DMD Bonus č. 7 pro 24. 4. 2016.

„Tak to sjedeme ještě jednou,“ ozvalo se z režisérské židle. „Petr bude tak laskav a neupadne jako minule, Alice se bude tvářit víc nešťastněji, asi takhle,“ vytvořil režisér na tváři výraz přesmutného štěněte. „Kamera, klapka, jedem!“
***
Před chaloupkou, kde sedm pidimužíků věznilo krásnou Sněhurku, zastavil smykem jeep, ze kterého elegantně vyskočil princ. Ihned vytasil z pouzdra svůj kolt Peacemaker (detailní záběr kamery) a s urputným výrazem spustil střelbu. Trpaslíci padali k zemi. V okamžiku, kdy měl hrdina vzít Sněhurku do náruče, políbit ji a odjet s ní, byla scéna přerušena dotazem: „Rejžo, není divné, když šestiranným koltem zastřelím sedm trpajzlíků?“

Prásk!
Bum!
Všude zuřila bitva. Armády se střetly v čelním útoku. Muži bojovali na život a na smrt. Nikdo neměl slitování. Každý chtěl přežít.
"Nabíjet!" křičel velitel dělostřelectva.
"Pal!" pokračoval.
Obsluha se snažila ze všech sil stíhat rozkazy velitele.
Byl jako vytržený z reality.
"Zbývá posledních sedm," křičel nabíječ.
Velitel ho nechtěl slyšel. Zajímala ho jen bitva.
Vystříleli poslední a už neměli co nabíjet. Velitel ovšem dál vydával rozkazy a určoval cíle.
Byl v transu. Nebyl přítomen v realitě.
Bitva se nevyvíjela dobře. Obsluha děla utekla, aby si zachránila holý život.
On tam však stál a stále křičel rozkazy.
Zemřel.

Krajina okolo Katariny se vlnila. Bláto se mísilo se vzduchem, nad územím někoho lítaly osamocené střely.
První.
Duše vysokého vojína.
Druhá.
Desátník, jemuž kule prostřelilo břicho.
Třetí.
Postarší pán, který dle názoru Smrtí byl na válku až moc stár.
Čtvrtá.
Novopečený otec, který nečetl dopis o svém prvorozeném synovi.
Pátá.
Milovaný syn, jehož bratři již všichni padli.
Šestá.
Učitel, který do té pohromy zavedl celou svou třídu.
Sedmá.
Úplně obyčejný hoch, který lhal o svém věku.
Posledních sedm kulí.
Posledních sedm duší.
A pak Katarina poprvé během své služby plakala. Poprvé. Naposledy.
Pak se vznítila a jako krásná Smrt vyhořela.

Láska je bolestná. Žádný vztah není snadný.Velká láska překoná velká úskalí. Před úskalími neuteču. Já ne.
Sedm modrých kruhů na předloktí, sedm modřin. Rozzlobil se kvůli esemesce od mámy. Neviděla jsem ji měsíce, od té doby, co ji navštívil.
Nesmím před ním zapínat mobil. Je to jeho mobil. Mně tady nepatří ani starý pětník. Moje auto prodal, smlouvu na byt zrušil, oblečení a knihy přebral a vyházel. Bez mého vědomí.
Koupil mi nové šaty. Sliby, prosby, výmluvy, výčitky, že poručuji jeho pravidla.
Teď to musím skousnout, přežít.
Jednou všude všechno jinak.
Má láska ho změní.
Tohle je posledních sedm modřin.

"Uáááááá!"
"Ten má ale plíce," povzdechla si Košín, která se marně pokoušela usnout v ložnici.
"Hahahehehihi! Ba!"
Malý tvor v obýváku velmi rychle střídal nálady.
Kví! Kvá!
"To šlápl na tu hudební chobotnici," konstatovala Želva.
Malý tvor byl očividně též velmi činorodý.
Cinkilinkilink!
"Dobře, že tyhle telefóny už nedělají, zlatý mobily," zabručel Košín.
Bum!
"Tluče kladivem do špalíků." zahlásila Želva.
Bum! Bum!
"Tý jo! Rány jako z děla!" ocenil Košín.
Bum! Bum! Bum!
"Z houfnice," řekla Želva, kterou už konverzace vyčerpávala.
"Tak, teď už by snad mohl být chvíli klid," nadějeplně šeptla Košín, když už byl nějakou chvíli klid.
BUM!!

