DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

Týr byl přátelský, na boha. Nosil mu jídlo a občas ho popleskal.
Proto taky Fenris souhlasil, že bohy nechá, aby ho zkusili spoutat. Už dvakrát. Pokaždé řetěz přetrhl. Nebyla to zrovna vzrušující hra, jenže oni tak zoufale toužili po zábavě, že se nad nimi Fenris slitoval.
Dnes ovšem místo mohutného řetězu přišli s tenkým provázkem. Fenris se při pohledu na tu nanicovatou věc zarazil a řekl: „Dobrá. Nechám se spoutat, ale jeden z vás mi přitom musí položit ruku do pusy.“
Bohové mlčeli a vrhali po sobě podezřelé pohledy.
Nakonec se nabídl Týr.
Takže to přece jen bude v pořádku.

Yersinia si pohazovala náhodným adenovirem jako dvacetistěnkou. Už je nás tu moc. Množení je bezva, ale je tu narváno. Je čas hledat nové působiště.
Mohly bychom se podívat na světlo. V klidu si vytéct a rozpliznout se po okolí. Jenže co když je tam doktor? Co když to někdo vyčistí? Nebo nedejbože olíže pes? Miliony nás zahynou!
Takže radši invaze? Hezky v teple? Z uzlin do krve, do oběhu, do plic. A pak teprve ven. Taková zábavná rýma. Roztomile smrtící.
Každopádně to dneska musí prasknout.
Pomyslně rozdělila plošky adenoviru na sudé a liché. Takže kam to bude - dovnitř, nebo ven?

Hodiny plynuly.
Dny míjeli.
Měsíce přicházeli a zase odcházeli.
Byla volná a nemohla se toho nabažit.
Létání nikdy nebylo tak svobodné.
Procházka po lese nikdy nebyla tak bezstarostná.
Ráno odcházela a večer se vracela.
Nevěděla proč.
Bratr už dávno odešel věnovat se studiu.
Sama sobě si namlouvala, že jí v lesích nic nedrží.
Ani ten svíravý pocit v hrudi, když přemýšlela, že je čas jít dál.
Ani Džin, který byl úžasně nevrlý, když mu lezla na nervy.
Každý večer přemýšlela, jestli ten další den bude dnem, kdy to praskne.
Den, kdy Džinovi dojde trpělivost.
A jen to pomyšlení podivně bolelo.

Stravující výheň uvnitř i vně. Vzdát se, rozplynout se a navěky necítit nic je tak strašně lákavé. Smrt v kusadlech jedovatých pavouků bude lehčí.
Šokovaný Drahoš se dovtípí. Teď, v tuhle chvíli, musí zasáhnout. Nesmí udělat chybu. Musí překonat strach. Nerozptylovat se vlastním utrpením.
Škrábe se na podstavec.
Musí.
Nesmí.
Musí.
Přivolat na pomoc svůj živel.
Zakrváceným prstem kreslí čáry na Evženovo čelo.
Milosrdná prázdnota se rozevírá, nekonečno polyká bolest.
Evžen v agonii pocítí úlevu. Vybičuje síly, vzepne se k poslednímu útoku.
Černý kámen skřípe, sténá, kvílí…
Pukne.
Socha se hroutí, s ohlušujícím rachotem se tříští na mrtvé střepy.
Ticho.

Ach já ubohá! Co já si počnu! Vždyť je celá komnata až po strop plná. I kdybych od rána do rána předla, ani za sto let bych tolik nespředla. A já ani příst neumím. Kdybych jen svou matku poslouchala, pracovitá byla a příst se pořádně naučila. A ona se za mě najisto styděla, že i královně nalhala, že od předení musí mě odhánět. Bodejž by raději pravdu byla vyjevila. Já bych snad i tu ostudu a pohanu snesla. Ale teď? Co počít? Sedím tu už třetí den, celá komnata je samý nespředený len a královna jistojistě se dnes přijde podívat.

