáci nevynechali jedinou příležitost ztrpčit jí život.
Zuřivě za nimi zahrozila holí.
Vzdálený výbuch smíchu přehlušil tiché kletby drcené bezzubými dásněmi.
Druhý den zvonek tichounce cinkl a dost.
Paní blaženě vychutnávala ticho.
Už bude klid, s vyzváněním je konec.
Tamtěch dvou nových holubů si nikdo nevšimne.
Kdo by je počítal.

Seděl ve svém křesle, upíjel z poháru vína a pozoroval ruch kolem sebe. Služky s košťaty a hadry, sluhové s koši dřeva do krbů, o vůních začínajících se linout z kuchyně nemluvě... Co nevidět jistě dorazí i kapela. Všechno musí být perfektní, než přijede ženich se svým doprovodem. Dal si další doušek vína. Ach, ty svatby, zasnil se, sladký hlas zvonů, ale předtím všechno to smýčení, výzdoba, vaření, pečení, víno - ano, spousta vína -, broušení mečů a seker... Stařičký lord Walder Frey si opět usrkl ze svého poháru. A svatební oznámení. No ovšem, ještě je třeba poslat havrana do Králova Přístaviště.

Let je klidný, rutinní. Jakub usrkne z kelímku kávu a přimhouří oči do ranního slunce. Alpy pod nimi jsou schované v nadýchané bílé peřině, letadlo tiše klouže těsně nad mraky.
Potom Jakuba upoutá záblesk na jedenácté hodině. Co to sakra...! Rychlý pohled na radar, tam nic. A přece Jakub zřetelně vidí ve své letové hladině neznámé objekty! Ruce na beranech se nervózně chvějí. Jen pár okamžiků a... těsně míjí. Jakub zírá přes sklo kokpitu.
Jsou téměř na dosah. Letí v sevřeném šiku, vzadu drobnější, lesklé, vepředu mohutné, starobylé, zčernalé věkem. V turbulencích se jemně pohupují, ale pevně drží směr. Zvony.

Jako výraz vděčnosti za porod, který nakonec přežila matka i dítě, věnovali rodiče místnímu kostelu nový zvon. Jmenoval se stejně jako jejich chlapec. Jan.
Jak začal rozum brát, byl malý Jan na svého jmenovce pyšný. Žádný ze zvonů v širokém okolí neměl tak zvučný a čistý hlas.
Když začala Velká válka, Jana odvedli. A Jan ho nedlouho poté následoval.
Jednoho Jana přetavila krev prolitá na bojištích. Druhého Jana výheň.
A přece. Něco se nemění. Chvíli předtím, než Jana zasáhl šrapnel z roztrhnuvšího se, špatně odlitého, kanónu, uslyšel znovu zvuk svého zvonu.
Jan a Jan. Spojeni v narození i ve smrti.

Dávid sa prechádzal v opustenom kostole.
Teda, už nebol opustený, mal už predsa svojho farára. Jeho predchodca umrel na starý vek, ale na kazateľnici bolo toľko pavučín, že musel byť mŕtvy pol storočia. Miestni ani nevedeli, že nejaký kostol majú.
Zazvonil telefón.
Už ich priviezli!
V malom mestečku, v údolí medzi vysokými horskými štítmi, to dunelo.
Ľudia povychádzali zo svojich domovov a pozerali sa, ako sa helikoptéra vznáša nad starým kostolom. Niesla veľkú krabicu.
Na druhý deň sa dohadovali, čo si také nový farár objednal.
O týždeň sa údolie zaplnilo zvukom zvonov.
Tak predstavenie mám za sebou, pomyslel si Dávid.

"Je mi líto," pravil soucitně, ale pevně. "Tady to opravdu nejde. Všechna místa jsou vyrezervovaná dlouho dopředu. V centru je to tak všude, zkuste to někde na periferii."
"...Kde? Tak například u svatého Pavla za hradbami, nebo..."
Skončil telefonát v angličtině a vydechl.
"Další zájemci, důstojný otče. To je nápad, semhle volat jenom dva dny předem."
Farář se také zasmál. "Už dávno máme přeplněno."
"Nějací, co už ani neovládají latinu."
"Chtějí přece jen naplnit svou povinnost. Snad je ubytují jinde."
Konečně nastal ten den.
Ministrant vyhlížel z věže.
"Už letí!" vykřikl náhle.
Nebe nad Římem se celé zaplnilo přilétajícími zvony.

"Utíkáš za něčím nebo před něčím?"
Mám se dál brodit troskami starého života?
"Od někoho?"
Modrooký. Věčně rozcuchaný. Odtažitý. Příliš jiný. Nepochopil, nechápe a nikdy nepochopí, a snad je to tak lepší.
"Můžeš se vrátit, že? Nechala sis zadní vrátka."
Už nedokážu říct "musíme se přestat vídat".
"Ségra, aspoň mi řekni, jestli jsi v pořádku."
Je mi šestatřicet, můj život je na maděru a nedokážu ho dát znovu dohromady, ale teď zalžu a řeknu, že v pořádku jsem.
Velikonoce letos připadají na jednatřicátého března. Měsíc nato si balí věci a vrací se. Nemá tušení kam, ale určitě to není zpět.

Ve stínu rozložitých platanů se procházely dvě ženy. Jedna ve fialkových šatech podle poslední módy, druhá v kabátě námořního důstojníka.
„Kdy se vrátíte, Frances?“
„Catherine, jste sestrou námořníka. Víte, jak to chodí.“
„Nemůžete mi to říct ani přibližně?“
Frances se zastavila. Očima bloudila po obloze. Léto bylo v plné síle a z korun stromů se ozývaly tenké hlásky žebrajících ptáčat.
„I kdyby nás nepotkala nějaká větší nepříjemnost, tak připlujeme nejdřív kolem Velikonoc. Ale moc na to nespoléhejte.“
Catherine potřásla ustaraně hlavou.
„Tak mi alespoň slibte, že na něj dáte pozor. Nechci...“
Slova jí v krku vázla.
„Tohle vám slíbit nemůžu.“