V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Nechala se pozvat na čaj, ředitelna jí nepřipadala jako dostatečně neutrální prostor. Po minutách konverzace bez obsahu odložila šálek. „Chci vám nabídnout spolupráci.“
„Ano? Myslela jsem, že už mě dlouho zaměstnáváte,“ odvětila profesorka Vektorová s neupřímným úsměvem.
„Hledám někoho, kdo by pro mě v zájmu školy získával informace. Neoficiálně samozřejmě.“
„Slyšela jsem, že ministerstvo platí špehům dobré peníze. Proč nejít rovnou ke zdroji?“
Ředitelka s hořkostí spolkne kus morální integrity. „Protože vím, co jste skutečně dělala před pěti lety.“
„Vydírání?“ odtušila chladně profesorka, po úsměvu náhle ani památky. „Nevěděla jsem, že to v sobě máte. Určitě si nechcete říkat Raddleová?“

„Já už nepiju,“ řekl Sirius a snažil se nemyslet na vyprahlé hrdlo. „Přestal jsem s tím,“ zopakoval, jako by nechtěl přesvědčit Jamese, ale především sebe. „Myslím to vážně.“
„Jestli se té flašky do rána nedotkneš, tak tomu uvěřím,“ prohlásil James, položil na stůl svůj dáreček a odešel.
Když se Kingsley nad ránem vrátil z práce a našel Siriuse zahryznutého do desky stolu a vrčícího na netknutou láhev skotské, odhodil aktovku, přispěchal k němu a sevřel ho ve vroucím objetí.
„Vsadil jsem se s Jamesem, že to zvládneš. Mám u něj dvě stovky. Jseš můj poklad.“
„Jo,“ zachrčel Sirius. „Jenom zakopat.“

Tradiční školní karneval.
V dívčí sekci běžná přehlídka pohádkových postav, převážně víl a princezen. Pokud je rodič obzvláště vynalézavý, objeví se kočka, Červená Karkulka nebo čarodějka.
Dobrá, byla tu jedna, co se přestrojila za krabici od cornflaků, ale ta byla z všeobecně známé podivné rodiny. A protože ty cornflaky ze svého okénka opravdu vydávala, vyhrála cenu diváků.

Ovšem Ithunn Snapeová se jako obvykle vymyká všem očekáváním. Ne, nenechte se mýlit, měli jsme tu už všemožná zvířátka, ale netopýr? Nemyslím kluk v kostýmu Batmana, ale holčička jako opravdový netopýr?
Chodí po sále se zavřenýma očima, a věřte nebo ne, fakticky echolokuje.

Smrákalo se, když se na samé hranici území zabezpečeného proti přemisťování objevili spiklenci. Bratři Prewettovi, manželé Longbottomovi, Marlene McKinnonová a Dorcas Meadowsová. Pesimisticky sebevražedný oddíl, optimisticky zachránci svobody.
„Takže ještě jednou,“ zahájí bez okolků Fabian. „Alice, Franku, vy odlákáte ochranku na severní straně. Dostaňte je z cesty, ideálně ať vás nevidí.“
„Zkusíme je vyřídit tiše.“
„Dobře. Na východní straně hlídkují naši, takže tudy projdeme dovnitř.“
„Marlene a Dorcas,“ naváže Gideon, „budete nám krýt záda. Kdyby nás chytili nebo zabili, vezmete roha. Jasný?“
„Procházeli jsme to asi padesátkrát, takže jo. Můžeme?“
„Můžeme.“
Všech šest si nasadí masky, vstoupí na Raddleův pozemek.

„Fascinující,“ ozvalo se za rozevřenými novinami.
„Co za šílenosti vyplodili dnes?“ zeptala se Lily svého manžela.
„Možná tě to překvapí, ale podle oficiálních statistik kouzelnická populace vymírá.“
„Božínku, jak se to mohlo stát?“
„Obvyklé žvásty, zavlečené mudlovské choroby, nedostatek nadšení –“
„Devalvace genofondu, nepříčetní zákonodárci, nordik...“
„Naše společnost je silná,“ pokračoval Severus ve čtení, „a podvratné snahy ji oslabit u samého kořene jsou bez šance na úspěch.“
„Přijmout existenci všech kouzelnických dětí by nepomohlo?“
„Jak zvrácená myšlenka, paní Evansová!“
„Naštěstí se vždycky najde někdo, kdo ty krvezrádné zvrácenosti rád udělá,“ řekla Lily a naklonila se nad kolébku se značně nelegálním obsahem.

