V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Bylo slunečné dopoledne a Artur ho trávil na zahradě. (Zejména proto, aby nemusel být v domě s Muriel.) Ztráta zaměstnání a následné období nečinnosti ho přivedly na nápad, jak se udržovat v psychické i fyzické kondici. (A nemuset vídat Muriel.) Začal se naplno věnovat zahradničení. Během prvních dvou jarních měsíců vyrostly kolem Doupěte skleníky, které se během léta úspěšně plnily chutnou zeleninou. Záhony růží by mu mohl závidět leckterý soused. (Kdyby v okolí nějaký byl.)
Jediné, s čím se musel pravidelně potýkat, byli trpaslíci. Malí bramborovití mužíčci, obvyklí škůdci.
Do roku 1998 vymyslel Artur 1565 způsobů, kterak usmrtit zahradního trpaslíka.

Další obětí Raddleovy společenské změny byli motáci. Čaroděj, který nedokáže kouzlit, není čaroděj, ani kdyby měl za sebou dvacet generací čistokrevných předků.

Než však k tomuto kroku došlo, bylo třeba ho podložit výzkumem. Amélie Bonesová doporučila pro účely výzkumu svého synovce Harveyho. Měl o vědu velký zájem a postupy kouzelnické akademické obce ho mohly obohatit.

Když se Harvey vrátil z Odboru záhad (nebo spíše byl vrácen a doveden do Améliiny kanceláře), už to nebyl nadějný mladý student. Nemluvil, v noci křičel a pomočoval se.

Na slabé a bezmocné si každý dovolí, ale Amélie Bonesové rozhodně bezmocná nebyla. Vstoupila do války.

Nový inovativní projekt Ministerstva kouzel byl spuštěn první lednový týden roku 1975, na ministerstvo od časných ranních hodin proudily davy čarodějek a kouzelníků k zapsání do Britského Registru Kouzelníků. Odbavováni byli svižně, efektivně, s úsměvem. S úředníkem usedli nad šálkem čaje – jen s kapičkou Veritaséra pro povzbuzení.
Některé otázky byly redundantní (datum narození, připojení k letaxové síti), některé nepodstatné (počet magických portrétů, kotlíků, domácích mazlíčků), ty opravdu důležité se schovaly do malých, neškodných kolonek: Máte v rodině mudly? Jak daleko bydlíte od nejbližších mudlovských sousedů? Byla vaše prababička čarodějka?
„Nebojte se, k vašim osobním údajům se dostanou jen ti nejpovolanější.“

Po tom srpnovém večeru, kdy své bývalé spolužačce předložila celou pravdu, spolu nemluvily víc než rok. Ne že by to očekávala, koneckonců co jí ještě mohla dát jiného?
Ukázalo se, že prahla po doteku – právě ona!
„Svleč se,“ řekla jí a nebyl to úplně rozkaz. Poslechla.
Setkávaly se nepravidelně, často jen na pár minut, pár slov. Byla pro ni jediný kontakt se světem venku. Potřebovala ji. Potřebovala někoho, kdo by se lehce dotýkal jejích jizev – měla je, protože on chtěl, aby si pamatovala. A aby všichni viděli, komu patří.
Šílenství bylo zvladatelné, když měla někoho, s kým mohla být nahá.

první část šifry
druhá část šifry

Když procitl z těžkého, neklidného spánku poznamenaného dvěma lahvemi nepříliš kvalitního alkoholu, byl nahý.
Na kůži cítil chladný vánek z pootevřeného okna.
A taky něčí ruku. Příjemně teplou v kontrastu se studeným vzduchem, který k němu pronikal.
Na tváři ho šimral pramen dlouhých vlasů, mezi lopatkami ho tlačil nos s kovovou náušnicí. Na hladce oholené noze, kterou mu přehodila přes bok, zářily nehty růžovým lakem a přes lýtko se rozbíhala vytetovaná pavučina.
Usmál se a vdechl vůni rybízu a hořké čokolády.
25. prosince roku 1998 se Remus Lupin probudil vedle Nymfadory Tonksové.
Od té chvíle už bylo všechno v pořádku.

Noc.
Kulatý nepřítel neprotne ani paprskem mračna nad Azkabanem, přesto o něm vím.
Vítr se prohání schodištěm nahoru a dolů a kvílí přitom tak, že se v nových trestancích musí zachvívat srdce. I já se takhle bál.
Než přišel první úplněk a já poznal větší děs.

Skučení, jak by se někdo vytrhnout chtěl z těla, lámal si kosti, trhal kůži, sípal a vzlykal...
A ticho, z nějž se zvedlo první zavytí.

Vlkodlačí zpěv se mísí s tóny větru do strašlivé symfonie hrůzy.
Připojím se k ní a marně křičím do nebe. Pomoc! Vysvobození! Polibek, ať tu hrůzu nemusím už vnímat!

„Lily, prosím tě, mluv se mnou! Už jsem řekl, že se omlouvám.“
„Ano, řekl jsi to asi dvacetkrát, ale ani jednou sis to nepomyslel.“
„Dobře, buď na mě dál naštvaná, ale prosím tě, nechoď s tím idiotem Potterem. Copak nevidíš, jaký je? Prvotřídní namyšlenec z čistokrevné rodiny. Jen co mu dojde, jaký je mezi vámi rozdíl, odkopne tě.“
„Jediný, kdo řeší můj původ, jsi ty a tvoji takzvaní kamarádi ze Zmijozelu. Padej za nimi, než tě prokleju.“

I pád na držku je pohyb dopředu, říkalo se v hospodě na rohu Tkalcovské ulice. A tenhle neúspěch Severusovi možná trochu otevřel oči.

EXKLUZIVNĚ: Nevděčná prominentka frnkla za milencem!
Lestrange zůstal sám, už o něj nestála!
Krkavčí matka nechala čtyřletého syna napospas novinářům!

Denní věštec netrpěl sebereflexí. Psal vše tak, jak mu to bylo nařízeno. Vynechával vše ministrovi nemilé a ministrovi nebezpečné. Nafukoval skandály, zametal krize. Přesně podle pokynů. Ani ne za měsíc zmizela z naddimenzovaných společenských rubrik, z článků i fotografií, a bylo to, jako by nikdy neexistovala. V myslích neznalých spadla z výsluní, nečekaně a drsně. Rowena Lestrangeová ovšem hranice s Francií překonala z důvodů zcela nebulvárních. Z vymyšleného vrcholu sešla s obavami, ale odhodlaně. Režim se nedá ničit jenom zevnitř...

„Jamesi...“ začal Sirius, když si v bystrozorské kuchyňce dávali kafe.
„Říkám ne,“ zahučel. Byl po noční směně.
„Kingsley si myslí – a já souhlasím!“ rozmáchl se svým hrnkem, div se celý nezlil, „že jsi ideální kandidát. Skoro vůbec se neznáte, takže nemá důvod tě nenávidět. Navíc jsi přátelskej ksicht bystrozorstva.“
„Prostě nebudu žádná naše reklama, Siriusi.“
„Hm...“ Hluboké zamyšlení. „Nebudu Harryho ponoukat k chlastu?“
„Blbče,“ kapituloval pseudozodpovědný otec. „Ale spát s ní nebudu.“
„No fuj. To by mě ani nenapadlo!“ Sirius se zatvářil znechuceně. „Vlastně ti to zakazuju!“
A tak se James Potter stal styčným důstojníkem ve věci Narcissa Malfoyová, mluvčí.