Dobrá znamení

Poté, co uložili seržanta bezpečně do postele, se rozloučili s madam Tracy a vyšli na ulici.
„Uvědomuješ si, že nám ujel poslední vlak domů, že?“ nadhodila Anatéma.
„Hm.“ Newt jen pokrčil rameny.
„Noční Londýn má své kouzlo, to nepopírám, ale taky mi už není dvacet,“ názorně si jedním pohybem prokřupla záda.
Volným krokem v družném tichu došli zavěšeni do sebe až do Soho. Neony, světla, lidi, pachy - prostě si užívali atmosféru.
„Můžeme najít nějaký bar nebo můžeme zkusit další staré známé.“ navrhl Newt s lehce zvednutým obočím.
Anatéma se pousmála a tlakem na Newtovu paži stočila jejich kroky žádaným směrem.

Nebyl si jistý, kdy se to všechno tak zvrtlo.
Tedy, samosebou, našel by mnoho takových momentů: Eva ochutnávající jablko. On vzdávající se plamenného meče. Lež pro záchranu Jobových dětí. Ujednání. Všechna ta století, zažehnaný konec světa, poslední rozhovor s Crowleym. Věci se kazily neustále, jedna za druhou, občas naráz. Jistě.
Nevěděl, kdy se to pokazilo konkrétně dnes.
V jednu chvíli rozmlouval s Muriel, fascinovaný její aklimatizací na lidské způsoby, stejně jako neartikulovanými výrazy, které mohla pochytit od jediné entity ve vesmíru.
V tu druhou před ním stál Metatron.
„Pantokrator je na Zemi. Už to začalo.“
Stiskl tlačítko pro přivolání výtahu.

„Aggh!“ Tlumený zvuk rozhořčení, ozývající se zpoza dveří jeho kanceláře, přiměl Azirafala se zarazit. „… prostě – na pěst!“
Zíral.
„Muriel!“ vyhrkl vzápětí. Vkročil do místnosti. Nevěděl, jestli se právě pokusil o kárání anebo vyjádření obdivu. Drobný tmavovlasý anděl na něj vykulil oči.
„Ach, to - promiňte! Moc se omlouvám!“ Spráskla rukama a při tom roztržitém pohybu zavadila o předmět na stole. „Já… pane Fe-. Totiž, nejvyšší archanděli!“
„Azirafale,“ zamumlal.
„Azirafale. Tedy - nemyslela jsem… Lidé takové věci říkají, ale nemyslí to doslova… Archanděl Michael sem vtrhl, zatímco jste byl pryč. Vyzvídal, co tady dělám. Málem uviděl i…“ Kývla bradou k pozůstatkům malované kraslice.

Madam Tracy tiše telefonovala: „Ještě dokončím poslední seanci a začnu připravovat večeři.“
„Neobtěžuj se, jezabélie, dnes jdu na večeři s mladýma.“ odpověděl seržant Shadwell vesele.
Madam Tracy si nebyla úplně jistá, koho tím myslí, ale popřála mu hezký večer a položila telefon.
Po seanci si připravila malou večeři, sedla si k televizi a usnula v křesle.
O půlnoci ji vzbudilo třísknutí dveří: „Kdo je?“ vykřikla.
„Promiňte. Jen vedeme seržanta. Nemáte pytlík mraženého hrášku?“ ozval se Newt ode dveří.
„Ne-“ zajíkla se okultistka: „Co prováděl?“
„Jako obvykle.“ odtušila Anatéma.
„Takže na pěst.“
„Do týdne to zmizí.“ ujistil ji mladík s úsměvem.

S jazykem na vestě se vklínil do zavírajících se dveří, padl na schůdky a pokoušel se vydýchat. Pak už to ale vážně nešlo vydržet. Vykročil a zoufale se snažil nekřížit nohy za chůze.
Toaleta je mimo provoz, použijte prosíme toaletu na druhém konci, přečetl si na inkriminovaných dveřích.
Se stejným nápisem se setkal ve všech osmnácti zatracených vagonech. Kdyby to nebyl poslední spoj toho dne, nejspíš by prostě vyskočil z okna. A nebyl sám. Večerní vlak do Birminghamu zachvátila panika.
Jen průvodčí zasněně sledoval ten cvrkot a myslel na to, že jakkoli své Bentley miluje nadevše, tohle stálo za to.

