V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Jednu stěnu kanceláře Dolores Umbridgeové pokrývají ozdobné talířky s obrázky koťat. Pokud jste si chtěli paní náměstkyni naklonit, donesli jste jí další. Po ministerstvu se šuškávalo, že koťata mohou své pozice opustit a ulovit něco malého. Nebo podrápat někoho většího.
Druhou stěnu zabírají vyhlášky. Dolores tu má vyvěšené každé nařízení, které během své kariéry vydala. Sentiment v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství.
Třetí stěnu pak zdobí diplomy a ocenění za profesní i literární činnost, fotografie s významnými lidmi a tak dál.
Ve čtvrté stěně jsou dveře. Zamčené. Už nějakou dobu. Koťata mají hlad. A spoutanou Dolores na dosah tlapky.

Bradavická knihovna má oddělení s omezeným přístupem. To vědí všichni.
Že má navíc tajnou skříň v kanceláři knihovnice, to ví momentálně pouze Hermiona Grangerová. Irma svá tajemství pečlivě střeží a nesvěří je hned tak někomu.
Pokud byste měli to štěstí a mohli do řečeného kusu nábytku nahlédnout, našli byste tam sebrané spisy Adalberta Wafflinga a další dokumenty umístěné na policích podle jejich pořadí na indexu. Byla by to kompletní sbírka, kdyby se index neustále nerozrůstal.
Přechovávat zakázané knihy je trestné, zpřístupňovat je mládeži nemyslitelné. A zabránit knihovnici v tom, aby zprostředkovala žíznivé Hermioně přístup k informačním pramenům, je naprosto nemožné.

Když byl Blaise ještě malé zmijozelátko, nepřišlo mu nijak divné, že doma vídá jednoho tátu za druhým (první nejdřív odkázal celý majetek Blaisově mamince). Postupně ale v procesu nabývání rozumu narazil na nesoulad a obrátil se na zdroj vší moudrosti – svou velkou sestru. Thursday byla právě v intenzivní punkové fázi a s ničím se nemazala.
„Tvůj táta je mrtvej a máma ho otrávila,“ potáhla drsně z mentolky.
„Tvůj táta je taky mrtvej?“
„Můj táta mámu naučil, jak trávit,“ típla mentolku o parapet rodinného sídla.
„Takže tvůj táta zabil mýho tátu?“
Thursday zamrkala a s uznalým výrazem pokývala hlavou. „Máš recht.“

Leželi spolu na dece v ovocném sadu.
„Myslíš, že mě přijmou?“
Ginny byla přitulená k jeho boku.
„Já tě přijímám.“
Hleděli na obláčky připomínající cukrovou vatu.
„Jsem z jiného těsta než vy.“
Ginny se usmála.
„Proto tě miluju.“
Poslouchali bzučení včel.
„Mám na sobě spoustu rodových zatížení.“
Ginny pohladila prsten s hadem na své ruce.
„Jasně, tvoje matka byla travička. A co? Já mám zase po tátovi plochý nohy.“
Blaise jí jemně nadzvedl bradu a významně se na ni podíval.
„Tobě nevadí představa, že nemáme děti?“
„Jseš jako kolovrátek, sklapni už. Máš snad dojem, že bude mít táta málo vnoučat?“

Ari se vrátila s dvěma krabičkami nudlí se zeleninou a jarními závitky. Lin se s atakem neznámých chutí vyrovnávala po svém. Sousta prokládala otázkami.
„Ari, můžu se na něco zeptat?“
„Říkej mi Thursday,“ odvětila, když dožvýkala závitek. „A můžeš.“
„Je Avery tvůj otec?“ Musí být, nic jiného nedává smysl.
Thursday, opět žvýkajíc, přikývla.
„To jsem nevěděla.“
„Není to veřejná informace.“ Srkání nudlí. „Matka si ho vzala kvůli penězům, chtěla ho otrávit, jeho to pobavilo, rozvedli se, narodila jsem se já.“
„To je zvláštní pořadí,“ zhodnotila Lin a odvážně se chopila hůlek.
„Definuj zvláštní,“ ušklíbla se Thursday. „Každopádně je to pravda.“

