DMD Bonus č. 7 pro 24. 4. 2016.

Když jsem tě poprvé potkal, nikdy by mě nenapadlo, že se z tebe stane jeden z nejdůležitějších lidí. Když jsme spolu mluvili, ať už o čemkoliv, rozuměla si mi, chápala si mě. Nebylo to jako ty prázdné fráze "to je mi líto, nebo "já to chápu". Ty jsi opravdu chápala a bylo ti to líto, protože jsi to sama zažila.
Uplynul nějaký čas a já si začal všímat těch krásných, dlouhých, tmavých vlasů. Dokonalých očí. Nádherné tváře. To nejkrásnější na tobě byla ale tvá duše.
Byla jsi mi vším, co jsem kdy chtěl. Ale ten člověk v tobě už není.

Ráno Tomík s Anikou přiběhli do vily Vilekuly. Měli sice spoustu perníčků, ale Pipi, Tomík, Anika ani kůň Alfréd už na ně nějak neměli chuť. A pan Nislon si s nimi hrál.
Pipi se zamyslela: „Uděláme punčovou polevu!“ a začala hledat cukr. Našla ho brzy, byl v bedně na dříví. Ale ne a ne najít rum. „Dcera kapitána pirátů přece musí mít rum!“ Bědovala Pipi. „Škoda, že nejsme na Jamajce. Jamajští plavčíci vydrží i nejhorší počasí. Když už pláčou, tak pláčou rum.“ „Ale Pipi, přece bys kvůli polevě nerozplakala plavčíka!“ Namítl Tomík. Pipi posmutněla: „Máš pravdu, tak uděláme radši citrónovou.“

Lidé pláčou.
Z radosti.
Z té když k nim přijde.
Ze smutku.
Z bolesti.
Z ponížení.
Z těch, když je nechtějí opustit.
A někdy lidé pláčou jenom tak.
A každá slza na každé tváři je řekou s vlastním korytem.
Řeky se stékají
Řeky se rozdělují.
A lidé pláčou.
Aby řeka tekla.
Protože řeky musí téct.
Každá slza nese vlastní příběh.
Daleko za obzor.
Kde všechny slzy splynou.
Tak jako příběhy.
Do jediného oceánu.
A my v něm žijeme.
A nikdy nejsme sami.
Naše loď brázdí
oceán příběhů.
Jsme námořníci.
Jeden jako druhý.
Pláčeme?
Ne.
Po našich tvářích jenom stéká moře.

Ctihodní občané hansovního města Hammeln.
Muži, ženy a děti.
Řemeslníci, zemědělci i konšelé.
Krysař stál uprostřed náměstí a zrakem bloumal po okolí. Hledal alespoň jedinou přívětivou osobu, jedinou květinu v trsu bodláčí, alespoň nepatrnou známku pokory. Marně.
Vše, co spatřil, byla pýcha. Nezměrná hrdost dmoucí se v jejich hrudi jako ošklivá ropucha. Pokrytectví, svítící z jejich očí. Závist. Lakota. Zloba.
Všichni byli vinni.
Naposledy pohlédl do jejich prázdných tváří a ničeho nelitoval.
Viděl, že mnoho z nich již klečelo nad vlastní propastí zkázy.
Vší silou foukl do píšťaly.
On však bude ten, kdo je přivede až na její samé dno.

Následující týdny byly pro Ginny těmi nejšťastnějšími, jaké pamatovala. Nebyl to onen omamný druh štěstí, jaké v člověku zanechá doušek máslového ležáku. Mimo zdi Bradavic koneckonců umírali lidé a konec školního roku se ztrácel ve stínu NKÚ. Ale Ginny přesto cítila hluboké uspokojení, které jí pronikalo až do morku kostí.
Bylo to, jako když poslední dílek puzzle dokonale zapadne na své místo. Ten dílek se jmenoval Harry Potter a to místo bylo po jejím boku.
Pocit dokonalého zapadnutí jí vydržel, dokud nevypozorovala, že Harry Potter chrápe, uráží se, a když si myslí, že se nikdo nedívá, škrábe se v nose.

