DMD č. 3. pro 3. 4. 2016. Téma: Anonymní seznamka

„Holky, jak funguje ta nová seznamka pro princezny,“ zeptala se Locika.

„Zadáš si inzerát v Královských novinách, odpovědi ti chodí esemeskou. Ale je to podvod,“ odpověděla Zlatovláska. „Já to zkusila a tohle je výsledek.“

Pět hlav se sklonilo nad mobilem. „Tenhle se už vidí na svatební hostině,“ konstatovala Růženka a četla nahlas. „Na svatební přípitek prosím Martini. Protřepat, nemíchat.“

„Jé, někdo poslal fotku i nějakého stromu,“ rozněžnila se Popelka. „A napsal k tomu já jsem Groot.“

„Tady se do tebe už zamiloval,“ vykřikla Lada. „Oslovuje tě můj milášku!“

„A co teprve tohle,“ řekla Zlatovláska. Na displeji svítilo jediné slovo. Hodor.

V obklíčení strachu a mlhy.

Barvy vybledly. Krajina dostala šedobílou patinu. Boty ztěžkly nalepenou hlínou. Bezejmenný sešel na cestičku k lesu. Sotva rozeznávala tmavá záda před sebou. Nezřetelné kmeny stromů převzaly funkci patníků.

Strašně moc se bála. Co když je chytnou?

Převaděč přidal do kroku. Svůj dech slyšela jako přes megafon. Jak se zrychlovalo tempo, byl stále hlasitější.

Třásla se chladem.
Třásla se strachem.

Když je chytnou, co ji pomůže, že neznají její identitu? Zastřelit anonyma je přece snazší.

Prodírali se mlázím.
„Teď už je to na vás,“ ukázal směrem do údolí.

Bezradně se za ním ohlédla. Úleva se nedostavila.

„T4L11M, HS613B, pomůžete mi s dřevem, pojďte."
V zamyšlení jen třepnu hlavou. Sotva vnímám, že G75RK našla na bojišti zabitého koně a u ohniště se vrší kusy masa.
„HS613B, slyšíš mě?" FKJ56 mě zatahá za vlasy.
„Neříkej jí tak," ozve se T4L11M nečekaně.
„A jak jinak?"
„Jménem!"
„Nikdo z nás –"
„Můžeme si dát jména sami. Elfi v dole mi říkali Talim. A ty?"
FKJ56 pokrčí rameny. „Nechám si ,snagu'."
Uvědomím si, že oba... Talim i... Snaga, vyčkávavě hledí na mne. „Co?"
„Jak se budeš jmenovat?"
Zadívám se do šedomodré prázdnoty nad sebou. „Igrûn," rozhodnu se.
„Co to znamená?"
„Moje jméno."

Už jsem zažila rande s baleťákem, výhercem AZ-kvízu i s potetovaným týpkem na hřbitově, ale můj dnešní blind-date programuje vibrátory. Slušná partie.
Pochopitelně jdu pozdě. „Aspoň bude vědět od začátku, do čeho jde,“ směje se mi spolubydlící, když chaoticky pobíhám po pokoji. Vzápětí si zapichuji řasenku do oka.
„Promiň, zkus nezmrznout,“ píšu mu. Ale venku je pořád prosinec, a tak nakonec zapínám kabát a běžím.
Vypadá nesměle. Přebírám iniciativu, kladu otázky, nechám ho kreslit strom. Pomůže mi do kabátu a nepokouší se mě políbit...
Za mě dobrý.

