Téma č. 00 pro 27. 3. 2016: Až přiletí zvony

Jedeme tmou
skrz prostor a čas
Ty na kolenou
ptáš se kdo z vás
přežije den
krev Kryšpínu dá
Šest staletí – sen
Odpověď znám
Ze tří jsou dvě
Staletí letí
Já Ty Francie
Naděje spí
V nejistotách
Tví vojáci bdí
Tma ukrývá strach
Nepočetní
Prosíš ať též
nepočítají
Luky jim napneš
Odolají
Slyším Tvou řeč
a srdce jak zvon
jako štít a meč
Zní jako hrom
Blíží se cíl
V myšlenkách s Tebou
s Tvou rukavicí
Samosebou
Za moře zní
dvou chorálů hlas
O Tvém vítězství
přináším vzkaz
Já bil se tam
u Azincourtu
Všem trubadůrům:
já byl jsem tam

Až přiletí jarní vlání, co poslední sněhový mrak zažene.
Paprsky roztančí v trávě a kočky z půdy vyžene.
Ony na slunci se položí, kožíšky si vyhřejí.
Až přiletí jarní vlání, co mi vlasy roztančí.
Já sehnu se a bez reptání hroudu jemně prohnětu.
Nůžkami hbitě na jablůňce vytvaruji jemnou siluetu.
Až přiletí jarní vlání, děvčátkům sukně vykasá.
S pomlázkou a za výskání prožene je mladá chasa.
Pak po loukách rozezní zvonků hlas.
Zas.
Až přiletí jarní čas.

Den za dnem.
Večer za večerem.
Noc po noci.
Škrábe olůvko po zažloutlém papíru.
Nůž v kousku lipového dřeva.
Špachtle v rozehřátém vosku.
"A co z toho?" ptá se čísi hlas.
Mince se kutálí.
Měděné uhlířům, kopáčům a dřevorubcům.
Stříbrné voskařům.
Zlaté huti.
Dlouhý výdech.
Když na dílo poprvé dopadnou sluneční paprsky.
Cákance bláta.
Oheň.
"Kam ten spěch?" ptá se zas čísi hlas.
Už nikam.
Oheň vypálil bláto.
Vyhnal voskovou duši.
Zaplnil nitro žhnoucím kovem.
Vydrží?
Spadla spečená krusta.
Špínu vycídil písek.
Malé kladívko probudilo hlas.
"Poletím," řekl ten hlas.
Z jámy.
Na náves.
Na vrchol věže.
A do Říma.

Zrovna probírala svůj šatník. Objevila pár zajímavých kousků u kterých nevěděla jestli jsou strašné nebo úžasné, něčeho se zbavila s radostí. Třeba takových zvonáčů - vůbec si nepamatovala, že by si je někdy koupila. Když kalhoty na hromadě ‘na vyhození’ uviděla její matka, která jí tenhle víkend přijela nečekaně navštívit, divila se: “To chceš vyhodit? Takovýhle zvony teďka letí. A jestli ne, tak určitě ten trend brzy přiletí. Z Ameriky.” ukončila to a přesvědčivě se na ni podívala. “Ty si necháš” zasáhla a narvala je zpátky do skříně. Když odjela, zvonáče letěly. Ale do popelnice před domem.Stejně jí byly malé.

Až na ten podivný zvuk bylo vše v pořádku. Skřetové útočili, lidé, elfové a trpaslíci se semkli k obraně...
"Orli!" vzkřikl Bilbo podle scénáře, "přilétají or..."
Nedořekl, protože ho doslova zasedlo cosi obrovského, kovového a díkybohu dutého.
Nastalo naprosté ticho. Legolasův digitální šíp zamrzl v letu. Gandalf němě zíral.
"Jsme tu správně?" zazvonila Maruška Týnská.
"Bohajeho, Maruš," vyvrátil Zikmund srdce vsloup, "rozhlídni se, připadá ti tohle jako Řím?"
"Ten pták nám normálně kecal!" rozohnil se starobylý zvon v předních řadách.
O pár mil dál proletěl Gwaihir s armádou orlů dírou v časoprostoru. Nazítří byli spatřeni, jak se opalují na Seychelách.