To, jak se Brienne ztuhle držela v sedle a uhýbala pohledem, když ho vedla lesem, ho zneklidňovalo.
Tvář jí hyzdila odporná jizva. Její oči jako by ztratily jas. Jamie slyšel, že se Sandor Clegane stal násilníkem a vrahem, ale uvěřil tomu až teď.
„Brienne,“ oslovil ji, jako by hovořil k vyděšenému dítěti. „Co se stalo?“
Trhla sebou.
Vtom les kolem ožil muži ozbrojenými luky a meči.
Brienne byla bledá jako smrt. „Odpusť mi, Jamie. Chtěla oběsit Podricka a Loveckého.“
„Chtěla? Ohař se skutečně musel změnit k nepoznání,“ prohodil.
Chytila se za hrdlo, na němž si až teď všiml zarudlé čáry.

„Takové zpozdilé a riskantní metody. Sekat drakovi hlavy mečem? Ne, děkuji, radši postojím v bezpečné vzdálenosti. Šíp není dost přesný ani rychlý, a záleží na výrobní technologii, jak se chová. Podívejte se, už jsme překonali období mečů, kordů a bambitek a máme tu opakovací zbraně. Lehké a přirozeně použitelné!“
Princ dorazil k dračí sluji a vytasil svůj revolver, nabitý stříbrnými, nadzvukově řízenými a nanotechnologicky kalenými střelami. Střelbu měl natrénovánu na špičkových střelnicích a z živé chobotnice dokázal trefit určené chapadlo v letu. Každá jeho rána zasáhla cíl.
Zapomněl však na jednu bohužel velmi podstatnou drobnost.
Jeho revolver byl pouze šestiraňák.

Večery jako byl tento, se často vyvíjely nečekanými směry. Scházeli jsme se ve velkém salónu. Sedm bratrů a otec. Vypadalo to neškodně. Taková obyčejná rodinná konverzace. Fëanáro ovšem rád popíjel whisky a po několikáté skleničce jeho slova dostávala pachuť jedu.
Začal se zamýšlet nad osudem své firmy. Curufin byl šikovný na řemeslo a návrhy šperků mu šly, jenže mu chyběly organizační dovednosti.
„Maitimo, věřím, že firmu dokážeš vést víc než dobře, ale nemáš potomky. Měl by ses oženit,“ vyslovil své přání.
„Já mám partnera.“
„Ten ti nedá syna,“ řekl prozaicky.
„Tati, my se opravdu snažíme, ale pořád nic,“ odpověděl jízlivě.

Vstát v deset večer.
Kafe.
Dát pusu spícím dětem.
Doběhnout autobus.
Dorazit na čtyřku.
Nezívat.
Vyrazit z kolegy Miliardu let před koncem světa.
Kafe. Kafekafekafe. Nepolít pult.
Típnout cigáro.
Zvednout výkon. Novovoroněž hlásí výpadek.
Zjistit, jestli útočí imperialisti nebo mimozemšťané.
Nezírat.
Nejít domů.
Otevřít ručně ventil.
Druhý.
Vyplivnout krev.
Dobrodit se k třetímu ventilu.
Nepozvracet čtvrtý. Tlačit do něj otékajícíma rukama.
Dýchat, dýchat, dýchat přes naběhlý jazyk.
Nesahat na popáleniny.
Nechat se odvézt do nemocnice.
Čekat, až zaberou léky proti bolestem.
Nesahat na svlékající se kůži.
Přehodit bílým prostěradlem.
Připravit prostěradla pro další dva. Do zítřka to mají za sebou.

Bojujeme v chodbě Zelená tři už asi den? Nebo dva? Přehled o tom, kdy je den a kdy noc, jsem ztratil už dávno. Myslím, že v minulém životě.
Ze zamyšlení mne vytrhlo zařvání bolesti někde po mé pravé ruce. Jedna z menších buněk se dostala do kontaktní vzdálenosti a jednoho vojína zrovna roztloukala na kaši připomínající expresionistickou kresbu. Červená krev na zeleném podkladě v temnotě přerušované stroboskopickým poblikáváním hlavní tak zvláštně kontrastovala.
Zapřít samopal k rameni, zamířit, vypálit. Buňka se mi v dalším nápřahu rozprskla o noktovizor.
Úkrok zpět, přebít, namířit, pal. Samopal vystřelil přesně sedm kulí, než se zadřel...