V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Kouzelnické společenství zažilo různá období.
Za časů, v nichž draci svobodně létali po obloze, žili čarodějové a mudlové v symbióze.
Středověk vzájemnou pospolitostí poněkud otřásl. Mnoho čarodějek skončilo (byť ne zcela definitivně) na hranici. Kouzelnický lid se stáhl, izoloval.
Jak staletí míjela, i oni začali nenávidět.
Mudly, obry, vlkodlaky, upíry, víly, skřety.
Všechny, kteří se vymykali, lišili. Vzdorovali.
Pád Rojvola Raddlea znamenal krok ze slepé zášti vstříc svobodě a toleranci.
Teddy Lupin se narodil v den výročí velké bitvy.
Do nové éry, kde nebude nikdo blbě koukat na jeho původ.
Na jeho lásku k mudlům.
Ani na zářivě růžové vlasy.

Scéna v kuchyni. Na stole pozitivní těhotenský test, u stolu vytočená matka a plačící dcera.
„Sotva dokončíš školu a teď tohle! Můžeš mi prosím tě aspoň říct, kdo je otec?“
„Jme-nu-je se Will,“ štkala.
„A dál?“
„Ne-e-e-vím,“ štkala víc.
Matka dala obličej do dlaní. Třením očních bulv se snažila vyrovnat s ranami osudu.
„A co o něm víš?“ zeptala se, když dcera přestala s nejagresivnější dávkou pláče.
„Je zrzavý a má tetování.“
„Kolotočář,“ zhodnotila odevzdaně. Samozřejmě. Horší už to být…
„Říkal, že je kouzelník,“ špitla dcera.
„Kouzel… Takže feťák. Já tě snad uškrtím a pak se dojdu oběsit. Zrzavec zatracená!“

Všichni říkali, jak září, jak po konci režimu, těch strašlivých hrůz, rozkvetla.
Vztah s Remusem jí svědčil. Mnohem méně plakala a mnohem více se usmívala. Dokonce čas od času propukla ve svůj jedinečný záchvat smíchu.
Užívali si každou minutu života, za nějž ostatní umírali, a věděli, že si zaslouží štěstí, protože oni taky trpěli. Svými osobními ztrátami možná víc než jiní svou smrtí.
„Čekám dítě,“ řekla Dora, pozorujíc jeho profil v paprscích letního slunce.
„A necháš si ho?“
Otočil k ní hlavu. V jeho očích četla pravdu, kterou mu sama nikdy nepřiznala.
„Jo. Teď už není důvod si ho nenechat.“

„Neboj se!“ ozývalo se ze skleníku. „Podívej se na sourostence, jaké mají květy.“
Minerva se pousmála a vešla. „Mluvíte ke květinám?“
Profesorka Prýtová květomluvu ukončila a zamračila se. „Je na tom něco špatného?“
„Vůbec ne. Slyšela jsem, že jim to prospívá,“ pokoušela se udržet příjemnou konverzaci. Pomonu znala ze školy. Doufala, že to s ní bude jednodušší.
„To já vím nejlíp,“ zabručela bylinkářka. „Co potřebujete?“
„Přišla jsem vám nabídnout pozici zástupkyně.“ Záměrně vypustila slovo „své“.
„Proč mně? Filius...“
„Mě odmítl. Jste stejně kompetentní,“ dodala. „On je jen služebně starší.“
„Zamyslím se. Nashle.“
Květy na záhoně se výmluvně sklonily k zemi.

Systém HVIZD Mulcibera frustroval. Potřeboval upustit páru a někdo, kdo si vozil zadek metrem, místo aby si spořádaně způsoboval nevolnost přemisťováním nebo se dusil v letaxové síti, se k tomu znamenitě hodil. A protože výslechy na ministerstvu začínaly být poněkud stereotypní, vypravil se k Fioně Saundersové domů.

Sousedka Fiony Saundersové, která ji udala, křik samozřejmě slyšela. Dokázala však spolehlivě rozeznat, kdy být zvědavá a kdy si hledět svého. Na chodbu se odvážila, až když byl ministerský pryč.

Fionu našla v roztřískaném obýváku, nahou, značkové mudlovské oblečení rozervané všude kolem. Přivolaný lékouzelník konstatoval smrt následkem mnohočetných zranění způsobených sebepoškozením.

