DMD č. 3. pro 3. 4. 2016. Téma: Anonymní seznamka

„On tě požádal o ruku?“ vypadl ze mě zcela evropský předpoklad, když mi Málikí svěřila, že se bude vdávat. Vytřeštila oči. Aha, domluvené sňatky, kdy se oba uvidí až při svatbě, jsem znala už z pražských přednášek. Jen jsem na ně tak úplně nevěřila.
„My se v Evropě domlouváme sami, jen ženich a nevěsta,“ snažila jsem se zamluvit faux-pas. Líčila jsem, že u nás nikdo neshání podrobné informace o práci, rodině a zdraví nastávajícího, ani nenavštíví s daty narození obou věštce.
„Takže vy se jen tak potkáte a vezmete?“ zeptala se nakonec starostlivě. „To o sobě ale vůbec nic nevíte...“

"Poslyš, už se přece jen známe nějakou dobu," zamrkala blondýnka, "a já vím, že máš spoustu tajemství a tak, ale... vážně mi to nechceš říct?"
Zatvářil se rozpačitě. "To ti to takhle nestačí?"
*
"Poslyš, já vím, že pořád myslíš na ni," řekla tmavovláska, v očích těžko skrývaný smutek, "ale možná by ti pomohlo, kdyby ses... víc otevřel. Řekl mi třeba svoje..."
"Ne."
*
"Poslyš..." řekla zrzka, a bylo to přesně to poslyš, které tak dobře znal.
Zavrtěl hlavou.
"Tak dobře," kývla, a dál se neptala. "Myslím, že jména zas tak důležitá nejsou."
Usmál se.
Donna jediná mu z nich všech rozuměla.

Pokaždý, když dorazili cizinci, aby zkusili štěstí v turnaji o zlatej kolt, strhla se hotová mela. Nejenže si člověk neměl v saloonu kam sednout, protože všichni místní chodili na čumendu, ale veškerá mládež jevila známky klesající inteligence a vzrůstajícího libida. A kdyby jenom mládež...
Vdova Bourdinová se neštítila udělat návrh dvěma švarným pistolníkům najednou.
Nevěděli o ní zhola nic. Netušili, že právě uspala svých čtrnáct ratolestí.
Následující rok už Bourdinová turnaj nesledovala s takovým zápalem. Nejspíš to souviselo s faktem, že její patnáctý dítě se narodilo bílý, zatímco šestnáctý jen pár minut po něm vykouklo na svět hnědý jako čokoláda.

Ten most znám dávno, ač jsem nečekala, že tu budu sama stát a hledat konec.
Tedy až na to, že tu nestojím sama. Ale konec hledáme oba.
Nejdřív vypadá, že uteče. Pak mám chuť utéct já.
Ještě později stojíme vedle sebe a mluvíme.
O neštěstích a nespravedlnosti světa. O uhašených plamíncích naděje, udupaných, pokořených.
O té zatracené, zpropadené naději. O úsměvech a snítkách víry.
Tady, na místě, kde má všechno skončit.
Mluvíme a cítím, že váháme.
Byl to jen záchvět slabosti?
Ten okamžik je ale prchavý, to setkání nedotknutelné.
Můžeme to oba dotáhnout do konce.
Nebo každý sám začít znovu.

Ležel jsem zbitý na dohled vesnice. Kousek ode mě byl v trávě oblázek. Před chvilkou jsem na něj seslal kletbu a od té doby čekal, kdo se chytí.
Nečekal jsem dlouho, objevil se mladík, oči jen pro kus horniny.
Přistoupil jsem k němu a přitáhl ho do téměř mileneckého objetí.
Jeho tvář se zkřivila bolestí, kůže zešedla. Oproti tomu mé rány se začaly zacelovat.
Když jsem s ním skončil, padl mládenec na mech, v očích němou výčitku.
Máchl jsem paží a roztrhl realitu. Ještě, než jsem prošel portálem, věnoval jsem mu povzbudivý úsměv.
Na naše dostaveníčko asi jen tak nezapomene.

