Dobrá znamení

Jasmínové loubí znělo jako půvabně přiléhavý název příbytku anglické čarodějnice. Hrnec vroucí tekutiny na plotně tu pak jistě musel tvořit základ jakéhosi kouzelného lektvaru.
Anatéma Pulsiferová, dříve Novotriková, nebyla čarodějnice, nýbrž okultistka. Narodila se v Americe, a navzdory všeobecnému přesvědčení vařila čaj.
Sáhla do sklenice pro lístky šalvěje. Vhodila je do vody.
Synchronně zakroužily po hladině, nečež zmizely ve změti bublinek a páry.
Záhy se domem rozlehl polekaný ženský výkřik.
Newt vrazil do dveří a spatřil svou manželku, nehybně zírajíc do hlubin kouřícího kastrolu.
Tam plavalo vrásčité, vzdor vlhkému prostředí docela vysušené a zcela jednoznačně LIDSKÉ ucho.
Skepticky povytáhl obočí.

Zkoušeli celé odpoledne, až jim všem vyhládlo. Svačinu si vzali do bunkru.
Když se Wensley postavil, aby dál něco deklamoval, Brian vyskočil a rozeběhl se proti němu. V předklonu, s rukama nataženýma, nabral Wensleyho pod ramenem a prohodil ho okýnkem ven z bunkru.
„Co blbneš?“ zaječela Pepřenka.
Adam nevzrušeně dál žvýkal sendvič.
Brian se škrábal se ukazovákem po hlavě: „Mluvili o tom na dějepise, myslím o vyhazování lidí z oken.“
„Ale ne z okýnka půl metru nad zemí,“ zaťukala si Pepřenka na čelo: „Na to bys ho musel vyhodit minimálně z vodárenské věže.“
„Hej, nedávej mu nápady!“ ohradil se Wensley.

Azirafal: (čte noviny) To je přece hrozné, co se v tom Československu děje.
Crowley: (sedí zkroucený jako paragraf a pozoruje neposlušný pramínek Azirafalových vlasů) Hm?
Azirafal: Měli bychom jim pomoct nastolit takový ten jiný režim, jak se to… (vzpomene si a rozzáří se) demokracie!
Crowley: (vyděšeně) Cože, ty bys chtěl celý stát vyhodit z okna? Režim se přece jmenuje degradace.
Azirafal: Aha, já myslel, že degradace je když voják uteče z armády. I když to je vlastně asi defenestrace.
Crowley: Ano! (sebevědomě, učeně) Ale nepleť si to s ponížením, to je dezerce!
Azirafal: (Zasněně) Dezerce… to bych si dal, dezert.

„Tak tedy,“ nadechla se Muriel a důrazně cvakla propiskou, „skořápka číslo jedna: Země – zdobená po lidském způsobu, se zřejmou identifikací pisatele. Číslo dvě: Nebe – přírodní, bez dekoru. Uvnitř vzkaz: Budiž jsem vzat na pašká–.“
Lusknutí prstů. Zvuk přibouchávajícího se okna.
„Pane Crowley, kdybyste přestal s tím vyhazováním knih o botanice…“ Pohlédla na démona ve zdánlivě ležérní pozici za polstrovaným opěradlem.
„Jsou nám už k ničemu, ne? Zas je tu konec světa. Za pár dní bude fuk, jestli víš, jak správně zastřihnout rododendron.“
„Nicméně…“
„Říká se tomu copingová strategie. Mechanismus zvládání. S dovolením si jej ponechám.“
Azirafal zabořil hlavu do dlaní.

Naprázdno otevřel ústa. Ruce ve snaze o gestikulaci zamrzly v prostoru.
„Já – tedy…“ Prsty se ladným, vějířovitým pohybem stočily v pěst, paže poklesly podél těla.
V zátylku ucítil tlumené dunění, jako by mu do uší proudila extrémně hlasitá záplava bípapu.
„… potřebuješ snad nápovědu, nejvyšší archanděli?“ Z Crowleyho slov odkapával jed. Poprvé po mnoha tisíciletích slyšel Azirafal ten úlisný hlas nejstaršího pokušitele.
Jako by byli zpátky na zdi Edenu. Dva zástupci znepřátelených stran.
Jen v démonově úšklebku dnes nezbyla ani stopa po dobrosrdečnosti.
„Neobtěžuj se,“ vyhrkl bezděky. Mysl se přidržela povědomého scénáře. Okamžitě zalitoval.
Bělmo nevěřícně vytřeštěných hadích očí pohltila žluť.