Minerva vyšla ze třídy rovnou do plného poledne. Oči zamžouraly, ruka vyletěla vzhůru, aby je ochránila před nemilosrdnými paprsky afrického slunce. Mimo období dešťů bylo ještě více než obvykle jasné, že není v Británii. Už skoro rok.
S úlevným nádechem se proměnila do své kočičí podoby a posadila se do stínu. Být malým zvířetem mělo mnoho prostorových výhod.
„Můžu si přisednout?“
Na okamžik naježila srst. Instinkt. Vzpomínka. Pak místo přikývnutí jako souhlas přivřela víčka.
Aisha, kolegyně a za tu krátkou dobu, co se znaly, snad také přítelkyně, se usmála a v podobě zlatavé lvice ulehla vedle Minervy. Stíny se prodloužily.

Seděla u jídelního stolu a pozorovala Rabastana s Robertem na zahradě. Za ty čtyři roky se neuvěřitelně sehráli, skutečný otec a syn. Chyběla jim? Věděla, že ano. Zvládli to bez ní a zvládli by to i dál? Přála by si, aby mohla z každodenní, už odnaučené, svírající role matky a manželky odejít navždycky?
„Roweno, zlato!“ Rabastan přiběhl k otevřenému oknu s širokým úsměvem, který jí sevřel u srdce. „Nad čím tady tak přemýšlíš?“
„Nad ničím důležitým,“ usmála se. „Vzpomínám, jaký měli ve Francii vynikající chleba.“
„Můžeme za ním někdy vyrazit,“ řekl a neviděl, že se mu manželství drolí mezi prsty.

V malém, temném pokoji vrže postel. Vedle ní sedí žena v laboratorním plášti a pozoruje snažení dvojice na posteli.

„Úspěch není pravděpodobný, a to ještě buďte rádi. Při tomhle stupni příbuznosti se vám nemůže narodit nic životaschopného. Vážně, nechcete toho nechat?“

Je ignorována, a tak se rozhodne omrknout další pokoje. A sklep.

Tam probíhá „výzkum“. Kotlíky bublají téměř nepřetržitě a jede se stylem pokus omyl. Nějaká ta nepřizpůsobivá laboratorní krysa, na které by vyzkoušeli nejnovější lektvar, se najde vždycky.

Seriózní věda nemá proti fanatickým zastáncům eugeniky šanci.

Georgina Moodyová popadne Genetiku za límec a vyhodí ji z budovy Pramene ven.

Ženský tábor osvobodili do dvou dnů od pádu Ministerstva. Neville se připojil k dobrovolníkům, třídil přeživší podle stupně a druhu potřebné pomoci a na potkání prováděl čistící a dezinfikující kouzla. U jednoho z baráků zůstal stát jako solný sloup – ze dveří se vybelhala jeho babička.
„Babičko! Ty žiješ!“
Augusta Longbottomová povstala jako fénix z popela – špinavá a nasraná. Do tábora se dostala, když v úkrytu na vteřinku zamhouřila oko (ne, nespala! a přepadli ji, holomci, ze zálohy!).
„Neville, jsi to ty?!“ zvolala tónem, který měl milovaného vnuka varovat předem. „Samozřejmě, že žiju. A uráží mě, že sis myslel něco jiného!“

Začalo to romanticky. Postavil se mu, už když si jí poprvé všiml. Hrála si na netýkavku, pak z ní vypadlo, že je lesba. Každej ale ví, že lesba jenom čeká na pořádnýho chlapa.

Příležitost přišla o pár let později. Byl zástupce ředitele azkabanské věznice a Marlene zavřeli za pokus o atentát. Bránila se mu, ale tak dlouho na ni posílal mozkomory, až řekla ano.

Šukal ji pět let – věděl, že teď už se jí to líbí. Prasák se zamiloval a doporučil významnou vězenkyni do programu Pramen. Těšil se, že za ní bude chodit do hezčího. Přepočítal se. Dostali ji jiní.