„Jak jste se seznámili? Vždyť se pohybujete každej v jiným světě.“
„Víš, tati…“

David Cyprian byl komorníkem, který plnil příkazy ještě dříve, než byly vysloveny. Někdy ještě dříve, než se zformovala myšlenka, že by snad takový příkaz mohl existovat.
A pokud to vyžadovalo strkat prsty do milostného života jeho zaměstnavatele, budiž.
Cyprian viděl, jak moc si Lord Richard dělá starosti o svého bývalého milence. Pan Dominic Frey měl jisté potřeby, které obyčejný vztah nenaplňoval.
Inu, nebylo nic jednoduššího, než zařídit místo, dostatečně diskrétní, a poprosit majitelku o sehnání osoby, která by ony potřeby sdílela. Netřeba vyměňovat jména, pouze zajistit setkání jednou týdně a vše je vyřešeno.
A Lord Richard přišel na jiné myšlenky...

"Je skutečně na anonymní seznamce?"
"Kdo tam dnes není, jako by nebyl!"
"Fajn, dám vám to se slevou!"

Proklepl.
Svého asistenta poslal na první schůzku.
Nepotřeboval podržtašku, ale ještě jednu tvář.
Éra osamělých profíků odešla, definitivně.

S videem, co tajně jeho Watson natočil, už dal dohromady dokonalý inzerát.
Na udičku se nedalo nechytit.

"Neříkejte mi, že taky máte ráda Larse von Triera..."
"Novostavba? Neexistuje, to nemá to genius loci!"
"Ať se něcismu smějí, ale možná je to to nejpřesnější vyjádření našeho vztahu ke kosmu!"

Dostal ji do postele, samozřejmě. To byla jeho práce. Zbytek rutina.

V posteli se líp zabíjí.

Cítila se osamocená a vytržená ze světa lidí. Proto se spíš snažila seznámit s někým přes různé inzeráty a seznamky. Bylo jí pouhých 19 let, když narazila na inzerát, jenž považovala za osudový.
Mladý muž zvláštních schopností hledá stejně nadanou dívku. Značka: Magie.
Netušila, že je to jen pozvánka na schůzku se zrůdou a že Osud má svoje plány. Místní nádraží se zdálo vhodným místem pro setkání.
Netušila, že se všechno takhle zvrtne. Že bude lapat po dechu a marně se snažit mu ubránit. Že z ní strhne šaty a vezme jí vše, čím byla.
Netušila, že jde na smrt.

Známe to všichi z těch vtipů.
Nazdar miláčku! Ahoj mami! Čau ségra. Dobrý den, paní vedoucí.
Ale stejně, ze všeho nejvíc zbožňuju to klasické Nazdar, bejvalkjo!
To jsou ty chvíle, kdy při rande naslepo máte chuť jednou pro vždycky poslat všechny nejen tam, kde slunce nesvítí, ale i tam, kde lišky dávají dobrou noc.

Ale když i druhý a třetí rande (vybraný tou zk***enou umělou inteligencí) dopadne tak, že přijdou lidi, který byste radši neviděli, říkáte si, že je lepší chcípnout.

No, zkusil jsem i klasický pozvání vnadný slečny na rande. A pořád říkám: zlatá umělá inteligence.

Ani jedno nefunguje.

Začalo to oťukáváním. Třesoucí se ruce při střílení.
Když večer rodina seděla kolem ohně a maminka zpívala, usínala Anuška vyčerpáním.
Potom přišly horečky. A bylinky přestaly pomáhat.
Když konečně sehnali doktora, neřekl jméno. Mluvil o námaze, stálém nachlazení a... zhoršování.

Bratři odmítli přijmout sestřin osud. Sháněli peníze na léky, převáděli… koho se dalo. Žoldnéře, hrdlořezy. Otcovo učení o Desateru přicházelo vniveč.
Anuška chřadla dál. Bez léků blouznila na lůžku. S nimi přicházelo vědomí, jak její rodina trpí.

Začalo to oťukáváním. Vzpomínkou, že když staří lidé začnou být své rodině přítěží, někdy odejdou do sibiřských lesů. Navždy.

Co kdybych také odešla?