„Belzebube, ty stará vojno!“
Princ pekelný si zakryla tvář dlaní a zpytovala svou absenci svědomí. Nechápala, proč se do takové anděloviny pouští. Za takovou cenu?!
„Crowley, sedni.“
„Postojím, díky,“ uculil se roztomile.
„Půjdeš za archandělem Michaelem.“
Crowley se zamračil. Belzebub zaskřípala zuby.
„Najdeš ji. Pomůžeš jí nepadnout.“
„Prosim? Jsem ve správném patře?“
„Hubu drž!“ třískla Belzebub pěstí do pekelného trůnu. „Je to tajná mise. A jestli to neuděláš…“ – zarazila jeho blbý ksicht v rozšklebu – „...nechám spálit celý Londýn.“
Crowley se zhluboka nadechl odérů podsvětí – dnes speciál tři týdny neprané ponožky týmu ragbistů. „A nemohl bych být jen nápověda na telefonu?“

Pepřenka stála na kameni, oděná v kožešinovou vestu a prosté kalhoty, s hučkou na hlavě, deklamujíc: „Jsi duch či zjevení?“
Adam, balancující na stromě v dlouhé bílé noční košili, odvětil: „Novinu od Pána vám nesu. Kristus narodí se v Betlémě.“
Brian, v modrých šatech, břicho vycpané slámou, zoufale koukaje na Wensleyho, koutkem pusy špitl: „Nápovědu!“
Wensley protočil panenky a špitl zpátky: „Josefe, musíme najít nocleh, brzy slehnu.“
Brian poslušně opakoval: „Josefe, musíme najít nocleh, brzy ulehnu.“
„Ale ne, tam je slehnu, jakože porodí.“ rozčiloval se Wensley.
„No to tedy ne, do toho nejdu!“ ohradil se Brian.
„Jenom jako!“ zaječela Pepřenka.

Anděl ve stínu fíkovníku nervózně přecházel sem a tam.
Měl dilema. Opět.
Černý had vysoko ve větvích se zavrtěl a vzal na sebe podobu člověka.
„Co tě žere?“
Ex-strážce východní brány polekaně nadskočil.
„Ach, to jsi ty!“ odtušil nato s úlevou v hlase. „To jejich prvorozený, Kain. Je zkrátka tak… na pěst?” Nevěřícně pohlédl na svou dlaň a zkoumavě ji otočil nahoru a dolů. Odkud přišla ta slova?
Démon se štěkavě rozesmál.
„Měl by ON zdědit plamenný meč? Říkal jsem si, že teď... Už mají vlastní zázemí! Snad bych mohl…“
Crawley rezolutně zavrtěl hlavou.
„Co se dá, to se nevrací.“

"The apple business, that was something, wasn't it?" Crowley took another sip of wine, and swirled the remainder around in his glass.

Aziraphale did that thing with his lower lip that meant he was considering whether or not to be nervous. "I was there too, you know."

"Yeah, but you're not the one She set up to do it."

Now his eyebrow was twitching, too. "She? You were the-"

"Come on, you're not that stupidly loyal. She meant for that to happen."

"She... I mean..." Aziraphale grew quiet.

"Just think about it." Crowley sipped again, slowly.

He'd get it, eventually.

Vypouklé tlačítko v dekoru modré planety se rozsvítilo.
Země. Dveře se otevírají.
Prudce vyrazil z výtahu a zmatečně se rozhlédl.
Roh Whickber Street s knihkupectvím vypadal až překvapivě beze změny. Lidé v povzdálí bezstarostně posedávali na zahrádce Nininy kavárny.
Nadechl se.
Znovu pohledem přelétl prostor kolem, to když zapracovaly jeho letité reflexy pro přecházení ulice v centru Londýna.
Bylo to zvláštní, mířit do vlastního obchodu poprvé jako návštěvník zvenčí. Pomyslet, že zvonek nade dveřmi právě oznamuje jeho příchod novému domácímu.
„JE ZA-“
Zpoza regálu se vyhoupla tmavá postava.
Udělal krok zpět.
Štěrbinovité zorničky ho propalovaly jako to nejčervivější otrávené jablko.