„Odbor záhad mě informoval, že jste zabil svého syna,“ řekl ministr, jako by mluvil o počasí. „Máte neposlušnou ženu, Yaxley. Přišla vás udat,“ usmál se té rodinné anekdotě.
Yaxley zesinal.
„Mohl byste strávit zbytek života v Azkabanu.“
„Pane...“
„Ale já oceňuji muže, kteří vezmou věci do svých rukou. Otevíráme centrum pro podporu porodnosti a hledáme první čistokrevnou rodinu, která se zapojí. Po tragédii přijde nová naděje.“ Nad tou frází se s odporem zastavil. „To zahřeje srdce všech těch ubohých neplodných rodin.“

Corban Yaxley se stal prvním otcem programu Pramen. Pár týdnů po šťastné události jeho žena za záhadných okolností zmizela.

Vpíjela oči do plamenů, které se v radostném triumfu ovíjely kolem tabule, baletními skoky si podrobovaly okolní nábytek a olizovaly staletý kámen pod ním. V té destrukci bylo cosi nádherného, co k ní promlouvalo jako k sobě rovné. Usmála se, překročila poslední hranici ve své hlavě. Ne, ještě to nestačí.
Do třídy se plížila, ven vyšla bez starosti a dala se dlouhou chodbou vpřed. Hůlkou pohladila gobelín na stěně a ten vzplál jasně jako hudba v jejím srdci. Šla a ničila, s každým krokem přidávala další noty do koncertu zkázy.
Hermiona Grangerová vzhlédla ke schodišti. Ano. Další zastávka – astronomická věž.

Cukrárna. Vchází PRASATA.
ROY VŮL: Vítejte! Jen s dovolením [vrhne se k příchozím a divoce je očuchává] Cítím, že jste znalci, posaďte se.
Vchází MYŠ.
ROY VŮL: [bez pozdravu se pustí do očuchávání] Keksaře neobsluhujem!
MYŠ: Celý život jím jenom sušenky!
ROY VŮL: Zeptej se svojí babičky! [vyhazuje MYŠ ze dveří] Omlouvám se, dneska si kdekdo myslí, že může jíst. Ale já na to mám nos!
PRASATA přikyvují a mlsně se ohlížejí po vitríně se sušenkami.
ROY VŮL: Malý moment! [odběhne dozadu, vrací se s pytlíkem mouky] Nejčistší sušenka ve městě! Bon appétit!
PRASATA se cpou moukou.

Konec první scény.

Poslední barák v táboře. Do něho se chodí umřít.
Nové trestance vozí každý týden, práceschopnost tábora je zaručena, tak co se vzrušovat, nás nenakazí.

Noc rozrazí výkřiky. Poplach.
S pokusy o útěk se roztrhl pytel, vězni se bojí smrti, která se k nim plíží s nákazou, dávají přednost prchavé naději na únik a smrti tváří v tvář nebezpečí.

Táborem zní zpěv a dokresluje makabrální dojem z průvodu umírajících, kteří míří na svoji poslední cestu. Gideon Crumb rozlučku s publikem naplánoval do detailu. Každý z mužů bez budoucnosti s sebou vezme jednoho dozorce. Zabít nebo nakazit. Výsledek je stejný. Nákaza UMÍ!

Hermiona zcela netypicky zaklela a mrskla hromadou papírů o zem. Proužky výstřižků a pergamenů se rozlétly po podlaze, ale na pokyn hůlky se opět spořádaně seřadily.
Její k dokonalosti dovedenou nástěnku Salazarova spolku mládeže opět někdo „sabotoval“. Předpokládala, že je to součástí její systémové šikany a že to někdo dělá z donucení. Možná Justin. Ona se s tím patlá, Justin se s tím ničí a nějaký kretén nahoře se baví.
Profesorka Sinistrová měla mít narozeniny, takže jí na vlastní triko věnovala část prostoru na nástěnce. Zbytek musela se skřípěním zubů naplnit druhým prosincovým oslavencem, ministrem Raddlem.
Justine, je to tvoje.