You had just gone in to take a dump. And there it was, in the wall to to your right - a hole, 20 centimeters in diameter, crotch-height.
Suddenly, a hand snuck in, startling you. Slim, manicured fingers handed you a folded slip of paper and a pencil stub.
I like Shakespeare, lemonade with mint and sci-fi, it read.
You flushed, then sat on the lid.
I also enjoy sci-fi, you scribbled. Elderflower soda. I prefer Voltaire, though. You had no idea who was on the other side... and yet you felt intrigued.
And that was how you met your husband.

Její partner byl překvapením. Na jeho profilu sice nebyla fotka, ale v elektronické konverzaci si dobře rozuměli. Muž, který na ni přes stůl hleděl, byl bledý jako křída, oblečen měl špatně padnoucí oblek s vysokým límcem a vlasy měl podivně uhlazeny dozadu. Trošku jí připomínal netopýra.
„Vladimíre…“
„Řikejté mi Vlad.“
„A čím se vlastně živíte?“
„Ja v índustialní vyróba. Ja napichovát.“
Opět se rozhostilo ticho. Její společník se na ni smutně usmál.
„Vité, vy moc krásna krčni tépna.“
Slečna se rozpačitě podívala na hodinky.
„Ale ne, to je hodin. Já už budu muset běžet. Ale děkuji vám za příjemný večer.“

Pch: Nemám zájem. A mimochodem, to je MOJE kniha.
Zrůda: Vlastně nejsem ničím zajímavý. Mám jizvy na nose. Chcete mě?
Hrnčíř: JÁ NEJSEM BLÁZEN!
Lasička: No, já... ehm. Já - víte... já tu tak prostě jsem, no. Tak nashledanou.
Kuňk. Pardon, to kouzlo se nějak nepovedlo.
Špičatýklobouk: Mám rád ptáky. Především ty ohnivé.
Hargkmgjid: Brej den. Vo co de?
Kdo bude melodií dávné harmonie,
která zlu nadbíhá, dobro v blátě skryje?
Kdo bude životem kráčet v slepé touze
stát se tvým hrdinou, co mluví k tobě dlouze?
Musíš se rozhodnout, sic jen tvá křídla dračí,
na přelet Bradavic ti nikdy nepostačí.

Jenom na chvíli s někým mluvit a být sebou a nikým jiným, být sebou. Bezejmenně.
A přestat se na chvíli ztrácet.
– Hi.
– Hey.
– Well. This is... weird.
– That depends. What exactly r u looking for?
– I guess I just really wanted to escape somewhere... where nobody expects me to be... uh, whatever they want me to be. I just didn't want to feel so f*cking lonely for a moment.
– Don't we all. I mean... Besides those freaks and babies, simply the majority here.
– Stupid, ain't it.
– Not really. Feeling like nobody cares to see you?
– Always.
– You have disconnected. –
...zatraceně.

"A jak jste se vlastně seznámili?"
"Jednoduše, Zdirádku, přes seznamku. To je taková služba, která dává ženichy a nevěsty dohromady", odvětí Pankrác.
"Až budu velký, také si najdu nevěstu přes seznamku."
"To můžeš, ale musíš přes nějakou slušnou seznamku", poučuje Jenovéfa. "Když použiješ facebook a jiné čertoviny, prostě anonymní metody, naletíš nějaké ochechuli."
"Která tě například okrade a zbudou ti jen oči pro pláč. To víš, ženské plémě je proradné!", doplňuje Pankrác.
"No tatínku..."
"Samozřejmě, jsou i hodné ženy, například maminka. My jsme ovšem svá jména znali hned od prvního okamžiku."
"A že ta Zubatá tatínka vyděsila...", konstatuje pobaveně Jenovéfa.