Udavačka zakolísala.

Fabian a Gideon Prewettovi. Silná dvojka od narození, kamarádi na život a na smrt, nejlepší bráchové, jaké si pro sebe navzájem mohli přát. Už jako kluci se spolu dohodli, že dokážou co nejvíc, že dojdou tam, kam ještě nikdo z rodiny.
Stali se špičkovými bystrozory. Viděli, jak se jim svět mění před očima a rozhodli se, že to zastaví. Neuspěli. Přežili mučení, přežili Azkaban. Přežili Molly. Prošli si peklem a vrátili se k boji, jen aby viděli zmasakrování vlastních synovců.
Gideona jako zázrakem stále držel humor. Fabian věděl, že došel příliš daleko.
Už nechci dál žít, napsal na kus papíru.

Doupě bylo sice vybaveno dostatečným počtem ložnic a zdejší kuchyň skýtala prostor pro pohodlnou existenci všech členů domácnosti (včetně šesti koček, dvou trpaslenek a jednoho hrabáka), avšak s koupelnou to bylo horší. Nacházela se tu pouze jedna – malinká, skromná a především věčně obsazená.
„U Merlinových špinavých trenýrek!“ zaječel Ron a příšerně zrudnul.
Ve vaně stála nahatá Ginny, zezadu ji pevně objímal na chlup stejně nahatý Blaise Zabini, oba mokří a vysmátí.
„To se u všech běhnic nemůžete zamknout?!“ láteřil Ron.
„Drž zobák, vycouvej a buď rád, že jsi tu nenašel pratetičku Muriel,“ setřela ho Ginny. „Ta se totiž taky nezamyká.“

Oddělení, jehož oficiální činností bylo „hodnocení veřejných informačních zdrojů a denunciací“, normálním jazykem tedy práce s udavači, vedl úředník Mulciber.

Fiona Saundersová jela metrem!
Prověřit dotyčnou.
Prověřit udávající: jak se k dané informaci dostala, pokud nebyla sama v metru.

Samuel Ennis nosí placku Sudiček!
Rovnou sebrat oba.

David Willoughby schvaluje atentát na ministra kouzel.
Nasadit na dotyčného sledovací kouzlo.

Hromada udání neubývala. Vypsat odměnu za poskytnuté informace asi nebyl ten nejlepší nápad.

Mulciber kritizuje nadřízené.

Mimovolně načmárané sebeudání Mulciber spálil. Kvůli tomuhle jsem do zblbnutí trénoval Imperius, povzdechl si. Teď abych ho použil na sebe, jinak to v životě nedodělám.

Ten dům byl až v dolní části vytipovaných. Proto James vyrazil jen s místním kolegou. Který právě vyletěl oknem.
„Nechci vás zabít.” Avery vyšel ze stínů. „Odejděte.“
„Proč bych to dělal?“
„Máte integritu. Smysl pro spravedlnost. Zasloužím si dožít život v ústraní. Tolik jsem Rojvolovi dal! Byty, domy. Nikdy jsem od něj neviděl ani svrček z nájmu!“
Avery byl ve sdílné náladě. Ještě chvíli zdržovat… „Udělal z vás ředitele Bradavic.“
„To už nešlo přes něj. Dali mi to, protože to Skrk dělat nechtěl.“
Na okamžik jeho oči zeskelnatěly. „Já jsem ho miloval...“
V tu chvíli skočil Esteban dovnitř druhým oknem.

„Arethuso! Kde mám věci?“
Uprostřed nafouklé garsonky se zhmotnil ředitel Bradavic. Lin ztuhla s lžící lupínků napůl cesty do úst. Chvíli na sebe zírali.
„Ari je v práci,“ špitla nakonec.
„Tvůj otec je mrtvý,“ vypadlo z Averyho ve stejnou chvíli.
Vrátila lžičku do misky.
„Dalo se to čekat,“ pokrčil rameny a opustil konverzaci. „Proto tu mám už dlouho schovanou hůlku a… další věci.“ Pustil se do divokého prohledávání kuchyňské linky. „Nechci skončit v Azkabanu. Nebo v rakvi. Má nejméně oblíbená místa.“
Čerstvě úplná sirota zírala do své odpolední svačiny. Pocity se v ní bily jako vlny o skály na pobřeží.