Dobrá znamení

„…a pak Regina vsadila otrávené jablko, Rampelník vytáhl seznam pravých jmen sedmi trpaslíků, Jama nabídl černé váhy, támhle Crowley svého Bentleyho a tím mě přesvědčil, abych vsadil čtecí pultík.“ vyprávěl keř.
„Vytříbená společnost,“ poznamenala Anatéma.
Keř nevzrušeně pokračoval: „Když pak vysázel na stůl straight flush, bylo mi všechno jasné, ale neměl jsem v ruce důkazy, než se ke mně přimotal takový tlustý cherub a půjčil mi jedno své oko, které to všechno vidělo. Zaplatil jsem si ochranku a šel vymáhat.“ Pokrčil větvičkami na znamení, že je to vlastně hrozně jednoduché.
Crowley si v koupelně mumlal něco, co znělo jako „Zrádce.“

Občas, ale opravdu jen občas, si dovolil vzpomínku na Zahradu. Na omračující krásu všude kolem, dokonalou, lhostejnou a hluchou. Na svět vonící ozónem a novotou, zelený jako první jarní list po nekonečné zimě. Na radost z tvorby a neochvějnou jistotu, že všechno je správně - i otázky, i to, že ho napadají, že se nebojí je vyslovit. Na Pád, na strom a na jablko. Na ženu, které ho nabídl, protože přestože na tom, sakra, přece neviděl nic špatného, mít možnost rozeznat dobré od zlého.
Na anděla, kterého tam potkal a kterého ztratil.
V těch chvílích Bentley nehrálo Queeny. Nějak... se nehodili.

"This is horrendous!" said Aziraphale when he stepped into cow manure. Again.
"It's nature. Deal with it, Angel."
Crowley wanted to be done with the mission. Nobody told them they would have to deal with a werewolf, a witch and some really dumb trolls. He was over it.
"Oh, look!" said Aziraphale. "An orchard! Maybe we could stay inside the house for a bit and maybe..." he sprinted to the nearest tree, "we can have some apples!" He was already lifting it towards his mouth.
"Don't!" shouted Crowley suddenly. Then he pointed towards the orchard. There were dead bodies everywhere.

„Tohle vám posílá pan Crowley,“ zaťukal na dveře neznámý chlapec. „Prý už budete vědět proč.“
Azirafal sáhnul do sáčku… a vytáhnul jablko. Kulaté, červené jablko, dokonalé, jako umělá atrapa.
Polknul. Sotva mu Crowley mohl poslat něco výmluvnějšího. Celá jejich společná historie začala jablkem a pak jablko hýbalo dějinami. Zapříčinilo trojské války, pomohlo pochopit gravitaci, otrávilo nejednu nepohodlnou osobu…
Jablko, pozvání k hříchu. Odvážnému kroku do neznáma. K novému začátku.

Ano, byl si okamžitě jistý. Ano.

„Ano,“ hlesnul, než Crowleymu skočil kolem krku a konečně ho políbil.

Crowley vytřeštil oči. Co…? Proč…?

Koho to zajímá, rozhodl vzápětí. A polibek hladově opětoval.

Jabloň je krásná, a právě proto Crowleyho každý pohled na ni bolí. Stovky generací, strom za stromem, semeno ze semena… a kdesi v hlubinách času ta jedna jediná, nejkrásnější, nejjedovatější. Ta z Edenu, z domova, který už dávno není domovem.
Zasadil si ji doprostřed zahrady - obyčejné, pozemské zahrady - jako připomínku. Připomínku toho, že už dávno není tvorem nebes, že je padlý, nedokonalý, odmítnutý…
Trvá tisíciletí, než ho jeden anděl přesvědčí, že to tak vůbec být nemusí. Že jablko může být prostě jen jablkem, že dokonalé není ani nebe ani peklo, že si může zvolit svou vlastní stranu.
Jejich stranu.
Svobodu.

Zpočátku byl přesvědčený, že do Azirafalova knihkupectví už nikdy nevkročí. Příliš mnoho vzpomínek, nadějí... Příliš mnoho hněvu.
Hněv byl ostatně, jak mu vysvětlily Nina a Maggie, jednou z fází zármutku a byl prý přirozený. Kdyby ho pociťoval.
Kdyby něco cítil.
Crowley byl zcela prázdný.

Když nemáte pocity, můžete klidně přijít i na místo, kam jste se už nechtěli vracet, a vůbec nic to s vámi neudělá.

Prostě jen zkontroluje Muriel a knihy.

"Až se pan Fell vrátí, uvidíte, že určitě -" začala Muriel nad šálkem čaje, který nepila.
"Omylem upadne svým krásným obličejem přímo na mou pěst?" procedil Crowley skrz zuby.

. . .

„Vítejte, vstupte,“ pozval je Azirafal dovnitř, pak tiše zavolal na medvědici tančící uprostřed ulice: „pojď prosím dovnitř.“
Zavedl hosty zpátky do kuchyně, připravil čerstvou konev čaje a v mezičase poslouchal Newtona a Anatému.
„Měli jste rušný večer.“ pokýval anděl hlavou, když naléval čaj do hrnečků.
„Očividně zdaleka ne tak rušný jako vy.“ Podotkl Newton.
Azirafal se zasmál a zpoza dveří vytáhl alabastrový čtenářský pultík: „Hle, počátek všeho.“
„Je to dlouhý příběh,“ dodal mluvící keř.
Anatéma zvedla obočí.
Minotaurus se zasmál. Znělo to jako půdní sesuv.
Crowley vystrčil hlavu z koupelny a něco si pro sebe mumlal.
Newton se pohodlněji usadil.

Dobrá znamení naznačují události, jež se odehrají v posledních jedenácti letech lidské existence.
Ta věta je vám povědomá, že? Už jste ji slyšeli. Možná četli.
Nejspíš vás napadá: „Hej, tohle je pasé! Skončilo to. Už žádnej blbej armagedon!“
Musím vás zklamat.
Jistě, první pokus byl uzavřen kontumační remízou.
Jsem si však jistá, že všechny ty úžasné úkazy nezapočaly úderem půlnoci s narozením Antikrista. Kdepak. Dávaly si načas. Pořád si dávají.
Uprostřed Patagonské poušti stojí strom. Vypadá čile a k světu, na dohled přitom pražádná oáza.
Je to kaučukovník, tisíce mil od místa přirozeného výskytu.
Nevzrušeně produkuje své zásoby přírodního latexu...

Ještě než stihl Newton zazvonit, dveře knihkupectví se otevřely a vytančil z nich medvěd v baletní sukýnce. Newton s Anatémou se na sebe podívali a pak opatrně vkročili dovnitř.
Na jedné straně pokoje stál Crowley s rukami založenými na hrudi a naštvaným výrazem. Na druhé straně stál Minotaurus a v prackách držel květináč s keřem, který byl uprostřed dlouhého seznamu urážek. Ve dveřích do kuchyně se objevil Azirafal s hrnkem čaje v rukách a tvářil se zmateně.
Crowley zaječel: „Ty jsi taky užitečný jak gumička na poušti.“ a zavřel se v koupelně.
„Nejdeme nevhod?“ Anatéma se odvážila přerušit nastalé ticho.