Log in. iboys. nuda. profil vidělo. anál. orál. velikost. pozice. fotka obličeje nenalezena.
Všechno cizí, sterilní, hlavně žádná romantika, jenom vojet, co se dá a co se nechá. Což není problém, když se vám to líbí. Což je problém, když byste nejraději byl někdo jiný. Třeba rytíř. Rytíř Amis, který hledá svého Amila.
PM. rande. klub. dáme drink.
Místo jednoho drinku je drinků šest. Pak éčko. Což není problém, pokud jste na to zvyklí. Což je problém, když nejste.
V darkroomu vás jako démon roztrhne na dva kusy.
Ráno trapně utíráte krev. Ani tentokrát jste si nestačili zjistit jeho jméno.

Když se vynořil vyšňořený Noby, na strážnici se rozhostilo ticho. Angua, Karotka, a Fred jen zaraženě zírali.

Ticho nakonec přerušila Angua. "Noby, ty se někam chystáš?"

"Jasně! Přece sem vám to řikal včera. Jak psali v Kometě."

"Myslíš tu seznamku? Ale to přece–"

"Už nic neřikej! Přemejšlel jsem vo tom celej den, a moc dobře vim, do čeho du. Vim, že ty seš proti tomu, ale láska, věrnost, a tydle věci přece nejsou všecko. Jeden si taky někdy musí vyhodit z kopejtka, no ne?"

"Ale Noby, tam přece psali–"

"Já vim." lišácky na ni mrkl Noby. "Bude to ouplně amournymní."

„Maedhrosi! Jseš v pohodě?“ zaklepal Maglor na dveře pokoje.
„Jo!“ zařval Maedhros, což bral Maglor jako ‚ne‘ a otevřel dveře.
Bratr ležel na zádech na posteli a nevraživě jej pozoroval.
„Co to rande?“ zeptal se opatrně.
„Posral jsem to,“ oznámil a praštil pěstí o zeď.
„Tak to vyjde příště,“ řekl ve snaze jej utěšit.
„Ono to vyšlo. Je to Fingon.“
„Ty‘s ho nepoznal na fotkách?“ podivil se.
„Ne. A on mě taky ne, ale to se nedivím. Zatracený grinder!“
„Jestli se to dozví táta, tak tě zabije.“
„No právě!“ vyštěkl Maitimo a udeřil do stěny tak silně, že spadl obraz.

Nepříjemný pocit, který přeruší spánek.
Podezřelé zvuky, které probudí ostražitost.
Hlasy, co nenechají nikoho na pochybách.

"Sestro, vstávej, musíme..."

Pozdě.
Pomalu.
Neopatrně.

Tupá rána do zátylku a svět se ponoří do tmy.
Ostrý jekot plný bolesti a svět ožije světlem z pochodní.

"Bianko, kde..."
"Jsem tady, bratře..."

Tichý šepot, který bolestně sevře srdce.
Tiché zavzlykání, které rozdmýchá vztek.

"Kdo jste...?"

Zvedne hlavu, když mu tvář pohladí lehký vánek.
Zaostří na postavy, které stojí na okraji světla.

"...už vím... blázni... protože do žádné anonymní seznamky jsme se nikdy nepřihlásili..."

Nemohl si ten sarkasmus odpustit.
Draci se přeci na otevřeném prostranství neloví.

Byli na cestě už několik týdnů, když hlídka v koši spatřila plachty. Frances zadoufala, že by mohly patřit Mrožovi, se kterým se měla setkat. Stačil však jediný pohled skrze čočky dalekohledu, aby se její naděje rozplynuly. Blížil se k nim neznámý škuner. Rychlý dvojstěžník uháněl k severu s větrem o závod. Nemohly se minout.
Palubou se rozezněl kovový hlas zvonu.
„Pane Miltone, vyvěste vlajku!“ houkla na malého kadeta.
Slušelo se pozdrav opětovat. Ale škuner s odpovědí otálel.
„Pane Sullivane, varovný výstřel!“
Stačilo pohrozit. Vlajka se zatřepotala ve větru a škuner zvolnil.
Jmenoval se Kormorán. Vezl náklad koření a špatné zprávy.