Každá žíla, kterou proudila otcova krev, Wolfganga svírala jako ocelový drát rozžhavený do běla. Klec z pomsty, vzteku a z touhy ublížit stejně jako bylo ublíženo jemu. Když už to nemohl snášet, šel za Sun. Do opravdové klece.
Opřeli se o stejnou betonovou zeď a beze slov se shodli na tom, že nenávidí vlastní myšlenky.
Když už se nedalo snášet ani to, objevili se ostatní. Kala jako paprsek slunce, Riley a vůně moře, Capheus a s ním horká africká noc, Willova síla, Litova něha a Nomi, která už v bitvě s vlastním tělem i rodiči dokázala zvítězit.
Miloval je všechny.

Nemohl se dočkat sálajícího slunce a horkého písku. Mířili s Klofanem na jih.
Trpkým zklamáním však bylo, když ho v cíli cesty přivítala běsnící tropická bouře.
A najednou se zčistajasna ocitl na palubě lodi, která plula po obloze!
Horda nebezpečně vyhlížejících námořníků, která ho obklopila, mu slibovala nevýslovné hrůzy, jakmile se ho chopí jejich krvežíznivý kapitán...
Kapitán, který se představil jako Shakespeare, mu právě do čaje nalil štědrou dávku rumu, když se loď zakymácela. Polil je oba od hlavy až k patě.
Sirius skrz rumové slzy vyjeveně sledoval, jak mu kapitán s dobromyslným úsměvem přináší chlupatý růžový župan na převlečení.

Ohnivé oči černé obludy propalují zrak. Vysmívá se, vychutnává si rozkoš očekávání.
Drahoš se ve smrtelné úzkosti přimkne k otci.
Evžen se horečně snaží netvory zastavit.
Zaklínadla se od kamenných těl neúčinně odrážejí.
Přitiskne se ke zdi ve snaze získat oporu, narazí však na palčivé pečeti. Svatyně je uzamčená. Ani pomyšlení zkoušet teď čáry zlomit.
Dokonalá past.
Netvoři se sápou po kotnících, drápy se zarývají do lýtek, rvou cáry kůže. Neřvat bolestí a děsem nelze, síly ubývají a bránit se je k ničemu.
Nezbyde než pár ohlodaných kostí.
Evžen chlapce křečovitě objímá.
„Nesmíš upadnout,“ šeptá přerývaně. „Musíš vydržet. Potřebuju tě.“

První rok jsme jenom nevěřícně vrtěli hlavama a ťukali si na čelo.
Mysleli jsme, že Evropani jsou už dlouhou dobu nad nějaký válečný záležitosti povznesený.
Druhej rok jsme zmateně vyčkávali, jak se situace vyvine.
Novinový články vyznívaly dost nejasně a nikdo z nás pořádně nerozuměl, o co komu jde.
Třetí rok se začalo vášnivě diskutovat, jestli bysme se přece jenom neměli zapojit.
To už vláda zřejmě pochopila, která strana je v právu.
Čtvrtým rokem jsme vstupovali do války taky.
Zatímco ženy plakaly, muže odváděli k námořnictvu.
A to prosím jenom proto, že někdo do nějakýho šlechtice nasypal sedm kulí.
Nepochopíš.

"... by s nejvyšší pravděpodobností vyústilo ve velmi odmítavou reakci ze strany příslušných tajemníků a vyšších sekretářů, kteří by zcela jistě argumentovali směrnicí 360/54 zaměstnaneckého zákona revokující směrnici 250/17 stejného zákona a stanovující tak lhůtu nejméně 54 pracovních a 17 volných dní vyhrazenou na připomínky a pozměňující návrhy týkající se tohoto vážného zásahu do personálního složení jejich oddělení v jejich kompetenci a potažmo jurisdikci. Následky takového počínání by, mám-li to říci zcela bez obalu a bez sklonu k neadekvátním hyperbolám mohlo díky své nesporně objektivnější právní povaze zásadně převážit potenciální oddálení termínu zmíněnému politickému manifestu."
"Cože?"
"Máme svázané ruce, pane ministře."