Brian zaflekoval na mýtině, odhodil kolo a doběhl ten poslední kousek k bunkru.
„Adame, Pepřenko, brejloune!“ volal ještě, než vklouzl dovnitř.
„Co pořváváš?“ houkla na něj Pepřenka. Adam bez slov zvedl hlavu od komiksu.
„Wensley?“ zeptal se Brian.
„Hudebka,“ odtušil Adam a pohled mu sklouzl zpátky do komiksu.
„Ale já mám-“ Brianovi se zadrhl hlas. Chvíli nervózně stál, pak si nacpal ruce do kapes, vytahal z nich dvě hrsti třpytivých žlutých kamínků a položil je do mísy.
Přítomní oni se nahrnuli ke stolku.
„Pyrit neboli kočičí zlato,“ ozval se zezadu Wensleydale.
„Cože?“ Brianovi klesla brada.
Pepřenka protočila panenky: „No jistě.“

„Zlaté harfy, přesunuty do depozitáře, tři tisíce kusů. Palmové ratolesti, tisíc kusů. Plamenný meč, vyřazen z evidence po uzavření Rajské zahrady, jedenkrát…“
Azirafal se kousl do rtu. Byl to jeho nápad.
Inventarizace byla uklidňující záležitost. Když byl ve stresu, inventarizoval.
Připravovalo-li Nebe další pokus o armagedon, mělo mít přehled o svém vybavení.
„Trubky polní, sedmkrát…,“ pokračoval anděl desátého řádu a odškrtával položky seznamu.
„Klika Stvoření, jedenkrát.”
Zvedl zrak. Spatřil nástroj známého tvaru.
Ach, bylo to logické. Klika Stvoření, Klika Zániku.
Zlatá klika.
Přimhouřil oči. To nepasovalo.
Pamatoval si chromovanou ocel a stopy koroze.
Ledaže…
Crowley.
V ústech zadusil úlevné vydechnutí.

Zasténal.
Polilo ho horko, ale věděl, že ho postih nemine.
„Byls hodně zlobivej anděl.“
„Ano.“
„Jakže?“
„Ano, pane.“
„Zasloužíš pekelně potrestat.“
Polknul.
Několik titulů se sesypalo na zem, když ho Crowley přitisknul ke knihovně a přišpendlil mu dlaně nad hlavou.
Zaúpěl.
„Dokud neřeknu, tak se nepohneš. Přijmeš jakejkoliv trest.“
„A-no, pa-ne,“ vykoktal anděl. Po těle to mravenčilo.
Démon ho něžně pohladil po tváři, aby mu setřel slzy. „Zopakuj mi svoje záchranný slova.“
„Kočičí zlato.“
„Výborně,“ odstoupil. „Začneme pověstmi. Tuhle knihu cením na sedm liber.“
Crowleyho ďábelský plán.
Snaže se ignorovat velký nápis Výprodej knih ve vitríně, Azirafal do třetice zanaříkal.

Crawlyho nesmírně překvapilo, když našel na břehu té spouště sedět vzlykajícího anděla a chovat na klíně utopené kotě, které žalostně mňoukalo, dokud pro ně Crawly nechytil pár sardinek, zmírajících nedostatkem soli ve vodě.
Kočička dostala jméno Lilith. Vyrostla z ní krvelačná bestie, která byla Crawlymu věrnou společnicí asi sedmdesát let, než se jí život omrzel. A byl to zase Azirafal, kdo zdrcenému Crawlymu poradil vystavět pro Lilith malou kamennou hrobčičku.

Když Crawly o několik století později zavítal zpátky do končin, které si teď říkaly Egypt, a viděl kočičí hrobky napěchované drahocennými dary, říkal si, že tohle už ale trochu přehánějí.

Azirafal pokojně nalil další šálek čaje a položil ho na prostírání naproti sobě. Automaticky přidal do čaje dvě kostky cukru a kapku smetany. Crowley tiše pozoroval jak mu připravuje nápoj jistými pohyby rukou.
V tu chvíli medvědice shodila plechovku z poličky. Ta s rámusem dopadla na zem, víčko odskočilo a malé sušenky s barevným sypáním se rozkutálely po celé kuchyni.
Crowley se naježil: „Víš ty co? Nechci čaj, chci koňak. Chci sedět v křesle u krbu, zabalený v dece. A taky chci ty malé koláčky s posypkou, po kterých se vrhá támhle medvědice.“
Nasupeně oddusal z kuchyně a práskl dveřmi.