"Petře, dlužíte mi omluvenku za minulý pátek, druhou hodinu dopoledne."
"Ale ovšem, tady je."
Zírám na text, který zabírá prostor pro tři samostatné záznamy a který čítá sedm řádků ručně psaného nepřekonatelného slohu.
Prostoje při pohybu zpožděným kolejovým vozidlem na cestových návěstidlech Lc202 a Lc102 v kilometrech 1,038 a 0,316 tratě 011, dále nepříznivé adhezní podmínky pro jednotku 471.038-0 a následně přespříliš plynulý pokles brzdící křivky plus několik desítek sekund trvající mezidobí pro zprovoznění ovládání dveří, dále velice hustá individuální doprava v ulicích. Tímto se hluboce omlouvám.
"Aha, takže Vy jste v pátek zaspal."
"Ano, prosím. Jak jste to poznal?"

Léto je príma, jelikož máme prázdniny a můžeme se plavčit, jak chceme.
Pročež Tonda vynalezl na potoku hrázku a Kemlink navrhl, že udělá plány, jelikož je nejlepší v matematice a kreslení.
Potom jsme celé odpoledne dřeli, až nakonec přišel Zilvar, šklebil se a pravil: „Se vám to provalí, jelikož máte slabý prkna.“
A taky se to provalilo, protože večír přišla bouřka, a všechna ta voda šplouchla Jirsákům na zahrádku.
Ráno paní Jirsáková vyhrabávala kedlubny z bláta a pan Jirsák kroutil hlavou: „Kakraholte, to musel být v noci pořádný slejvák.“
Pročež jsme se všichni usilovně modlili, aby to na nás neprasklo.
***

"Nemůžeš odjet, aniž bys viděl naši chloubu. Celou dobu nebyl čas sem zajít, ale vyřídili jsme ti povolení, tak půjdeme."
Okouzleně jsem hleděl do pěkně zařízeného terária. Gaviál! Opravdový gaviál! A jak tu rybu drapnul, člověk by to do těch tenkých čelistí ani neřekl.
"To není všechno, pojď se podívat."
"Vejce?"
"Obvykle je zahrabává do písku, tady jsme to nedovolili, potřebujeme je vidět. Vidíš, dneska se nějaká vylíhnou. Ten obal praskne a vylezou ven."
"Budete je tady vysazovat?"
Smutně zavrtěla hlavou.
"To by nepřežili, tady jsou řeky příliš znečištěné. Tihle jsou prý pro Dánsko."
Otočila se.
"Vrať se někdy, Alasdaire."

Ráno do práce. V MHD zlý pocit v žalúdku, telo napäté ako struna. Dnes sa to prevalí, cíti to. Nová úloha na neho čaká ako sup krúžiaci nad umierajúcim.
Posadí sa za počítač.
Šéf napísal mail: "Odhad, koľko to bude trvať?"
Polke zadania ani nerozumie, takže vôbec netuší. Musí mu ale niečo odpísať.
Odpovedá: dva týždne.
Veľa? Budú sa sťažovať? Málo? Nestihne to? Oboje naraz?
Radšej na tom začne robiť hneď. Nevie, kde začať.
Prebehne pol dňa a stále len pozerá na ten chaos. Nenapísal ani riadok.
Čo tu len robí?
Teraz určite prídu na to, že vôbec nič nevie.

Povedlo se jí to. Vlákala ho sem. Dospělý ze statku by sem nevkročil, dokonce i větší zvířata se tomuhle místu vyhýbají. Půda tu unese leda dítě a i to jen někde.
Padla bělavá tma, Danele vnímá jen rozmazané stíny stromů. K jednomu kmeni se přitiskla a je ticho, tichunko, aby ji ten zlý chlap nenašel. Slyší ho kousek odtud cákat a funět. Spadl do rašelinové pasti.
Začíná mrznout.
Chlap sebou mlátí jako vzteklý troll, pak řve cosi o bloudění v temnotě. Už ji tak proklel několikrát.
Je mrtvý, jen to ještě neví. Ráno led povolí a bažina ho vtáhne úplně.