„Jakýpak zvony,“ čepýřilo se Sovátko. „Sovy přiletí!“
Myšák mlčel. Četl si u počítače zprávy. Byl mrzutý. Jako obvykle.
„Někteří ani nevěří, že sovy nosí slova!“
Ticho.
„Nebo že čápi nosí děti.“
„Nenosí,“ zavrčel myšák. „O čápech mi ani nemluv!“
A o čem mám mluvit, pomyslelo si Sovátko, když myšáka rozčílí kdejaké slůvko? Například slova od Č. Čápi. Čína. Češi. A hromada jiných. Mračí se, když řeknu, že chci novou konvičku, nebo vyprávím, že naši zvonici dal postavit zeman z Ještě.
„Víš, myšáku,“ řeklo nahlas, „bude duben, nebude čas na zprávy. To ti udělá dobře.“
„Máš pravdu,“ povzdychl myšák.
A mělo.

„Proč tady píšou takový nesmysly, že přiletí zvony, Kájo? Ty přece nelítaj, ty zvoní. Třeba na stromečku, když jsou Vánoce. Lítám já. Ale ne jako zvon, ale jako torpédo, jak říká panička.“
Olízla jsem si tlapku, nechtěla jsem před tím vyžletem, co mě ve svých sedmi měsících už stačilo přerůst, vypadat jako pitomá.
„Tomu ještě nemůžeš rozumět, ty trumbero,“ tvářila jsem se, že vím, o čem mluvím, a zoufale lovila z paměti jakoukoli informaci o létajících zvonech. Nic…
Konečně mě cosi osvítilo. Asi myšlenka.
„Ty přiletí až v létě. Na louku za domem. Jsou krásně modré a zvoní a… voní.“

Srdce co v sobě štkalo
Se stále zajíkalo
Však začalo bít prudce
Jako když běží z kopce
Jako splašené zvony
Když vsí na poplach zvoní
Náhle prasklo osrdí
Tělo se teď krví rdí
Zvon se snadno přetavil
Zvuku se však nezbavil
Teď sviští v novotvaru
A touží po nezdaru
Život v těsnícím kroužku
Náboj ho má jak roušku
Zvonice osiřela
Z hlavně vylétla střela
Za cíl má lidská těla
Jen aby nebolela
Přání škrtí realita
Je moc surová a lítá
A tak se vzdává marná rvačka
Je zesláblé jak tuberačka
Rána bolí krutě a prudce
Na první pokus zásah srdce

Hagrid vtrhnul do kabinetu kolegyně Hermiony Weasleyové jako velká voda. „Hermiono, nemáš tady ňákou pořádnou mapu? Takovou, co sou na ní Krásnohůlky jak bydlí Olympa, a pak eště další země za tou její Francijí?“
„Mám tady mapu Evropy, samozřejmě, ale na co ji potřebuješ?“
„Noo tadydle pro tohodle mrňouska. Dyž sem ho celýho uslintanýho vyndal Tesákovi z tlamy, povídal něco vo tom, že mu jeho velcí kámoši uletěli, a von se pak dočista ztratil.“ Hagrid opatrně postavil na psací stůl malinký stříbrný zvoneček, spíše rolničku. „A teď by, chudinka, potřeboval zvědět, jak se za nima dostane do tohodle… ee… Říma.“

Obě: "To nám ten rok zase utekl! Vzhůru na drabble!"
Želvík: "Koší, co je to s těma zvonama? To jako fakt lítají?"
"Jasně že ne, trumpeto, to je něco s velikonocema... ehm... zrovna si nevzpomínám."
"Já občas vidím lítat zvonky."
"Cože??"
"Takové malé zelené ptáčky. Hezky zpívají. Já mám ptáčky ráda, i když je nemůžu lovit. Tak aspoň poslouchám, jak hezky zpívají."
"Želvo, neštvi. Nemůžeš znát něco, co já ne..."
V postýlce za závěsem se ozval charakteristický zvuk nespokojeného lidského mláděte. Kočky se rozeběhly do vedlejšího pokoje.
"Zvony, zvonci," mudroval Košín. "Odkud přiletěla tahle siréna, to by mě fakt zajímalo."